40 stupňů, husí kůže a Maradona: Zatracovaná Neapol strčí i bez plánu dokonalý Řím hravě do kapsy

Podle žebříčku Numbeo je to čtvrté nejnebezpečnější město v Evropě, přesto Neapol patří mezi nejnavštěvovanější města v Itálii. A letos v srpnu jsem konečně měl tu čest tuhle Diegem Maradonou posedlou destinaci sám navštívit. Neplánovaně, na tři dny. S mladším, čerstvě plnoletým bratrem, jehož snem byla právě Neapol.

Důvod je prostý. Oba jsme fanoušci sportu, včetně fotbalu. Oba také máme rádi, když je na zápasech skvělá atmosféra. Tím je tamní klub SSC Neapol vyhlášený. Nejlevněji vycházelo letět do Říma a poté vyrazit vlakem přímo pod Vesuv.

Přílet do Říma proběhl hladce, jednoduše. I Řím pro nás byl premiéra. Čekali jsme ukrutné horko, ale předčilo naše očekávání. Aklimatizace na teploty přes 40 stupňů? Když je některým, konkrétně mně, špatně už při teplotách nad 20? Inu, tušil jsem, že nadcházející dny budou zajímavé. Ale jednou se člověk dal do boje, tak vzhůru bojovat!

Kromě fotbalu v Neapoli jsme neměli žádný plán. Nedívali jsme se, co kde je. Jasně, člověk zná takové ty věci jako Koloseum nebo Fontánu di Trevi, ale nějak jsme se za tím nehnali.

Chtěli jsme poznat obě města jako taková. Bez honění se za nějakými památkami. Ani jsme nevěděli, jak se dostat z letiště, jak je to daleko, že jsou dvě letiště. Prostě punk. A vlastně to bylo všechno snadné.

Mapu Říma jsem viděl poprvé v momentě, kdy jsme hledali ubytování. Totéž platilo později pro Neapol. Nedívali jsme se ani na fotky, co v těch městech vůbec je. Ideální stav. Není to úplně něco, co bych dělával běžně. Vlastně to bylo v mém případě takto poprvé.

Vím přesně, co kde je ve Skotsku. Ale v Itálii? Upřímně mě nikdy tolik nezajímala kvůli tamnímu počasí, abych si někdy řekl, že potřebuju vědět, co tam vlastně je. „Do toho vedra přece nikdy nepojedu!“ Hah, skoro.

Ale už do Říma. Cesta z letiště bezproblémová. Člověk na internetech vídá ty hlavní památky, ale všude byly graffiti. Četl jsem dost o nějakém bordelu a smradu, zejména v Neapoli. Ale reálně? Jo, bordel někde byl, ale nepřišlo mi to horší než Plzeň, Praha nebo Brno.

Ten smrad mi přijde v českých městech mnohem horší, na vícero místech, výraznější. A také mi přišlo, že v našich končinách déle trvá, než ho člověk přejde.

A Řím po příjezdu do centra? Inu, zajímavý. Kam se člověk podívá, tam je něco, co vás zaujme. Ale to nejzajímavější? Z nějakého důvodu jsme se s bratrem shodli, že nám spousta římských uliček vyloženě připomíná naši přenádhernou Olomouc, kterou mimochodem vnímám jako nejkrásnější město v České republice.

Jen vše v Římě je jaksi mnohem větší. A také toho je (překvapivě) mnohem více. Stihli jsme překvapivě Koloseum i Fontánu di Trevi. Ve dne i v noci. Čekal jsem upřímně mnohem větší davy. A jaksi se všude dalo bez větších potíží hýbat, chodit. Milovaný Edinburgh ve Skotsku mi přijde i v září přelidněnější.

Ale moc jsme toho v italské metropoli neprošli. Jen jsme nasávali atmosféru, snažili se neumřít vedrem a shánět vodu. A také jsme se šetřili na to hlavní - Neapol a cestu vlakem. Ta byla na programu druhý den. A strávili jsme tam dvě noci, tedy téměř tři dny.

Když jsme viděli, jak obrovské je nádraží v Římě, měli jsme trochu obavu. Už to pražské je větší než naše vesnice. To římské je ještě větší. Ale překvapivě to nebylo nijak složité. Jen jsme neměli pochopitelně zkušenost s italskými železnicemi, ale k našemu překvapení cesta proběhla v poklidu, v klimatizovaném vlaku, na čas.

Mohli jsme obdivovat hory. Občas jsme viděli, že asi nedávno muselo v některých lokalitách hořet. A taky že hořelo. A hořelo i při naší cestě zpět do Říma, která tedy náš vlak zpozdila o více než dvě a půl hodiny.

Ale skvělá věc. Vlak měl automat s malým občerstvením, fungoval i na kartu, když byl zrovna signál. Bral i bankovky. Krása. A doprava tím nekrachla.

Těžko říct, jestli mají Italové tak skvělé hasiče, ale nikde nikdo nepanikařil, prostě jsme jen věděli, že doprava je dočasně zastavena a že prostě pak ten vlak pokračovat někdy nějak bude. A pokračoval. Dojeli jsme.

Z oken šel místy vidět kouř, který byl nedaleko. Zajímavá zkušenost, ale skvělá informovanost, milý personál na palubě. Klobouk dolů.

Ale už do Neapole. Přijeli jsme do čtvrtého nejnebezpečnějšího města Evropy s tím, že bude všude plno bordelu a smradu. A absolutního chaosu, troubení.

Inu, nádraží samo o sobě bylo hezké. Když jsme vylezli před nádraží, byli jsme příjemně překvapení. Jasně, při prvním nádechu člověk nezjistí, jestli je vše špatně a necítí asi ten smrad, co cítit má. Ale on nebyl cítit nikde.

Bordel jsme viděli, ale čekali jsme to mnohem horší. Když jsme šli k ubytování, které, jak jsme mimochodem zjistili v den odjezdu, je v lokalitě, kam se nedoporučuje chodit, tak jsme viděli pár uliček, u kterých jsme si říkali, že tam určitě nejdeme.

Ehm, hned ten den večer jsme se jimi vraceli z procházení města na ubytování. A pak jsme tam šli i ráno, ve dne… A nic se nestalo. Přežili jsme. Nepřišlo nám, že bychom byli v ohrožení. Ani trochu. Hůř si reálně připadám před nádražím v Praze nebo v Brně. A teda ani Olomouc není úplně výhra.

Co nás zaujalo? Město je plné kontrastů. Nádherné stavby, graffiti všude možně, všude člověk narazí na Diega Maradonu. A že je Neapol město fotbalu? Toho si vlastně nejde nevšimnout snad v žádné uličce.

Nejvíc nás bavily chudé čtvrti v temných úzkých uličkách. Za celou dobu jsme tam potkali jednu osobu pod vlivem kdovíjaké drogy, ale jinak krása. I jako introvert jsem si užíval jejich rušnost. Hlavně v noci. Nejsem moc na nějaké večírky, tanečky a hluk. Ale k Neapoli to jaksi patřilo.

Poprvé jsme měli problém se domluvit anglicky právě v těchhle uličkách. Ale bylo super, že si tam nikdo na nic nehrál. Všichni nějak žili. Tancovalo se, pilo se, kouřilo se. Mimochodem i v neděli, dokonce v neděli do pondělních čtyř rána. Pak jsme odešli, protože jsme museli v osm vstávat, ať opustíme ubytování. Takže to třeba pokračovalo nonstop. Kdoví. Jako kdyby nikdo nechodil do práce.

A že všude kolem toho hluku byly byty? Žádné stížnosti. Prostě všichni nějak žili a neřešili to. Mimochodem bylo hodně zajímavé procházet uličky a vidět, jak některé ty miniaturní garsonky neměly ani klimatizaci a měli jen otevřená okna či dveře, přičemž bylo vidět, že je celá rodina v jedné místnosti, kde jsou akorát postele, rovnou i kuchyň a sprcha.

Zaujalo nás i to, že se nedodržují prakticky žádná pravidla silničního provozu. Zákazy vjezdu, jednosměrky, pěší zóny? K čemu? Zbytečnost. Stačí troubit a vše půjde bez potíží. A nějaká pravidla? Že jsme potkali ve dne na silných motorkách bez helmy sotva desetileté děti, dejme tomu.

To není neobvyklé ani na našich vesnicích v Sudetech. Ale že ty stejné děti člověk vidí ve dvě nebo tři ráno na stejných mašinách? Inu, proč ne, že. Ptali jsme se servírky, jak moc je to běžné. Lámanou angličtinou nám odpověděla, že to není legální ani normální, ale že to tady tak zkrátka chodí.

Řím byl tedy hezký, ale Neapol? Za pár hodin si nás získala. Sice se nebylo kam schovat před tím vedrem, kromě klimatizovaných podniků, nějaké lesy nebo příroda daleko. Pláže na zchlazení v moři také budete hledat vcelku marně. Ale to město má zkrátka duši, srdce a nezaměnitelnou atmosféru.

Vidět Neapol a zemřít? Zprvu jsem si říkal, že člověk umře vedrem už v tom Římě. Pak i v Neapoli. Ale přežili jsme a je to boží. Nechtělo se nám zpět do Říma hned po těch pár hodinách. Byť na dlouhodobější pobyt bych potřeboval novou osobnost, výrazně extrovertní. Třeba takovou, jako má můj bratr, který si město užíval se vším všudy.

Když už jste v Neapoli a máte rádi fotbal a tetování, tak by vám mohl jít můj bratr příkladem. V den fotbalového zápasu si nechal vytetovat Diega Maradonu.

Zajímavost? V salónu byli moc milí. Jeho majitel nám ukazoval fotky svého otce a strýce právě s fotbalovou legendou. Dokonce vyprávěl o tom, jak Maradona tamní uličky procházel, jak ho vnímalo město a jak vnímal město sám Diego. A mimochodem měl pan majitel tetování jedné z fanouškovských ultras skupin.

Tetování se prý sice příliš nepovedlo, ale je z Neapole. A upravit se dá i doma, že ano? Alespoň tedy brácha to tak říká. Já s tetováním zkušenost nemám.

Tím tetováním se nám ale ještě víc Neapol otevřela. Kdekdo nás zdravil jen tak. Z bratra se na chvíli stal model a zapózoval pro několik snímků německému fotografovi, který ve městě fotil vše, co se týkalo Maradony.

Ale vzhůru na fotbal. Abychom nasáli atmosféru a viděli fanoušky v akci, vyrazili jsme před stadion o tři hodiny dříve. A nebyla to chyba. Bylo se s kým bavit. Viděli jsme ještě před stadionem tamní ultras v akci. Nechyběla pyrotechnika.

Jako milovník Skotska jsem nemohl jít v dresu s jinou jmenovkou než skotskou hvězdou Scottem McTominayem. A pak se šlo na stadion zhruba půl hodiny před startem.

Už před zápasem jsme měli z atmosféry husí kůži. Chorály zněly ze dvou stran stadionu, občas zpíval celý stadion. Zažil jsem i fotbal v Německu, kde je také fenomenální atmosféra, ale tohle? To bylo zkrátka trochu jinde. Měl jsem Neapol ve fotbale rád, fandil jsem jí při titulových jízdách i před nimi, ale teď si mě získala tak, že ji budu sledovat ještě pozorněji.

Jednalo se každopádně o duel proti Comu, které vede Cesc Fabregas. Neapol prohrála 1:2, ovšem slavili jsme dvakrát. Trefa našeho slovenského souseda Stanislava Lobotky v nastaveném čase bohužel nebyla uznána. Porážka pak mrzela.

Ale že by se po zápase pískalo, začalo by nějaké nadávání? Nikoliv. Největší fanoušci zůstali a zpívali chorály i po porážce a následné krátké děkovačce.

Po fotbalové stránce byl zápas skvělý, atraktivní. Bylo dost šancí, emocí. A jestli mi někdy předtím přišla italská liga poněkud „línější“ na krok? Nedivím se. I sedět v tom vedru na stadionu byl nadlidský úkol, a to rozhodně nemám špatnou kondici. Každý rozběh musel být pro hráče šílené utrpení. Klobouk dolů před nimi.

Ale cestou ze stadionu nastala komplikace. Jistě, odevšud vyjížděli lidé na skútrech, ale to nás tolik netrápilo. Na to už si člověk stačil zvyknout. Jenže nádraží působilo uzavřeně, ale zato bylo plné lidí. Informace žádné. Ovšem zjistili jsme, že pouští lidi postupně, aby nebyl úplný chaos. Takže vlastně v pořádku.

Jen tedy ve vlaku, respektive metru, prý to je obojí, bylo narváno tak, že ani srovnání se sardinkami není příliš realistické. Úplně poslední lidé se dovnitř procpávali lokty vpřed. Jestli bylo do té doby horko, tak nelze slovy vyjádřit, jak nás k bodu varu přiblížily hradby lidských těl. Nic příjemného.

Ale potkali jsme Slováky. Že by se jim Neapol líbila? No, moc ne. Prý moc bordelu, špíny a smradu. Zvláštní. Mám rád Bratislavu například, raději než Prahu. Ale že by mi přišla čistší? A to nemluvě o tom, jak jsou na Slovensku různá ghetta. No, tahle zmínka naši konverzaci v podstatě ukončila. Nevadí. Holt nemůžou všichni vidět vše stejně. Co by to pak bylo za svět, že ano?

Každopádně, chtěli jsme poslední den na Vesuv, ale ta představa, že po třech hodinách spánku a v téměř 40 stupních polezeme na jakýkoliv kopec, nám nepřišla moc příznivá, takže si ho odškrtneme někdy příště. Snad.

Už jen panoramatické výhledy na tuto krásnou sopku, která kdysi zničila Pompeje a která by ještě v tomto století mohla vybouchnout, byly úchvatné.

A sedět u promenády v noci bylo úžasné. To si tak vychutnáváte pravou neapolskou pizzu, mimochodem jak jinak než pojmenovanou po Diegu Maradonovi, a pozorujete Vesuv, symbol Neapole, přičemž se nečekaně začne přímo z místa, kde je kráter, škrábat nahoru měsíc. Dokonalá podívaná, která ale nešla ani pořádně zachytit. Ale stála zato.

Po fotbale jsme cíleně prošli zbylé lokality, kam nám říkali místní, že nemáme chodit, ale neviděli jsme nic, co by nás mělo ohrozit. Žádné nebezpečí. Jistě, dva chlapi, oba výškou přes metr osmdesát. Ale ani slečny se nebály do těch uliček chodit samy. Takže ten pocit nebezpečí asi bude hodně subjektivní.

Následoval návrat do Říma, poslední večeře, bohužel, nebo asi spíše naštěstí ne s Ježíšem. A to v zajímavé lokalitě a v restauraci, kam se byli najíst takoví velikáni jako Francesco Totti nebo Ronaldinho. A to jsme vůbec nevěděli, když jsme do ní šli.

V podstatě jsme šli hledat jídlo naslepo, a bylo výborné. Uvítací drink zdarma, předkrm zdarma, dezert po jídle zdarma. Servis perfektní, obsluha extrémně milá. Jo, takhle by to šlo.

A čím to zakončit? Že Itálie nezklamala. Respektive Řím a Neapol. Itálie je příliš velká na to, aby ji šlo soudit podle dvou měst, která jsou dvě hodiny vlakem od sebe, ale rozdíl mezi nimi je mnohem větší než například mezi Prahou a Brnem.

Neapol u nás vyhrála na plné čáře. Návrat do Říma byl hodně zajímavý. Najednou bylo extrémní ticho. Řím bych si příště rád dal s větším množstvím informací a třeba i průvodcem, což jsem nikdy neměl. A Neapol? Tam se potřebuju vrátit v zimě, abych věděl, jestli to tam tak žije i během ní. A třeba by se dalo konečně vyjít i na Vesuv.

Cesta na letiště byla v pořádku. Let rovněž. Nejhorší část jako tradičně byla cesta z pražského letiště na hlavní nádraží. A pak už se šlo jen těšit domů, na náš jesenický vzduch, čistý, krásný. A hlavně na normální teplotu. Nebo normální… To záleží.

Bratrovi byla po návratu zima. A nevyhnula se mu nemoc. I vinou toho, že jsme asi nepříliš zdravě klimatizovali ubytování vždy na 20 stupňů, což byl pochopitelně obrovský rozdíl ve srovnání s venkovními čtyřicítkami či třicítkami.

Já bych uvítal po návratu domů klidně o pět stupňů méně než bylo těch 13, které nás přivítaly v rodné vsi.