Potopení Titanicu: Poslední hodiny života v ledovém pekle. Titanic měl své hrdiny i padouchy

Byl to večer, kdy se zdálo, že se zastavil čas. Severní Atlantik vypadal jako vyleštěné černé zrcadlo. Hladina byla tak klidná, že se v ní odrážely hvězdy. Uvnitř ocelového kolosu panovala atmosféra absolutního bezpečí. Titanic, pýcha společnosti White Star Line si postupně ukrajoval cestu k New Yorku rychlostí 22 uzlů. V jídelně první třídy právě dojídala smetánka večeři o deseti chodech. Byl tu i nejbohatší muž světa John Jacob Astor, který se vracel z líbánek se svou mladou a těhotnou manželkou. Nechyběl ani důlní magnát Benjamin Guggenheim, který si užíval luxusu se svou francouzskou milenkou. Vzduch voněl drahými doutníky, pečeným jehněčím a parfémy z Paříže.

O několik pater níže panovala jiná realita. V kotelnách pracovaly desítky mužů. V pekelném horku a uhelném prachu krmili 29 obřích kotlů, aby udrželi tepající srdce lodi v chodu. Pro ně neexistoval luxus, jen pot, dřina a mizerný plat. Nikdo z nich netušil, že právě oni budou prvními oběťmi nadcházející noci. Vysoko nad palubou v pozorovacím koši mrzli dva muži, Frederick Fleet a Reginald Lee. Teplota klesla k bodu mrazu a oči jim slzely chladem. Něco jim ale chybělo. Dalekohledy. Ty zůstaly zamčené ve skříňce v Southamptonu a klíč od ní si omylem odnesl v kapse důstojník David Blair, který byl na poslední chvíli z lodi převelen. Fleet a Lee se tak museli spolehnout jen na svůj zrak.

Ve 23:40 Fleet zpozoroval před přídí tmavý stín. Fleet třikrát zazvonil na zvon. Do telefonu na můstek křičel tři slova, která navždy změnila námořní historii: „Ledovec, přímo před námi!“ Na můstku okamžitě zareagoval první důstojník William Murdoch. Jeho rozkaz byl logický, ale v důsledku smrtící. Nařídil prudký obrat na stranu v pokusu se vyhnout ledovci a obrovský kolos se začal pomalu otáčet. Příď minula ledovou horu o pouhé metry, zdálo se, že je vyhráno, ale pod hladinou, kde to nikdo neviděl, číhala smrt. Ledovec neprorazil bok nárazem, ale kov byl v mrazivé vodě křehký. Náraz způsobil, že se ocelové pláty prohnuly a vznikla série úzkých štěrbin a menších děr. Voda začala tryskat do pěti předních vodotěsných komor. Titanic byl nepotopitelný při zaplavení čtyř komor. Pět znamenalo matematickou jistotu zkázy.

Reakce na palubě byly bizarně odlišné. Záleželo na tom, kde jste stáli. V první třídě náraz téměř nepocítili. Cestující popisovali jen lehké chvění, jako když vlak přejíždí přes výhybku. Někteří v kuřáckém salonku si všimli, že se jim v drinku zavlnila hladina, ale pokračovali v kartách. V podpalubí to však byl horor. Topič Frederick Barrett v kotelně číslo 6 právě hovořil s druhým inženýrem, když se ozvala rána jako z děla. Pravý bok lodi se prohnul dovnitř a skrz ocelové pláty vytryskla ledová voda pod obrovským tlakem. Byla to smrtící sprcha. Barrettovi se podařilo projít zavírajícími se vodotěsnými dveřmi do vedlejší sekce. Všichni jeho kolegové takové štěstí neměli. Pro ně začala válka o život okamžitě. Na palubě třetí třídy na přídi byli cestující vyhozeni z postelí. Mnozí z nich byli chudí emigranti, kteří viděli moře poprvé a mysleli si, že loď prostě přistála. „Už jsme v Americe?“ ptali se zmateně.

Je přesně půlnoc. Od nárazu uplynulo dvacet minut. Na kapitánský můstek vchází hlavní konstruktér lodi Thomas Andrews. Je to muž, který Titanic navrhl, zná každý jeho nýt i plech. Kapitán Edward Smith na něj hledí s naději. Andrews má v ruce plány a rychle kapitánovi sděluje situaci. Kapitán Smith se zeptá: „Co to znamená?“ Andrews se mu podívá do očí a pronese ortel: „Ta loď se potopí, kapitáne. Je to matematická jistota. Čerpadla to nezvládnou. Váha vody na přídi stáhne loď dolů, voda se přelije přes přepážky do dalších sekcí. Titanic půjde ke dnu.“ „Kolik máme času?“ „Hodinu a půl. Možná dvě. Víc ne.“ V tu chvíli se kapitánovi zhroutil svět. Věděl něco, co cestující zatím ne. Na palubě bylo okolo 2 220 lidí. Záchranné čluny měly kapacitu jen pro 1 178 z nich. Uvědomil si, že ať udělá cokoliv, přes tisíc lidí dnes v noci zemře a on za to nese odpovědnost.

Rychle se vzpamatovává z úvodního šoku a vydává rozkaz k radistům a sděluje jim, že se potápí a ať pošlou volání o pomoc. Odpovědi přichází. Ozve se německá loď Frankfurt i ruská Birma, ale jsou příliš daleko. Nejbližší lodí je Carpathia, ale ta je vzdálená 58 mil, přibližně čtyři hodiny plavby plnou parou vpřed. Ale Titanic má pouze dvě hodiny života. Je tu ale ještě světlo. Na obzoru vidí hlídky světla jiné lodi, je to SS Californian. Její radista Cyril Evans se však před několika minutami pokoušel varovat Titanic před ledem, ale Philips ho hrubě odbyl a unavený Evans vypnul rádio a šel spát. Kdyby měl sluchátka na uších déle, mohl zachránit všechny.

Mezitím je na palubách stále relativní klid. Dokonce mladíci vyšli ven a našli na palubě kusy ledu, které tam spadly při srážce a začali si s nimi hrát fotbal. Tehdy ještě nikdo nevěřil, že by se nepotopitelná loď mohla potopit. Brzy začínaly přípravy na evakuaci. Steward zaklepal na dveře nejbohatšího cestujícího Astora a sdělil mu, že si má vzít vestu a jít na palubu. Některým cestujícím se do mrazu ven nechtělo. Zatímco se první třída dohadovala se stevardy, hluboko v útrobách lodi se odehrával boj. Elektrikáři pod vedením Josepha Bella neutekli. Zůstali u generátorů. Věděli, že pokud zhasnou světla, vypukne panika a nikdo se nezachrání. Udržovali světla až do samého konce. Všech 35 inženýrů zahynulo. Obětovali se, aby koupili ostatním čas.

Na pravoboku dává první důstojník William Murdoch rozkaz spustit první záchranný člun. Je to člun číslo 7 s kapacitou 65 osob. Kolem stojí hlouček cestujících první třídy. Jsou zmatení a je jim zima. Nikdo se do člunu nehrne. Zní to neuvěřitelně, ale v danou chvíli se zdál Titanic bezpečnější než malý člun houpající se několik metrů nad hladinou temného Atlantiku. Světla stále svítila, hudba hrála a topení fungovalo. Mezi váhajícími byla i Dorothy Gibson, slavná filmová hvězda. Má na sobě jen večerní šaty a lehký kabát. Pláče a hystericky se brání nastoupit, dva důstojníci ji nakonec do člunu prakticky vhodí. První měly nastoupit ženy, ale ty nechtěly opustit své manžely. Muži se naopak zdráhají nastoupit, protože to vypadá zbaběle. Když se první člun dotkne hladiny, sedí v něm pouze 28 lidí. Více než polovina míst je prázdná. Veslaři se odrážejí od boku lodi a míří do tmy. Cestující v člunu vzhlížejí k Titanicu. Samotná Dorothy Gibson přežila a neváhala své zkušenosti zúročit. Hned po příjezdu do New Yorku natočila o katastrofě film Saved from the Titanic, ve kterém hrála v těch samých šatech, které měla tu noc na sobě. Film byl v kinech již měsíc po potopení lodi.

Velení na pravoboku měl na starosti Murdoch, který si rozkaz ženy a děti první vyložil jako ženy a děti nejdříve, a když zbyde místo, tak muži. Díky němu se zachránilo mnoho mužů z různých tříd. Naopak na levoboku druhý důstojník Charles Lightoller byl striktní. Jeho výklad zněl pouze ženy a děti. I když byl člun poloprázdný a v dohledu nebyla zrovna žádná žena, tak dovnitř nepustil jediného muže. Posílal čluny do vody poloprázdné, zatímco muži stáli mlčky na palubě a dívali se na prázdná sedadla, která mohla znamenat jejich záchranu. Na pravoboku se mezitím odehrává scéna, která bude později plnit titulní stránky novin po celém světě. Připravuje se člun číslo 1. U něj stojí Sir Cosmo Duff-Gordon, skotský baron a jeho manželka Lady Lucile. Kolem je zmatek, ale u tohoto člunu je podivný klid. Sir Cosmo se zeptá Murdocha, zda mohou s manželkou nastoupit. Murdoch vidí, že nikdo v nejbližším okolí nejeví zájem nastoupit a přisedají si ještě 3 cestující a sedm členů posádky. Člun klesá na hladinu a je v něm pouze 12 lidí.

Když veslují pryč, Titanic se začíná viditelně potápět. Z lodi je slyšet výkřik. Jeden z členů posádky v člunu navrhne: „Měli bychom se vrátit a někoho vytáhnout.“ Lady Lucile se zhrozí: „Ne! Převrhnou nás! “ Sir Cosmo nabídl každému členovi posádky 5 liber. Později u soudu tvrdil, že to byl dar chudým námořníkům na náhradu jejich ztraceného majetku. Mínění veřejnosti bylo ale neúprosné. Byl to úplatek za to, aby veslovali pryč a nevraceli se pro tonoucí. Sir Cosmo přežil, ale jeho pověst se potopila tu noc spolu s lodí. Do konce života byl společenským vyvrhelem.

Zatímco se spouštějí čluny, na palubě se děje něco nečekaného. Kapela pod vedením Wallace Hartleyho se přesunula ze salonku na otevřenou palubu. Hartley ví, že hudba je to jediné, co drží dav v klidu, a že pokud přestanou hrát, lidé si uvědomí hrůzu situace a vypukne chaos, který zablokuje spouštění člunů. Byla to veselá hudba k tanci, zatímco podlaha pod nohama se naklání do hlubin. Všech 8 hudebníků tu noc zahynulo. Nebyli zaměstnanci lodní společnosti, byli najatí externí agenturou. Neměli žádnou povinnost tam stát. Mohli se pokusit zachránit, ale rozhodli se dobrovolně zůstat.