Sultán Ibrahim I.: Psychopat, který se stal jedním z nejmocnějších mužů světa

Ibrahim I. se do dějin zapsal svou nestabilní psychikou, krutostí a svými excesy, které by se daly označit za projevy psychopatie. Přesto se stal jedním z nejmocnějších mužů tehdejšího světa 17. století. Je otázka, zda bylo štěstí nebo smůlou narodit se do Osmanské dynastie, protože existovala tradice, že aby jeden princ přežil, tak ostatní musí zemřít. Osmanská říše totiž už od 15. století praktikovala brutální tradici.

V praxi to znamenalo, že nový sultán se zbavoval všech svých bratrů, aby předešel budoucím bojům o trůn. Bylo to logické na tehdejší dobu, protože nejednou se v historii stalo, že po smrti panovníka nastal krutý boj o trůn mezi bratry, který poškozoval zájmy říše. Ibrahimův starší bratr Murad IV. byl jedním z nejtvrdších a nejkrutějších sultánů. Když se chopil moci, tak postupně dal bez milosti zavraždit většinu svých sourozenců. Ibrahim byl nakonec ušetřen, byť měl být také zavražděn, ale Murad brzy po rozhodnutí o smrti Ibrahima zemřel, takže rozkaz nebyl již vykonán.

Ibrahim vyrůstal prakticky v kleci. Nebyla to klec v doslovném smyslu, ale přísně střežený trakt, kde byli potenciální následníci trůnu drženi v izolaci. Nemohl ven a byl hlídán. Cíl byl jasný, nezpochybnit vládu současného sultána. Ibrahim strávil v tomto prostředí většinu mládí. Život ve strachu a naprosté bezmoci vedlo k paranoidnímu chování, výbuchy hysterie a úzkostem. Často propadal představě, že bude každým dnem popraven.

Když Murad zemřel, tak Ibrahim byl již posledním mužským potomkem dynastie. Ostatní byli zavražděni. Možnosti byly dvě. Sultánem se stane právě nemocný Ibrahim nebo nastane nástupnická krize. Nakonec na trůn nastoupil Ibrahim, kterého museli přesvědčovat dlouhé hodiny o tom, že jeho bratr je skutečně mrtev a není to pouze léčka a jeho sourozenec ho nechce zabít. Museli mu ukázat tělo zesnulého sultána, aby jej přesvědčili. Od začátku vlády bylo jasné, že nedokáže vládnout sám. Rozhodující slovo měla jeho matka Kosem Sultan a velkovezírové, kteří za něj řešili politiku i hospodářství. Sultán se místo toho oddával svým rozmarům, vášním a různým obsesím.

Byl lehce manipulovatelný a často se choval jako dítě. Zatímco jeho předchůdci vládli pevnou rukou, tak on se utápěl v požitcích sexuální posedlosti. Miloval harém a konkubíny a čas trávil v jejich společnosti tak intenzivně, že zanedbával skoro veškeré státní záležitosti.

Jeho pověstné výstřelky se brzy staly legendou. Fascinovaly nejen jeho poddané, ale i cizince, kteří o nich psali nevěřícím údivem. Ibrahim trpěl zvláštními fetiši a měl slabost pro ženy s mohutnou postavou. Jeho favoritkou se stala jedna obézní konkubína, kterou byl zcela okouzlen. Údajně byl jejím tělem tak okouzlen, že ji tituloval jako sloní ženu a měla i politický vliv. Jednou v záchvatu zuřivosti nařídil, aby bylo více než 200 konkubín zavražděno a jejich těla v pytlích vhozena do Bosporu. Byl to teror, křičící dívky prosily o milost, zatímco vojáci plnili krutý rozkaz.

Zatímco sultán blouznil, tak říše se začínala potýkat s problémy. Hospodářství upadalo, korupce bujela a janičáři si dělali, co chtěli. Moc ostatních státníků rostla, protože někdo musel udržovat stát v chodu. Pro všechny se stal jejich panovník symbolem dekadence a slabosti. Zatímco jeho předchůdce, kterého si všichni pamatovali jako krutého panovníka, nový stav byl tedy spíše parodií.

Dlouhé války s Persií a habsburským Rakouskem vyčerpaly pokladnu, inflace znehodnocovala měnu a obchodní cesty byly čím dál méně výnosné. V době, kdy Evropa procházela obdobím rozvoje a obchodního rozmachu, tak Osmanská říše se začala potýkat s rapidně se zrychlujícím úpadkem, který byl nastartován již na sklonku vlády sultána Sulejmana I. K tomu se přidala nespokojenost obyčejných lidí. Vojáci nedostávali žold včas a začali se bouřit.

Naštěstí měl Ibrahim po boku schopného velkovezíra, ten dokázal alespoň částečně situaci stabilizovat a vést zahraniční politiku. Za jeho vlády byl uzavřen mír s Habsburky, což dočasně ulevilo státní pokladně. Jenže i schopný vezír měl své limity. Ibrahimova vláda se postupně stávala neudržitelnou, na jedné straně tu byly jeho šílené výstřelky od masakru konkubín až po nesmyslné utrácení státních financí a na druhé straně katastrofická situace v říši a celková nespokojenost obyvatel.

Rok 1648 byl bod zlomu. Janičáři už dávno nebyli disciplinovanou elitou a začali se otevřeně bouřit. Tentokrát jejich hněv nesměřoval jen proti vezírům, ale přímo proti sultánovi. Ibrahim byl obviněn z tyranie a slabosti. Pod tlakem armády a náboženských autorit byl Ibrahim sesazen z trůnu. V zemi, kde byl sultán považován za stín Alláha na zemi, to byla mimořádná událost. Ale nestalo se tak poprvé. Do povstání proti sultánovi se zapojila i jeho matka Kosem Sultan, která viděla situaci beznadějnou a zároveň si chtěla udržet silné postavení v říši a moc. Na trůn usedl jeho syn Mehmed IV.

Osud Ibrahima se naplnil krátce po jeho sesazení. Byl v očích elit příliš nebezpečný na to, aby zůstal naživu. Mohl by se stát symbolem pro vznik nové vzpoury nebo být zneužit intrikami, přeci jen to byl legitimní vládce. V srpnu byl tedy uškrcen svými vězniteli.

Otázkou zůstává jestli jej za své chování a život vinit. Byl to psychopat? Rozhodně ano. Byl spravedlivý a dobrý vládce? Rozhodně ne, ale je třeba si připomenou prostředí, ve kterém vyrůstal. Sledoval své bratry umírat jednoho po druhém na příkaz nejstaršího bratra Murada IV. a byla jen otázkou času než si smrt přijde i pro něj, vlastně šlo pouze o šťastnou shodu náhod, že přežil. Kdyby byl nakonec zavražděn i on, tak nejspíše i tak by Murad IV. bez mužského dědice zemřel na cirhózu jater. To by znamenalo konec hlavní dynastie Osmanů o téměř 300 let dříve.

Smrt Ibrahima nakonec vedla ke stabilizaci říše a návratu na výsluní, protože jeho syn Mehmed IV. byl ještě dítě a neměl první roky vlády skutečnou moc, tak byl prostor pro výchovu nového a schopného sultána, který bude vyrůstat beze strachu, že může být jakýkoliv den zavražděn. Byť dlouho se Osmanská říše neradovala. Ještě za života právě Mehmeda IV. Osmané prohráli legendární klíčovou bitvu při obléhání Vídně roku 1683, kde situace vypadala pro křesťany beznadějně a vypadalo to, že Osmané získají Vídeň a tím vytrhnou srdce Habsburků a otevřou si tím bránu do Evropy. Na poslední chvíli ovšem přijela pomoc z Polska, armáda polského krále Jana III. Sobieského, který zachránil tehdejší Evropu. Tehdejší velkovezír Kara Mustafa byl za tuto porážku slavnostně popraven a sultán za pár let opět sesazen z trůnu.

Zdroje:

https://www.dailysabah.com/arts/portrait/mighty-sovereigns-of-the-ottoman-throne-sultan-ibrahim

https://en.wikipedia.org/wiki/Ibrahim_of_the_Ottoman_Empire

https://bigthink.com/the-past/detestable-debauched-life-ibrahim-the-mad-ottoman-empire-sultan/

https://www.factinate.com/people/42-unhinged-facts-ibrahim-mad-sultan-ottoman-empire