Budeme platit za rohlíky podle výše příjmu? Logika ministra Klempíře kolem poplatků budí údiv

Jak se zdá, naše současná vláda je plná myslitelů. Přesvědčujeme se o tom téměř každý den od jejího nástupu. Někteří z myslitelů jsou vidět více, jiní méně. Do té první skupiny však bezesporu patří ministr kultury Oto Klempíř.

Právě bývalý člen hudební skupiny J.A.R. se o víkendu zastavil do pořadu Epicentrum, kde měl o čem mluvit. Když si posléze dělal reklamu na sociálních sítích, v podstatě přišel s revolučním návrhem na změnu celosvětové cenotvorby všeho, co se prodává, aniž by si to sám uvědomil. Až tak daleko zřejmě náš pan myslitel nemyslel.

Při snaze obhájit zrušení koncesionářských poplatků a zavedení financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu začal vysvětlovat to, co asi nikoho nikdy nenapadlo. Že 205 Kč zaplatí jak senioři či nízkopříjmové domácnosti, tak milionáři a obecně movitější lidé či domácnosti.

Když se u geniální úvahy ministra Klempíře na chvíli zastavíme, musíme v první řadě ocenit pomyslný záchvat hlubokého sociálního cítění, které zjevně jiní členové vlády nemají, že, pane Juchelko?

Ale zpět k myšlence. Když stojíte u pokladny, vyjde vás rohlík třeba na 3 Kč, ať už jste generální ředitel nadnárodní korporace, nebo student, který počítá dny do výplaty z brigády. Ale tak holt trh funguje. Platíme cenu produktu.

Podle úvah pana Klempíře by nás ale mohla čekat vcelku vzrušující budoucnost. Zavedeme snad na rohlíky, vodu, toaletní papír a tak nějak na vše cenovky podle výše příjmu? Místo cenovky v obchodech uvidíme jen čtečku, k níž pípneme občanku či daňové přiznání a systém určí cenu.

A co takový Netflix, Spotify nebo Apple? Už vidím ten dopis od ministra Klempíře do sídel těchto značek: „Vážení, ministr České republiky usoudil, že není fér mít pro všechny jednotné předplatné. Od zítřka požadujeme, aby čeští milionáři platili za streamování seriálů deset tisíc měsíčně, jinak to budeme muset dotovat ze státního rozpočtu.“

Šéfové Netflixu by si zřejmě mysleli, že jde o nepovedený scénář k nějaké nové epizodě seriálu Black Mirror, který nám servíruje zajímavé sci-fi scénáře z potenciální budoucnosti jako varování.

Abychom panu ministrovi nekřivdili, tak to, o čem se tu snažil poněkud neobratně a populisticky mluvit, se neřeší různými cenami pro různé vrstvy obyvatel, ale daňovým systémem.

Některé státy už mají zavedenou jistou formu progresivního zdanění, což v principu znamená, že kdo vydělává násobně víc, odvádí procentuálně vyšší daň z příjmu. Z těchto financí, které získá státní rozpočet, se posléze financují veřejné služby, sociální systém či infrastruktura.

Je to mnohem jednodušší, než případně obvolávat a obepisovat světové giganty. Jenže to je také extrémně kontroverzní, protože to může být snadno vnímáno jako trest za to, že jste úspěšní a že se vám něco podařilo. A převrátit výklad progresivního zdanění by šlo ještě všelijak jinak.

Nebudu se pouštět do soudů, jestli to je správný, špatný, spravedlivý či demotivující systém. To podstatné je, že snad ani v tom nejlevicovějším státě na světě nikoho nenapadlo tuhle logiku uplatnit na nákup konkrétní služby, jako je třeba televizní vysílání. Když si kupujete lístek do vlaku nebo platíte elektřinu, nikomu neukazujete výplatní pásku.

Jako ve většině svých článků se i tady dopracovávám k tomu, co mě asi děsí nejvíc. Ta lehkost, s jakou současná vládní garnitura přehazuje jakýkoliv problém na hřbet státního rozpočtu.

„Zrušíme poplatky a zaplatíme to ze státního!“ zní hrdě a části lidu se to může určitě i líbit, jelikož to na první poslech vypadá, jako kdyby to mělo být najednou vše zadarmo.

Jenže co je to ten státní rozpočet? Není to hrnec se zlatem na konci duhy, ze kterého pánové Babiš, Juchelka, Klempíř apod. kouzlí peníze. Jsou to jen a pouze naše daně.

Ve výsledku veřejnoprávní média zaplatíme my všichni úplně stejně. Jen to nevidíme na složence. Jednou nás to ovšem dožene, protože tu díru v rozpočtu bude muset nějaká zodpovědnější vláda něčím zalepit. A budou to třeba právě vyšší daně.

Nemluvě o absenci jakékoliv koncepce. Prostě se zase něco pláclo a nějak se to udělá. Jaké to bude mít dopady? To evidentně není potřeba řešit. Místo promyšlených reforem a dlouhodobých vizí vidíme jen chaotické záplaty, nahodilá gesta a laciný marketing ode zdi ke zdi.

Navíc to ani vláda nedokáže nijak rozumně odůvodnit, aby to dávalo alespoň elementární smysl. Jakýkoliv pokus o vysvětlení končí zamotáním se do všeho. No, nechme se překvapit, kam nás taková politika dotáhne.

Sledovat naši domácí politickou scénu, kde ministři v záchvatu populismu přicházejí s revolučními nápady na překopání světové ekonomiky a kde se každý problém řeší natažením ruky do státního rozpočtu (tedy do naší společné peněženky), vyžaduje opravdu silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání vládního bizáru, nedomyšlených nápadů a papalášských manýrů, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na dotování progresivního předplatného Netflixu pro ministerstvo kultury a už vůbec z něj nebudu platit ekonomické kurzy pro Otu Klempíře. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle politický cirkus mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!