Turci vyhladili přes polovinu Arménů, ti čekají na spravedlnost už 100 let

Do svítání budou všichni odvezeni „na východ“. Pro Osmanskou říši to znamená začátek největší masové vraždy její moderní historie, pro samotné Armény den, který dodnes připomínají jako Mec Jeghern, tedy jeden z největších zločinů v dějinách jejich národa.

Když se řekne Arménie, mnoha lidem naskočí malá kavkazská republika sevřená mezi Tureckem, Gruzií, Íránem a Ázerbájdžánem. Jenže historická Arménie byla kdysi mnohem větší a rozkládala se hluboko na východě dnešního Turecka. Ve skutečnosti šlo o jeden z nejstarších křesťanských národů světa, který na tomto území žil po tisíciletí – dávno před vznikem samotné Osmanské říše. Arméni zde měli svá města, kláštery, školy, obchodní cesty i království. A právě proto je tak zásadní si připomenout, že Arméni se v osmanské říši neocitli jako přistěhovalci nebo vetřelci, ale jako původní obyvatelstvo.

Historie Arménů sahá hluboko do starověku. Už v 6. století př. n. l. existovalo arménské království Urartu a později Velká Arménie, která zažila rozkvět hlavně za vlády krále Tigrana Velikého v 1. století př. n. l. Toto království se rozprostíralo od Kaspického moře až po Středozemní. V roce 301 n. l. se Arménie stala první zemí na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství, tedy o několik let dříve než Řím. A i když ji později ovládali Peršané, Arabové nebo Byzantinci, arménská identita se vždy znovu zformovala – s vlastním jazykem, písmem, církví i právním systémem.

Osmanská expanze zasáhla arménská území v 15. a 16. století, kdy se Turci střetli s perskou dynastií Safíovců. Oblasti východní Anatolie, tehdy připadly Osmanům, ale byly kulturně a etnicky arménské. V těchto oblastech žili Arméni po staletí jako zemědělci, řemeslníci, obchodníci i duchovní. A právě zde, v srdci budoucí Osmanské říše, se zrodila křehká rovnováha mezi většinovými muslimy a křesťanskými menšinami.

Osmanský stát byl od počátku multietnickou říší a zaváděl tzv. milletový systém – tedy uspořádání, kde si jednotlivé náboženské komunity spravovaly své vlastní vnitřní záležitosti. Arméni získali relativní autonomii. Mohli mít své školy, kláštery, soudy a duchovní vedení. Měli svou vzdělanou elitu a zásadní podíl na rozvoji řemesel i mezinárodního obchodu. V 18. a 19. století navíc mnoho arménských intelektuálů studovalo v Evropě a přinášelo zpět ideály modernizace, tisku, školství a lidských práv. Což neustále více zaostávající Osmanská říše přesně potřebovala.

Tato relativní prosperita však měla své limity. Arméni neměli přístup k vojenské nebo vyšší státní správě. Byli poddanými druhé kategorie – platili vyšší daně, nemohli svědčit proti muslimům u soudu a byli často terčem svévolného útlaku ze strany místních úředníků nebo kurdských kmenů. A zatímco Osmanská říše ztrácela území v Evropě a pomalu se rozpadala, frustrace se obracela právě proti křesťanským menšinám. Arméni – vzdělaní, podnikaví a propojení se Západem se stávali nepohodlným zrcadlem upadající moci.

Koncem 19. století se situace výrazně zhoršila. Sultán Abdülhamid II. reagoval na snahy o reformu tvrdou rukou. V letech 1894–1896 došlo k tzv. hamídijským masakrům, kdy bylo podle historiků zabito na 200 000 Arménů. Sultánův režim se snažil zastrašit arménské obyvatelstvo, které začalo čím dál hlasitěji volat po rovnoprávnosti a ochraně životů. Evropští diplomaté protestovali, ale žádné zásadní změny nepřišly.

Když roku 1908 nastoupili k moci Mladoturci – skupina modernizačně laděných důstojníků a intelektuálů, tak vše vypadalo zpočátku nadějně. Arméni doufali, že nový režim přinese občanská práva a ochranu menšin. Místo toho však radikalizace režimu v čele s triumvirátem Talat, Enver, Džemal vedla k opačnému výsledku. Vize unitárního tureckého státu se začala stále víc vylučovat s existencí výrazné, hrdé a početné křesťanské menšiny. A právě to vedlo k systematické snaze Armény „vyřešit jednou provždy“ – což kulminovalo v roce 1915. Když tedy vypukla první světová válka, byli Arméni stále hluboko zakořenění ve východní Anatólii – v provinciích, které byly jejich domovem po tisíciletí. Mnozí se pokusili zůstat loajální vůči státu, jiní hledali ochranu v evropské diplomacii. Ale všechno to skončilo stejným způsobem – genocidou, vyhnáním a mlčením.

Dnes jsou někdejší arménské provincie součástí moderního Turecka. Města jako Van, Bitlis, Muş nebo Erzurum nesou už jen stopy dávné civilizace – rozbořené kostely, opuštěné kláštery, zazděné nápisy v arménštině. A přestože Turecko tvrdí, že zde Arméni byli jen „hosté“ nebo „menšina“, skutečnost je opačná: Arméni byli původním národem této oblasti, ale ocitli se v srdci impéria nikoli vlastní vinou, ale kvůli geopolitice a historickému násilí. Jejich tragédie proto nezačíná v roce 1915. Začíná mnohem dříve – v okamžiku, kdy se kdysi samostatný národ stal součástí rozpínavého impéria, které jej postupně zbavovalo práv, důstojnosti i existence. A pokud máme porozumět pozdější genocidě, musíme nejdřív pochopit, jak a proč se Arméni vůbec v srdci Osmanské říše ocitli.

Když Osmanská říše v roce 1914 vstoupila do první světové války po boku Německa, byla už vnitřně oslabená, politicky paranoidní a etnicky napjatá. Arméni, kteří tvořili jednu z největších křesťanských menšin v říši, se stali pro vládu podezřelým prvkem – a to přesto, že mnozí z nich bojovali v osmanské armádě, odváděli daně a snažili se přežít těžké válečné časy. Mladoturecký režim však ve stále paranoidnější atmosféře uvěřil, že arménská přítomnost ve východní Anatólii představuje pátou kolonu a hrozbu pro jednotu státu. V březnu 1915 padlo rozhodnutí, které vstoupilo do dějin jako jeden z nejtemnějších momentů 20. století. Začalo to 24. dubna 1915. V Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) byli v časných ranních hodinách zatčeni arménští intelektuálové – redaktoři, právníci, duchovní, lékaři, poslanci, básníci, skladatelé. Mezi nimi například slavný hudebník Komitas a právník Krikor Zohrab. Do večera byli stovky z nich deportovány „na východ“ – většina z nich nikdy nedorazila. Tento den je dodnes mezi Armény označován jako začátek Velkého zločinu – Mec Jeghern.

Systematické vyhlazování začalo právě deportacemi. Arméni z měst i vesnic byli pod různými záminkami nuceni opustit své domovy. Většina z nich byla násilně shromážděna, muži odděleni od žen a dětí, a poté zastřeleni, zmasakrováni nebo ubiti. Zbytek byl hnán na jih. Cílem nebylo přesídlení, ale vyhladovění, zničení a vymazání národa. Deportace neprobíhaly jen na bitevních frontách nebo v blízkosti válečných linií. Zasáhly i západní Anatolii, Malou Asii, dokonce i Konstantinopol. Arméni byli odváděni pěšky stovky kilometrů v nelidských podmínkách. Konvoje byly vystaveny útokům banditů, záměrné sabotáži zásobování, znásilňování a hromadným popravám. Ti, kteří přežili cestu, skončili v pouštních táborech, kde neexistovala žádná infrastruktura, jídlo ani voda. Nemoc, žízeň, násilí a zoufalství dovedly většinu z nich k smrti.

Osmanští představitelé se sice snažili prezentovat deportace jako vojenskou nutnost, ale dokumenty, které se dochovaly, hovoří jinak. Existují přímé důkazy o tom, že šlo o předem plánovanou operaci, řízenou z centra vlády. Tehdejší ministr vnitra Talat Paša organizoval logistiku přesídlení, vypracovával seznamy, dohlížel na „převod“ majetku arménských rodin na stát nebo muslimské sousedy. Paša Enver, vojenský velitel, zase nařídil interní rozkazy k čištění armádních řad od etnicky „neloajálních“ vojáků – arménští branci byli odzbrojeni, přeloženi do pracovních čet a později hromadně postříleni. Organizaci vražd měly často na starost polovojenské jednotky, které rekrutovaly kriminálníky z věznic a daly jim volnou ruku při „řešení arménské otázky“. Znásilňování, veřejné popravy, upalování lidí zaživa, hromadná utopení v Eufratu – to vše nebylo excesem, ale běžnou součástí praktik. Údaje o přesném počtu obětí se liší, ale historici se shodují, že zahynulo mezi 800 000 až 1,5 milionu Arménů – z celkové předválečné populace kolem 2 milionů. To znamená, že vyhlazeno bylo více než 50 %, podle některých odhadů až 75 % celého arménského obyvatelstva Osmanské říše.

Turecký stát dodnes genocidu neuznává. Místo toho hovoří o „tragédii obou stran“ nebo o „občanské válce“. Argumentuje tím, že Arméni kolaborovali s ruskou armádou a že deportace měly vojenský význam. Historická fakta však ukazují na jednoznačný úmysl – zničit celý národ, a to nejen fyzicky, ale i kulturně a psychologicky. Přeživší uprchli do Sýrie, Libanonu, Francie, USA, Sovětského svazu. Arménská diaspora, která dnes čítá miliony lidí, nese tuto ránu dodnes. V každé arménské rodině najdeš příběh o ztracených příbuzných, o hladu, útěku, násilí, mlčení. A právě proto je pro Armény 24. duben každoročně dnem smutku, ale i vzdoru – připomínkou, že spravedlnost stále nepřišla.

Genocida Arménů nebyla jen tragédií jednoho národa. Byla zároveň precedentem. Adolf Hitler v roce 1939, krátce před invazí do Polska, pronesl cynickou větu: „Kdo si dnes vzpomene na vyhlazení Arménů?“ I tím se ukazuje, že mlčení a beztrestnost nejsou jen pasivní reakcí – stávají se aktivní inspirací pro další zločiny.

Zdroje:

https://www.amo.cz/1-500-000-to-uz-zni-jako-genocida/

https://en.wikipedia.org/wiki/Deportation_of_Armenian_intellectuals_on_24_April_1915

https://www.mfa.gov.tr/the-events-of-1915-and-the-turkish-armenian-controversy-over-history_-an-overview.en.mfa

https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-poznavame-zajimava-mista/91030/starobyla-armenie-prvni-zeme-ktera-prijala-krestanstvi.html

https://www.oxfordbibliographies.com/display/document/obo-9780195390155/obo-9780195390155-0231.xml

https://cs.wikipedia.org/wiki/Millet_(Osmansk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e)