Jefferson Davis: Hlava Konfederace, která prohrála válku a skončila v poutech

Většina čtenářů si americkou občanskou válku spojí s Abrahamem Lincolnem nebo Ulyssessem S. Grantem, ale nad celou Konfederací se tyčil muž, který měl být jejím prezidentem na věčné časy. Jefferson Davis byl pro Jih zosobněním odvahy. Pro Sever byl naopak symbolem rebelie a zrady. Skončil válku nejen porážkou, ale i potupou, v květnu 1865 jej federální vojáci dopadli na útěku a spoutali. Tak se z muže, který snil o samostatném jižanském impériu stal vězeň obviněný z velezrady.

Jefferson Davis se narodil v roce 1808 v Kentucky, státě, který se stal kolébkou mnoha budoucích státníků. Jen pár kilometrů od místa, kde se o necelý rok později narodil i Abraham Lincoln. Ironií osudu tak vedle sebe vyrostli dva muži, kteří měli stát na opačných stranách nejkrvavější americké války. Pocházel z rodiny skotsko-irského původu. Jeho otec Samuel byl farmář a veterán americké války za nezávislost. Jefferson byl nejmladším z deseti dětí a jeho dětství bylo poznamenáno častým stěhováním. Rodina se usadili v Mississippi, kde vyrůstal obklopen plantážní kulturou.

Když vyrůstal, tak byl poslán do prestižní školy. Navštěvoval Transylvánskou univerzitu v Kentucky a poté se dostal na West Point, elitní vojenskou akademii. Nebyl tam sice premiantem, ale dokázal absolvovat a vstoupit do armády jako poručík. Jako mladý důstojník sloužil na hranicích v divokém prostředí Středozápadu, kde čelil konfliktům s původními obyvateli. Zkušenosti z vojenské služby v něm zanechaly hluboký smysl pro disciplínu a hierarchii. To byly hodnoty, které později uplatnil i jako politik a prezident Konfederace.

Zásadním momentem byla jeho služba pod Zachary Taylorem, jenž se stal později prezidentem USA. Dokonce se zamiloval do Taylorovy dcery Sarah a roku 1835 se s ní oženil. Tragédie však udeřila hned na začátku manželství, manželka zemřela na tropickou horečku pouhé tři měsíce po svatbě. On se z toho zhroutil a na několik let se stáhl z veřejného života.

Po smrti manželky se stáhl na svou plantáž Brierfield v Mississippi, kde se stal klasickým jižanským plantážníkem. Vlastnil otroky a sdílel tehdejší přesvědčení jižanské elity, že otroctví je nejen ekonomicky nezbytné, ale i přirozené. Nikdy nepřestal věřit, že plantážnická kultura je životaschopná a udržitelná. Tady se začaly formovat jeho politické názory, které ho přivedly na cestu k nejvyšším funkcím.

Nejprve vstoupil do politiky jako aktivní člen Demokratické strany. Charisma, kterým oplýval mu rychle otevřela cestu vzhůru. Roku 1845 byl zvolen do Sněmovny reprezentantů a v mexicko-americké válce znovu oblékl uniformu a proslavil se statečností v bitvě u Buena Visty. Prezident Polk mu nabídl místo brigádního generála. Po válce se stal senátorem a získal pověst brilantního řečníka. V roce 1853 byl jmenován ministrem války. Na této pozici prosazoval modernizaci armády a podporoval zavedení nových zbraní, lepší organizaci a také rozšíření železniční sítě, která měla posílit obranu země.

Byl také jedním z prvních, kdo podporoval stavbu transkontinentální železnice. Ironií dějin je, že právě železnice se stala později klíčovou zbraní Severu ve válce proti Konfederaci. V 50. letech se americká politika stále více štěpila na otázce otroctví. Davis se prezentoval jako relativně umírněný, ale vždy pevně stál na straně otrokářských států. Tvrdil, že otroctví je nejen legální podle ústavy, ale i nezbytné. Zároveň byl velkým zastáncem práv jednotlivých států.

Když v roce 1860 vyhrál volby Abraham Lincoln, Jih to chápal jako přímou hrozbu. Mississippi vyhlásila odtržení a tehdy respektovaný senátor Jefferson Davis stál v první linii odporu. O pár týdnů později byl v hlavním městě Konfederace zvolen prozatímním prezidentem. Stál však před nelehkým úkolem. Konfederace byla improvizovaný stát, který měl sice obrovské sebevědomí, ale žádnou státní infrastrukturu, mezinárodní uznání ani stabilní hospodářství. Vše se muselo budovat od nuly.

Jedním z prvních kroků bylo organizování armády. Jako bývalý ministr války věřil, že dokáže vycvičit a vyzbrojit obrovskou sílu. Prosadil všeobecnou brannou povinnost a mobilizoval stovky tisíc mužů, často šlo o nadšené dobrovolníky. Největší důraz byl na disciplínu a hierarchii, což vyvolávalo konflikty s některými generály, kteří chtěli více autonomie. Davis si původně myslel, že půjde o velmi krátkou válku. Dokonce věřil, že stačí pár rozhodných vítězství, aby Sever ztratil chuť bojovat. Tento odhad se ukázal jako fatálně mylný.

Davis brzy zjistil, že vést Konfederaci je mnohem těžší než si dokázal představit, přesto se nevzdal. Hlavním městem se stal později Richmond a prezident se ocitl v samotném srdci války. Město leželo jen něco přes 150 kilometrů od Washingtonu, a tak se v jeho okolí odehrávaly jedny z nejkrvavějších bitev války. Často sám osobně navštěvoval frontu, aby povzbudil vojáky. Měl velmi napjaté vztahy s vojenským velením. Věděl, že Konfederace nemůže dlouho přežít bez zahraniční pomoci. Věřil, že Británie a Francie, které byly závislé na jižanské bavlně uznají nový stát a pošlou podporu. Jenže realita byla jiná. Evropa sice cítila nedostatky, ale našla si náhradní zdroje z Egypta a Indie. Navíc britská veřejnost se stavila proti otroctví, což vládě znemožňovalo otevřeně podpořit stát, který otroctví stavěl do centra své existence.

Jižanská ekonomika se během války hroutila. Unie uvalila námořní blokádu, která drasticky omezila obchod. Konfederace začala tisknout papírové peníze bez krytí a brzy propukla hyperinflace. Ceny stoupaly do absurdních výšin. Přitom na válečné frontě vznikaly tragédie. Prvním zlomovým střetem byla bitva u Antietamu, kde Davis doufal, že invaze do Marylandu přinese velké vítězství a uznání. Místo toho skončila bitva nerozhodně a válka se proměnila v boj proti otroctví.

Další katastrofou byl Gettysburg, jenž se stal největší bitvou války a katastrofou pro Konfederaci. Generál Lee utrpěl těžkou porážku a víra v ofenzivní strategii dostala tvrdý zásah. Téhož roku došlo k pádu pevnosti na Mississippi a to znamenalo, že Unie rozdělila Konfederaci na dvě části. Prezident stále doufal, že zasadí Unii jednu rozhodující porážku. Na jaře 1865 se situace stala neudržitelnou. Richmond padl 3. dubna a Davis musel utéct na jih. Ve svém posledním projevu ještě prohlásil, že válka není ztracena, ale šlo o prázdná slova.

Na útěku s manželkou a dětmi se pokoušel uniknout federálnímu jezdectvu, které se rychle přibližovalo. V květnu byl jeho konvoj dopaden nepřátelskými jednotkami. Údajně se měl Davis snažit uprchnout v ženském oblečení, protože měl na sobě šál a přehoz své manželky. Po zatčení byl spoután a převezen do Fort Monroe ve Virginii. Tam byl umístěn do malé cely a první dva roky vězení prožil v přísné izolaci. Strážní mu dokonce připevnili na nohy řetězy. Navíc se potýkal se špatným zdravím, trpěl chronickými bolestmi, malárií i očními problémy.

Před soud se nikdy nedostal. Byl sice obviněn z velezrady, ale politická situace se mezitím změnila. Po Lincolnově zavraždění nastoupil prezident Andrew Johnson, který zvažoval, zda by proces s Davisem nepřinesl víc škody než užitku. V roce 1867 byl Davis po dvou letech věznění propuštěn na kauci, za kterou ručili významní občané. Po propuštění se stáhl z veřejného života a dlouho cestoval po Evropě, kde hledal úlevu pro své podlomené zdraví. Zemřel v roce 1889 v New Orleans ve věku 81 let. Do konce života zůstával zrádcem Unie.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Jefferson-Davis

https://www.battlefields.org/learn/biographies/jefferson-davis

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/davis-jefferson

https://jeffersondavis.rice.edu/about-jefferson-davis