Článek
Je to tichá válka. Probíhá mezi regály s moukou a nákupními košíky. Zatímco zbytek světa řeší umělou inteligenci a lety na Mars, česká levice našla nového úhlavního nepřítele, pokladnu, která po vás chce, abyste si sami zvážili banány. Kateřina Konečná bije na poplach. Pokud dnes přistoupíme na hru korporací a pípneme si vlastní nákup, zítra se probudíme v dystopickém světě, kde po nás budou chtít, abychom si, nedej bože, sami odnesli nákup do auta.
Teorie nadhodnoty
Vraťme se ke kořenům. Již Karel Marx popisoval, jak kapitalista okrádá dělníka o nadhodnotu jeho práce. Kateřina Konečná však v roce 2024 přichází s revoluční aktualizací této teorie. Logika je neúprosná. Pokud si sami naskenujete čárový kód na balíčku špaget, vykonáte práci. Práci, za kterou dříve dostávala zaplaceno paní pokladní. Vy však za tuto práci nedostanete ani korunu. Naopak! Vy ještě za ty špagety zaplatíte. Z pohledu moderního marxismu tak dochází k dvojímu zdanění proletariátu, nejenže utrácíte své těžce vydělané peníze, ale ještě investujete svůj drahocenný čas a svalovou energii do zvedání jogurtů. Je to nehoráznost.
Dnes po vás chtějí, abyste si pípli mléko. Zítra vám dají do ruky mop a budete po sobě vytírat uličku číslo 5 a pozítří si budete sami lovit kuře na dvoře za hypermarketem. Kritika samoobslužných pokladen nejde jen po ekonomické linii. Je zde i hluboký sociologický rozměr, který nám uniká, zatímco zběsile skenujeme naši kartičku na slevu deset korun. KSČM správně identifikovala, že fronta u klasické pokladny není jen otravným zdražením. Je to základní stavební kámen komunity. Vzpomeňte si na staré dobré časy. Fronta, která se táhla až k mrazákům s hranolky, byla místem setkávání. Byl to prostor, kde jste si mohli nezávazně popovídat se sousedkou o tom, jak podražilo máslo. Byl to prostor meditace, kdy jste sledovali pás, jak pomalu posouvá vaše životní potřeby vstříc laserovému paprsku.
Samoobslužná pokladna tento sociální rituál ničí. Nutí nás k individualismu. Nutí nás spěchat. Odstraňuje onen magický moment, kdy se na vás paní pokladní podívá unaveným zrakem a zeptá se: „Body sbíráte?“. Je to ztráta kolektivního vědomí. Rozbíjí to solidaritu čekajících. Každý si hrabe na svém vlastním dotykovém písečku, místo abychom společně nadávali na to, že otevřeli jen dvě kasy z deseti. Pokladní pás je symbolem starého světa jistot a ten nový hlasem nové totality. Všichni to známe, ten okamžik, kdy položíte svou tašku na váhu a ozve se ten povýšený tón: „Nečekaná položka v taškové zóně.“ V tu chvíli se cítíte jako zločinec. Celý obchod se otočí. Červené světlo nad vaší hlavou se rozbliká jako maják hanby. Stojíte tam, v ruce držíte rohlík a čekáte na milost.
Čekáte na obsluhu, která k vám musí přijít a podívat se na vás jako na neschopné batole, které neumí položit pečivo z bodu A do bodu B a svou kouzelnou kartou vás vysvobodí z digitálního vězení. Toto ponížení člověka strojem je nepřijatelné. Je to dehumanizace v přímém přenosu. Člověk se musí klanět algoritmům, které nejsou schopny rozeznat okurku od brokolice. Nákup by měl probíhat důstojně. Zákazník by měl přijít k pultu, odevzdat zboží a nechat se obsloužit člověkem, který má pracovní smlouvu, odborovou organizaci a nárok na stravenky. Fakt, že tento člověk dělá osm hodin denně pohyb rukou zleva doprava je vedlejší. Důležité je, že ten pohyb nedělá robot, ale živá bytost, která u toho může trpět a tím naplňovat podstatu lidského údělu.
Dopady na proletariát
Hlavním argumentem proti automatizaci je samozřejmě ochrana pracovních míst. Když nebudou pokladní, tak co budou ti lidé dělat? Je to legitimní otázka, na kterou historie odpovídá už od dob průmyslové revoluce, kdy tkalci rozbíjeli stroje, protože se báli, že nebudou mít co tkát. Proč bychom se měli zastavovat u pokladen? Zrušme automatické dveře, ke každému vchodu do supermarketu postavíme pěkně oblečeného mladíka, který bude zákazníkům otevírat, to jsou tisíce pracovních míst navíc! Nezapomeňme také na eskalátory, místo nich zaměstnejme silné muže, kteří budou vynášet košíky s nákupem do patra. A co semafory? Není blikající světlo jen dalším projevem automatizace, která bere práci dopravním policistům s plácačkami?
Dnes to začíná nevinně. Stroj po vás chce, abyste si vybrali, zda platíte kartou nebo hotově, ale co bude zítra? Co když se s vámi začne stroj hádat? Už jste se někdy pokusili hádat se samoobslužnou pokladnou, když vám odmítla načíst slevový kupón? Stroj je neoblomný. Nemá empatii a strach z medializace. Je to dokonalý byrokrat. Vraťme se do normálního světa. Představme si tu nádheru. Vcházíte do obchodu v sobotu dopoledne. Uvnitř je alespoň deset klasických pokladen a otevřené jsou alespoň dvě. Fronta se vine celým obchodem, lidé jsou nervózní, děti pláčou a zmrzlina v košících taje. Ale panuje zde řád. Nikdo si nic nepípá sám. Nikdo nepracuje zadarmo. Všichni solidárně trpí.
Pokladní, která by mohla dělat jinou, méně robotickou práci, tak sedí na svém místě a markuje. Píp, píp, píp. Hotová symfonie. Zákazník konečně přichází na řadu. Zaplatí hotovostí, protože digitální měna je taky nástroj kontroly a odchází s pocitem, že podpořil zaměstnanost. Politici se usmívají z volebních plakátů. Svět je zase v pořádku, žádný pokrok. Jen my, naše fronty a naše právo na to, nechat se obsloužit.
Zpracováno na základě příspěvku předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné
