„Cesta je cíl“ není klišé. Vyhoření vyléčilo 30h v autobuse a vlaku místo 2h v letadle do Skotska

Ten pocit asi zná každý. Několik měsíců žijete absolutně bez chuti, energie. Neustále jste podráždění, často ani nevíte proč. Všechno vás štve. Lidé v okolí najednou začínají upozorňovat, že jste nezvykle negativní a nechápou, co se s vámi děje.

Už vás nebaví ani chodit po vašich nejmilovanějších horách, protože je to prostě pořád stejné. Procházky se psem kolem vesnice už vás rovněž nenaplňují. „Fakt jsem tohle ještě já? Jak to mám změnit? Co se to sakra děje? Proč nedokážu mít radost ze života jako dřív?“ kladl jsem si v hlavě otázky.

Ani v práci, která mě bavila, už to nebylo ono. Produktivita klesla. A to u živnostníka není úplně dobré. Doteď si vzpomínám na ten moment, kdy jsem si uvědomil, že tohle je asi to vyhoření, o kterém jsem toho tolik četl a přišlo mi zvláštní, že se to někomu děje. Najednou jsem v tom létal taky.

Jenže co s tím? „Potřebuju dovolenou!“ řekl jsem si s nadšením. Ten pocit uvědomění byl sám o sobě trochu osvobozující. Jenomže pak přišlo to kruté uvědomění, že budu muset zase něco řešit.

Bohužel (nebo bohudík?) nejsem z těch, co by si objednal zájezd a nechal něco na druhých. Vždy zkrátka potřebuju vše vyřešit sám, ať mám nad situací kontrolu.

„Kdy? Kam? Jak? Co budu kde dělat? Co bude cíl té cesty? Zvládnu to finančně?“ padaly v hlavě další otázky. Přibylo starostí. A že by byla energie všechny řešit? Nikoliv. A už vůbec se mi ve stávající situaci nechtělo nikam letět. Ano, létání je fajn, rychlé, ale těch starostí kolem?

Být na letišti dřív, vůbec se na něj z toho mého milovaného zapadákova na severu Moravy dostat, mít správně veliký batoh, řešit nějaké případné odbavování, co vše můžu v batohu vlastně mít… To se mi tedy také vůbec řešit nechtělo.

Každopádně jsem se asi více než po půl roce trápení rozhodl, že v září v roce 2025 budu tři týdny pryč od všeho. Že chci co nejdál od civilizace. Jde to ale bez letadla? Světe, div se, ano!

Jelikož jsem neměl energii vymýšlet něco nového, rozhodl jsem se vydat do země, kterou dobře znám a kde mě už zase tolik věcí nepřekvapí. Vyhrálo moje milované Skotsko. Jak jinak.

Jelikož jsem se rozhodl pro tři týdny volna a měl jsem času nazbyt, rovnou jsem si vyjasnil, že letadlem nepoletím. Dlouho jsem se chtěl podívat do Londýna, tak jsem se díval, jak se tam dostat. Inu, skvělá zpráva. Jezdí tam autobus přímo z Prahy. A ne draze.

Ano, těch zhruba 18 plánovaných hodin v autobuse může trochu člověka vylekat, ale proč to nezkusit? Aspoň něco nového. Uvidím něco málo ze zemí, v nichž jsem ještě třeba nebyl.

Ale už rovnou k cestě. Prvně bylo potřeba dostat se z mé rodné vísky. To jest taxíkem do nejbližšího města a posléze zhruba tři hodiny vlakem do hlavního města. Ano, byl jsem trochu ve stresu, protože jsem obecně stresař, ale vlastně jsem se poprvé nadšeně těšil bez přehnaných obav z čehokoliv.

Pak člověk v Praze vystoupí, najde nádraží a zastávku, počká si na autobus, ukáže řidiči pas a s batohem vzhůru na palubu. Žádný stres, naprostá pohodička, klid. Stačilo svěřit důvěru řidičům a jen se při noční cestě nechat vézt.

V ten moment jsem začal přemýšlet o životě. I o tom, co budu ve Skotsku sám dělat. Po vesměs těžkých životních volbách a situacích, včetně jisté finanční krize. Odříznutý od všech a od všeho. Bez plánu, bez zajištěných ubytování, bez stanu.

A za těch 18 hodin v autobuse před příjezdem do Londýna jsem si stihl v sobě vyřešit, co vše bylo špatně, co už nesmím nikdy dopustit, že se nesmím přepracovávat, podléhat tlaku… Ale jedna věc je si to říct, druhá to pak dodržet.

Nevyrážel jsem do Skotska sám poprvé, ale poprvé jsem se cítil opuštěně a neměl jsem pocit, že to vše zvládnu. Ale, menší spoiler, zvládl jsem to. A to mi dodalo ohromnou sebedůvěru, díky níž i po téměř roce dokážu většinově dodržovat vše, co jsem si na té cestě určil a řekl.

Podařilo se mi během těch hodin v autobuse nechat práci za sebou. To jsem v letadle nikdy nedokázal. Když letíte letadlem, rychle vám ani po příletu do cílové destinace hlava nestihne přepnout do dovolenkového režimu. Aspoň já to tak mám.

A když někam míříte jen na týden, tak se třeba polovinu času stále dostáváte z pracovního do dovolenkového režimu, a jakmile dovolená skončí, zjistíte, že jste ani na chvíli vlastně nevypnuli a neodpočinuli si. A já to přepnutí zvládl ještě před příjezdem do Londýna, který nebyl mou cílovou destinací.

Užil jsem si tu cestu samotnou. Tím, že navíc byla noc a kamarádi spali, tudíž nebyli na příjmu, jsem byl jen sám se sebou, přemýšlel jsem. Měl jsem čas prostě jen pro sebe. Bez jakýchkoliv vnějších podnětů. Extrémně důležitá věc.

Jen vy, blok s propiskou, vaše myšlenky a spousta hodin v autobuse před vámi, při níž se můžete, když zrovna není tma, kochat cestou. Krása. Tohle je potřeba dělat častěji.

Asi všichni víme, jak fungují železnice u nás. Mnoho lidí si stěžuje, ale v zahraničí vám často dojde, jak skvěle to tu vlastně je vyřešeno. I proto jsem se těšil jen na to, že si sednu na vlak a bude klid. Vyráželo se ze slavného nádraží King's Cross, které můžeme znát ze světa Harryho Pottera.

Tak jsem si čekal na vlak a ejhle, problém. Informační cedule píše, že se téměř všechny vlaky směr Edinburgh ruší. Důvod? Nikdo neví. Já tedy přišel na nádraží dřív, takže mi na informacích řekli, že můžu vyrazit dřívějším vlakem. Jestli mi na to bude platit jízdenka, kterou mám zakoupenou? „Nevíme, zkuste to, kdyžtak vám dají novou,“ dozvěděl jsem se.

To je sice skvělé, nicméně já měl jízdenku za 1300 Kč. Nová by na stejný vlak vyšla na více než 5000 Kč. To by hned na úvod byla značná čára přes rozpočet. Předem napovím, že lístek jsem nakonec kupovat nemusel. Ale ten vlak, který měl jet dříve, neodjel. A neodjely ani tři další, v nichž jsem seděl.

Tak jsem seděl ve čtvrtém vlaku a zdálo se, že to konečně půjde. Jenže náhle se z repráků ozvalo, že vyrazíme později. Bez specifikace, kdy to asi tak bude. Mezitím přijel na vedlejší kolej jiný vlak se směrovkou na Edinburgh. Neavizovalo se u něj zpoždění. Tak většina vlaku opustila stávající vlak a šla do toho na vedlejší koleji.

Sotva jsme si nasedli, viděli jsme, jak vlak, který jsme opustili, právě odjíždí. A ehm, co se nestalo? Vlak, ve kterém jsme tedy už byli, nabral zpoždění. Ale už odjel. Jen o půl hodiny později.

Zeptal jsem se pána, který seděl přede mnou, jestli je tohle na tak zásadních trasách běžné. Typický Brit. V rukou měl noviny, akorát je pročítal. Na kufříku položený klobouk. Sice už jsem vlaky a autobusy něco málo ve Skotsku předtím nacestoval a přesvědčil se, že spolehlivost není úplně největší, ale tohle mě překvapilo. A co mi pán odpověděl? Suché „tohle je prostě Británie“.

Najednou si uvědomíte, že, ať chcete sebevíc, nejde mít zkrátka vše pod kontrolou. A vlastně to bylo rovněž osvobozující. A co bylo nejlepší? Že se nikdo nerozčiloval. Nikdo si nestěžoval. Všichni prostě brali situaci tak, jak je. Díky tomu jsem nepanikařil. Člověk zkrátka přijme svůj osud a je rád, že je rád. Vrátíte se do přítomnosti. A že plánování je občas k ničemu.

Mimochodem jsem měl po příjezdu do Edinburghu rychle přesedlat na autobus do městečka Pitlochry. Inu, nevyšlo. Dojel jsem o nějakých 5 hodin později, než jsem měl. Tak jsem na jednu noc zakotvil do hostelu, který už mám ověřený a vyzkoušený a holt jsem se na sever vydal o den později.

Celá cesta do Edinburghu až z rodné vsi celkově trvala přes 30 hodin.

Když jsem konečně dorazil do Pitlochry, dolehla na mě psychická krize. Osamění. Vyhořelý mozek, který byl zvyklý na neustálý přísun stresu a povinností, najednou nevěděl, co se sebou, a začal zoufale prahnout po jakémkoliv sociálním kontaktu.

Cíleně jsem si šel sednout do společenské místnosti s jasným plánem: „Teď se s někým pobavím a uleví se mi.“ A výsledek? Naprosté prázdno. Konverzace vázla, nikdo neměl zájem.

Šel jsem spát zklamaný, ale dostal jsem důležitou lekci o tom, jak fungují očekávání. Hned další večer jsem totiž přestal tlačit na pilu. S ničím jsem nepočítal, jen jsem tam byl. A najednou se se mnou dal do řeči starší pán, z něhož po chvíli úplně ledabyle vypadlo, že dřív hrával s Paulem McCartneym.

Byla to pravda? Těžko říct. Ale pochopil jsem, že jakmile člověk přestane křečovitě o něco usilovat, ať už o konverzaci, nebo o dokonalou dovolenou, věci začnou přirozeně plynout samy. To sice neplatí vždy, ale občas to tak zkrátka je.

Další fáze mého mentálního detoxu probíhala v národním parku Cairngorms, v zapadlé vesničce Kincraig. Ubytování tu vedli váleční veteráni britské armády a já se ocitl v prostředí, které bylo na hony vzdálené mé bublině.

Sledovat popichování mezi skotskými a anglickými vysloužilci u piva, ke kterému mě neustále přemlouvali, mělo neuvěřitelně uzemňující efekt.

Bylo tu ovšem několik zkoušek. Například žádný obchod s potravinami poblíž. Stále vyčerpaný mozek si v takových chvílích hned začne malovat katastrofické scénáře. Přitom zbytečně.

Veteráni mi okamžitě nabízeli, že mi pro vodu a jídlo zajedou do nejbližšího městečka. Zjistíte, že i když nemáte věci pod kontrolou, svět se nezboří a lidé vám pomohou. (A aby toho paradoxu nebylo málo, v té samé vesnici bez rohlíků fungovala naprosto fantastická, denně otevřená kavárna).

Největším terapeutem tam ale byla samotná příroda. Rozlehlá, nezalidněná, všude jen kopce, ovce, vřes, voda a divoké nepředvídatelné počasí. Při chůzi se občas doslova propadáte do podmáčené země. Cítit tu ohromnou samotu uprostřed ničeho nebylo děsivé, naopak. Bylo to to nejčistší osvobození od tlaku civilizace, jaké jsem zažil.

Poslední týden jsem zakotvil v Ullapoolu. Místní krajina doslova bere dech, nutí vás žít jen a pouze současností a užívat si ji. Zvlášť proto, že je tu kolem spousta míst úplně bez signálu.

Každý den mi tu zpříjemňovala usměvavá Polka na recepci a po večerech jsem si s ostatními cestovateli krátil čas hraním společenských her. Nevznikla z toho žádná velká celoživotní přátelství, ale v tu chvíli to bylo zkrátka super. Žijete přítomností.

Právě u Ullapoolu jsem ale zažil ten vůbec nejlepší trénink v přijímání situací, které nemáte pod kontrolou. Čekal jsem u silnice na autobus. Dlouho nic nejelo, tak jsem poodešel pár metrů k ohradě podívat se na ovce.

A najednou se prožene autobus. O 15 minut dřív, než měl podle jízdního řádu. Řidička si mě nevšimla a já tam zůstal trčet s vědomím, že další spoj už nepojede. Byl jsem 30 kilometrů od hostelu.

Řekl jsem si, že se hecnu a poprvé v životě zkusím stopovat. Vydrželo mi to chvíli. Bylo mi z toho tak hrozně trapně, že jsem ruku stáhl. Jak jsem se dostal zpátky? Prostě jsem se kousl a těch 30 kilometrů ušel pěšky. A ta zkušenost z toho, že jsem to zvládl sám, byla nakonec výborná.

Život v realitě skotského venkova a tamního počasí vás naučí jedné zásadní věci. Může se stát kdykoliv cokoliv, nebo taky vůbec nic. A vy si prostě musíte poradit.

Dřív by mě ujetý autobus, zrušený vlak na King's Cross nebo nutnost jít neplánovaně 30 kilometrů pěšky uvrhly do obrovského stresu a zkazily by mi polovinu dovolené. Tady jsem to bral jako fakt.

To svazující vyhoření, ta paralyzující potřeba mít všechno narýsované a vyřešené, se rozpustily už kdesi na začátku, během těch 18 hodin noční jízdy do Londýna.

Došlo mi, že uvolnit se a přijmout fakt, že nemáte vše ve svých rukou, je ten nejlepší lék na přehlcenou mysl. Neletěl jsem, zvolil jsem tu nejpomalejší a nejkrkolomnější možnou trasu. Ale právě proto můžu s naprostým klidem prohlásit: „Cesta je cíl“ už pro mě nikdy nebude jen obyčejné klišé.

Cestovat za záchranou duševního zdraví britskou hromadnou dopravou, kde vlaky odjíždějí podle nálady a kde vám jediný autobus klidně ujede čtvrt hodiny před limitem, vyžaduje občas silné nervy. Pokud vám mé texty dávají smysl a baví vás toto rozkrývání vlastních krizí a hledání životního klidu, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na nákup zbytečných letenek do přeplněných resortů a už vůbec z něj nebudu platit předraženou jízdenku na zrušený vlak z King's Cross. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tohle osobní i cestovatelské pinožení mohl prožívat a sepisovat za vás. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!