Stanislav Petrov zachránil svět před jadernou válkou. A přesto umíral v zapomnění

V noci z 25. na 26. září 1983 seděl Stanislav Petrov ve velitelském centru Serpuchov-15 poblíž Moskvy. Byl to jeden z těch tichých mužů, kteří celý život nosí uniformu, ale nikdy nestojí v čele přehlídek. Zatímco svět spal, tak jemu na obrazovce naskočilo, že začal jaderný útok. Zasvítily červené kontrolky. Počítač Sovětského svazu tvrdil, že Spojené státy právě odpálily jadernou střelu na SSSR. O pár minut později přibyly další, systém detekoval pět raket v letu. Stanislav měl pouhých pár minut na to, aby vyhodnotil situaci. Mohl spustit protiútok. Mohl a podle protokolu měl přeposlat hlášení výš a připravit systém na odvetný úder. Jaderná válka byla na dosah. Ale on to neudělal.

Stanislav se narodil 7. září 1939 na Dálném východě Sovětského svazu ve Vladivostoku v přístavním městě na pobřeží Tichého oceánu. Jeho otec byl stíhací pilot Rudé armády, který bojoval během druhé světové války, matka pracovala jako zdravotní sestra. Vyrůstal v silně militarizovaném prostředí, kde bylo hrdinství spojené s poslušností ke státu. Doma se o politice nemluvilo, ale všude kolem rezonovalo heslo: „Za Sovětský svaz, za mír!“ Petrov byl tichý, přemýšlivý chlapec. Rád četl, zejména technické knihy, a měl silný smysl pro logiku. Po střední škole nastoupil na prestižní Vojenskou leteckou inženýrskou akademii v Kyjevě, kde se specializoval na řízení a vývoj radarových systémů. V době, kdy svět rozdělila železná opona, a paranoia studené války nabírala na obrátkách se právě takoví odborníci stávali klíčovými hráči v sovětském obranném aparátu.

Po studiích byl přidělen k elitní složce protivzdušné obrany Sovětského svazu. Jeho prací bylo analyzovat data ze satelitních systémů a radarů, které měly včas odhalit případný jaderný útok z USA. Šlo o extrémně stresující a odpovědnou práci. Sovětské velení věřilo technice víc než lidem, a právě Petrov byl jedním z těch, kteří měli strojům věřit bez výhrad. Paradoxem je, že Petrov tuto důvěru nikdy neměl. Přestože byl součástí systému, který měl fungovat jako automatická obranná mašinérie tak si udržoval jistou dávku skepticismu. Rozuměl tomu, jak systémy fungují a možná právě proto jim nikdy nesvěřil lidský osud zcela do rukou. V roce 1983 mu bylo 44 let. Byl tedy již zkušeným důstojníkem, ale zároveň mužem, který stál na rozhraní dvou světů. Toho lidského, plného pochybností a toho technologického, který chtěl jednat bez otázek. A právě tehdy přišel jeho den. Nebo spíš jeho noc.

Stanislav Petrov nebyl žádný James Bond, ani hrdina z amerických filmů. Byl to inženýr a odborník na vojenské algoritmy. V systému znal každý šroubek. A právě proto nevěřil tomu, co mu počítač tvrdil. Věděl, že pokud by Amerika skutečně zaútočila, nešlo by o pět raket. Byly by to desítky, možná stovky. Pět střel nedávalo smysl. Systém byl relativně nový a měl dětské nemoci. Petrov zaváhal a pak riskl to největší rozhodnutí svého života. Oznámil nadřízeným, že jde o planý poplach. Měl pravdu. Ukázalo se, že satelity špatně vyhodnotily sluneční odrazy jako odpal raket. Petrovův chladný úsudek zachránil miliony životů. Ale žádný potlesk nepřišel.

Systém selhal a někdo za to musel nést zodpovědnost. Petrov byl potichu vyšetřován. Nedostal žádné vyznamenání, žádný dík. Naopak byl vyhozen z pozice, degradován a později odešel do důchodu. O celé události se mlčelo až do 90. let. Na Západě se o něm začalo mluvit až o spoustu let později, kdy se bývalý sovětský generál při rozhovoru zmínil o tom, že svět v roce 1983 málem skončil kvůli chybě v systému. Zatímco mnozí dostávají Nobelovy ceny za mír, Stanislav Petrov se stal nepohodlným. Září 1983 nebylo jen tak obyčejné. Jen o tři týdny dříve sestřelilo sovětské letectvo jihokorejský civilní let KAL 007 s 269 lidmi na palubě. Studená válka právě vřela na maximum. Reagan nazýval Sovětský svaz „říší zla“, SSSR reagoval stejně ostře. Na obou stranách stáli muži s prstem na jaderném tlačítku. Strach, paranoia a stres byly všudypřítomné. Stačila jiskra. A tou jiskrou mohl být právě falešný poplach v počítači.

Stanislav Petrov nebyl muž velkých gest. Po události se neprocházel po studiích s úsměvem muže, který zachránil planetu. Naopak nikdy se nechlubil. O celé věci mlčel i před vlastní manželkou. Po převelení na jinou pozici se jeho život změnil. Zhroutil se mu svět, v němž byl loajální, přesný a oddaný systému. Nedostal žádnou rentu, žádný status jen ostudu za to, že se postavil proti stroji. Jeho žena Raisa, se kterou měl dvě děti, zemřela na rakovinu a jeho život se tím ještě zhoršil. Ztratil práci, ženu i smysl.

Petrov se uchýlil do ústraní. Žil v malém bytě na předměstí Moskvy, sám, obklopen starými novinami a knihami. Televizi neměl. Přátel měl málo. Západní média ho postupně objevovala. Ale zatímco v zahraničí se o něm mluvilo jako o „muži, který zachránil svět“, tak v Rusku zůstával takřka neznámý. Ruský stát mu nikdy příliš veřejně nepoděkoval. Přesto nikdy neprojevil hořkost. Naopak v jednom z mála rozhovorů řekl: „Nejsem žádný hrdina. Byl jsem ve správný čas na správném místě“ Jeho příběh dnes připomínají jen fragmenty jako jsou dokumentární filmy, památníky a pár odstavců v učebnicích mezinárodních vztahů. Ale co zůstává nejsilnější je to lidské gesto v okamžiku absolutního napětí neztratil hlavu. Nevěřil slepě systému. Věřil vlastnímu rozumu.

Až v novém tisíciletí dostal Petrov symbolické ocenění od za odvrácení jaderné katastrofy. Následovaly další v Německu, Spojených státech, nakonec dokonce i filmový dokument s názvem „Muž, který zachránil svět“. Ale to už bylo pozdě. Nikdy se nestal národním hrdinou. Nikdo ho na rudém náměstí neoslavoval. Zemřel 19. května 2017. A trvalo chvíli než si toho svět všiml, co za velikána odešlo. Příběh Stanislava Petrova je příběhem o hrdinství, které nestojí na pódiích. O člověku, který riskoval všechno, ale nedostal nic. Je to příběh muže, který v tichu stiskl pomyslné tlačítko „ne“. A tím zachránil svět.

Zdroje:

https://www.bbc.com/news/world-europe-24280831

https://www.wired.com/2007/09/dayintech-0926-2/

https://en.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Petrov

https://www.britannica.com/biography/Stanislav-Petrov

https://eurasianet.org/the-soviet-colonel-who-averted-nuclear-war