Článek
Ale ve skutečnosti jde o mnohem větší příběh než jen o pád muže, který se nikdy nebál mluvit sprostě, urážlivě a bez servítek. Novotný někdy působil jako groteskní postavička, ale to, čemu sloužil, a to, co ztělesňoval, má hlubší kořeny v samotné podstatě české politické a mediální kultury posledních let.
Od bouřliváka k symbolu ODS
Pavel Novotný není politik jako z učebnic. Je výbušný, hlasitý, agresivní, často vulgární. Když se stal starostou Řeporyjí, mnozí to považovali za žert. Ale byl to žert, který rychle nabral obrátky. V době, kdy tradiční politická komunikace ztrácela důvěru lidí, přišel Novotný se stylem, který nebyl vůbec formální, ale byl o to upřímnější. A právě tahle autenticita ho vynesla na vlnu pozornosti. V zemi, kde se lže a diplomatický jazyk stávají normou, byl jeho hulvátský slovník pro mnohé osvěžením.
Novotného si nelze představit bez jeho mediální minulosti. V bulvárních médiích byl jako doma. Naučil se pravidla showbyznysu, věděl, že provokace prodává, a tuto lekci si přenesl i do politiky. Veřejný prostor začal více připomínat reality show než diskusi o budoucnosti společnosti. A v tomto prostoru byl Novotný jako ryba ve vodě. Jeho případ ukazuje, jak se stírají hranice mezi politikou, mediálním spektáklem a osobní exhibicí. Lze se mu smát, lze ho nenávidět, ale nelze ho ignorovat. Právě tato schopnost být středem pozornosti mu dávala politickou moc, která převyšovala jeho formální postavení.
Pavel Novotný patřil mezi nejvýraznější tváře ODS mimo vrcholnou politiku
Jazyk, který překračuje hranice
Proč lidé poslouchali Novotného? Protože mluvil „jako oni“. V době frustrované společnosti, kde roste nedůvěra v instituce, přišel člověk, který neváhal nadávat, nazývat věci pravými jmény (byť subjektivně), a vyvolávat skandály. A lidé na to slyšeli. Ne proto, že by souhlasili se vším, co říkal, ale proto, že jim přišel autentičtější než „slušný politik“ s naučenými frázemi. Tento fenomén není typický jen pro Českou republiku. V USA máme Donalda Trumpa, v Británii jsme měli Borise Johnsona. Všechny spojuje schopnost přitahovat pozornost a rozdmýchat emoce. Politika se mění v hru emocí, ne faktů. Novotný byl produktem tohoto trendu.
Novotného styl komunikace byl pro mnohé nepřijatelný. Hranice mezi ostrou kritikou a osobním napadáním je tenká. Jeho tweetů a veřejných vystoupení bylo mnoho takových, které by se v civilizované debatu nenacházely. Ačkoliv jeho vulgarity byly často záměrné, hrané a měly budit dojem nespoutanosti, jejich systematičnost z něho dělala spíše toxického influencera než upřímného rebela. Obzvlášť odpudivým momentem byla jeho urážka zpěvačky Aničky Slováčkové, když se vyjádřil v kontextu jejího boje s rakovinou, že jí nedává šanci na přežití. Nešlo o satiru, nešlo o názor – šlo o zcela necitlivý a zbytečný útok na nemocného člověka, který již dnes není mezi námi. Tato epizoda ukázala, že Novotného jazyk nejen překračoval hranice, ale leckdy ztrácel i základní lidskost. V tom byl jeho styl nejen problematický, ale nebezpečný – protože přestával respektovat důstojnost druhých.
Politická kariéra
Někdo by mohl říct, že vězení je zasloužený konec. Jenže to by bylo příliš jednoduché. Otázka nestojí jen tak, zda si to zasloužil, ale co to říká o nás. Proč jsme mu dávali tolik prostoru? Proč mu zvedali lajky, retweety, hlasovali pro něj? Novotný nebyl silný sám o sobě - silný byl proto, že jsme mu to dovolili. Jeho pád je vlastně náš společenský portrét. Neodchází hulvát, ale zrcadlo.
Takový člověk by v politice neměl co dělat. Politika, byť je často drsná a plná konfrontací, by měla být především službou veřejnosti – ne egocentrickým pódiem pro osobní exhibici a urážení slabších. Pokud někdo systematicky porušuje základní pravidla slušnosti, zneužívá veřejný prostor k šíření nenávisti a nedokáže oddělit svobodu slova od obyčejné sprostoty, nemá v demokratické reprezentaci co pohledávat. Ve chvíli, kdy přijmeme hulvátství jako normu, ohýbáme samotné základy společenské dohody.
