Článek
Všechny obchody jsou zavřené, pošta nefunguje, doprava jede v neděli, a celé město jako by vymřelo. Když jste prodavač, nesmíte si přivydělat. Když jste rodič, nemáte kam s dětmi. Když jste zaměstnanec, nemůžete si vzít „placený přesčas“, protože svátek je tabu. A když jste podnikatel, počítáte ztráty.
Zatímco mluvíme o flexibilitě, svobodě a digitální éře, držíme se rituálů minulého století. A přitom málokdo se zamyslí nad tím, co to vlastně ty státní svátky opravdu jsou a co symbolizují. Možná je čas přestat svátky uctívat. Možná je čas je zrušit.
Státní svátky jsou relikt minulosti
Státní svátky měly svůj smysl v době, kdy národ hledal identitu. Když lidé pracovali na poli od slunka do slunka a den volna byl dar z nebes. Když se kolektivně truchlilo, slavilo, vzdorovalo. Tehdy možná mělo smysl „slavit“ 28. říjen nebo 8. květen. Ale dnes? Dnes žijeme v době, kdy si lidé flexibilně řídí čas, kdy pracovní doba není vytesaná do kamene, a kdy produktivita nesouvisí s fyzickým pobytem v továrně. Přesto jednou za pár týdnů zasáhne náš systém náhodně rozmístěný den naprosté nehybnosti, který ochromí služby, zpomalí byznys a lidem vnucuje svátek, který si často ani neumějí vysvětlit.
Kolik lidí dnes doopravdy ví, proč je 6. července volno? Vědí, kdo byl Jan Hus, co hlásal, jak zemřel? Nevědí. Jen si užívají „další den volna“. Státní svátek se stal vyprázdněným rituálem, bez obsahu, bez vnitřního vztahu. A co je horší, tak se stal bariérou svobody pro všechny, kdo žijí jiný životní rytmus.
Státní svátky diskriminují pracovní svobodu
Zní to paradoxně? Vezměme si příklad: Jste pokladní v supermarketu. Žijete od výplaty k výplatě. Každý přesčas navíc je pro vás vítaný. Ale 28. října vás zákon pošle domů, protože v prodejně nad 200 metrů čtverečních nesmíte pracovat. Ani kdybyste chtěla. Zákon vám brání si vydělat. Jste student na brigádě. Máte čas jen o víkendech a svátcích. Práci byste uvítal. Ale ne, i vy musíte zůstat doma. Tedy možnosti máte, ale omezené. Jste podnikatel. Máte otevřenou kavárnu na náměstí. V neděli byste měl plno, ale ve svátek je město mrtvé. Lidé jsou pryč, úřady zavřené, nic se nehýbe. Zákon vás potrestá za to, že chcete pracovat. Tohle není svoboda, ale její omezování a těch příkladů existuje mnohem více.
Opravdu slavíme, nebo jen vypínáme mozek?
Pro většinu lidí je státní svátek jen den volna navíc. Neslavíme. Nereflektujeme. Nediskutujeme. Jen vypneme. Je to, jako kdyby stát řekl: „Buďte ticho, sedněte si a dívejte se na televizi. To je vlastenectví.“ A my posloucháme. Protože už ani nevíme, proč bychom nesouhlasili. Státní svátky nejsou neutrální. Jsou to politická gesta. Kdo má svátek? Kdo ho nemá? Proč nemáme svátek na počest vynálezců, vědců, podnikatelů, žen? Proč nemáme svátek za Miladu Horákovou? Za Baťu? Za Dvořáka? Za Masaryka Protože svátky neurčuje společnost. Určuje je politická shoda. A ta bývá často nemoderní, rigidní, připosraná.
Co s tím
Řešení není složité. Stát může například zrušit pevné svátky a nahradit je „flexi-dny“, tedy každý občan má např. 10 „etických dní“ ročně, které si sám zvolí (např. den narození dítěte, významný historický moment, svátek své víry). Zachovat pouze 2–3 celonárodní dny (např. 1. leden, 28. říjen), ostatní odstranit. Odstranit zákaz práce o svátcích, kdo chce pracovat, ať pracuje. Přiznejme si to. Většina lidí svátky neslaví. Jen vypíná. A když se přestaneme bát to říct nahlas, možná se konečně pohneme dál.
Možná není problém v tom, že máme svátky. Možná je problém v tom, jaké svátky máme. A ještě víc: proč je vůbec mají určovat zákonem? Proč by stát měl říkat, kdy máme odpočívat a co si máme připomínat? Budoucnost nebude patřit národům, které se stále ohlížejí. Bude patřit těm, kteří si dokážou představit zítřek a začít ho tvořit. Zrušme státní svátky. Ne proto, že jsme nihilisti. Ale proto, že už máme dost čekání. A chceme si vybrat vlastní důvody k radosti. Ne jen další úředně schválené ticho.
