Článek
Vzpomínáte si ještě na ten povyk okolo letošního Prague Pride a všech jiných „duhových průvodů“ napříč Českou republikou? Často jsme slýchali podobné výkřiky o úchylácích, špatném příkladu pro děti a nemocných lidech, případně obraně tradičních hodnot.
Chtít tedy manželství pro všechny, myšleno bez ohledu na sexuální orientaci, se zdá být hrdelním hříchem. Ale co když vám napíšu, že sňatky dětí jsou legální ve vícero zemích než sňatky stejnopohlavních párů?
Zatímco stejnopohlavní páry mohou v roce 2026 plnohodnotně a bez omezujících podmínek uzavřít sňatek zhruba jen v necelé čtyřicítce zemí, svazky s nezletilými, ať už zcela legálně, nebo skrze benevolentní výjimky se souhlasem rodičů či soudů, ještě v roce 2022 umožňoval zákon ve více než stovce států po celém světě.
Čtete správně. A tahle statistická realita by měla viset zarámovaná nejen v kanceláři každého politika, který si s oblibou bere do úst ochranu „tradičních hodnot“ a posvátnost instituce manželství.
Pokud vážně chceme vést relevantní a racionální debatu o tom, kam jsme se jako civilizace posunuli a co vlastně bráníme, tak tahle propastná disproporce odhaluje prázdnotu a pokrytectví současných kulturních válek.
Souhlas jako podružný detail
Základním pilířem každé svobodné a moderní společnosti by měl být informovaný souhlas.
Když se u nás bavíme o manželství pro všechny, mluvíme o dvou dospělých, svéprávných lidech. O občanech, kteří pracují, platí daně, berou si hypotéky a naprosto dobrovolně chtějí před státem převzít vzájemnou odpovědnost. Nikdo je nenutí, nikdo za ně nerozhoduje.
Na druhé straně tu máme dětské sňatky. Bavíme se o nezletilých, kteří podle zákonů většiny států nemohou volit, nemohou si koupit alkohol, nesmí řídit auto a nemohou ani podepsat smlouvu na mobilní tarif, protože k tomu zkrátka nemají právní ani mentální zralost.
Přesto je pro obrovskou část planety, včetně některých takzvaně vyspělých zemí, legislativně přijatelnější svázat takové dítě celoživotním manželským slibem než povolit sňatek dvěma třicetiletým dospělým stejného pohlaví.
Fakt, že lidstvo globálně více toleruje legální odevzdání dětí (především dívek) do rukou starších mužů než dobrovolný svazek dospělých občanů, ukazuje jediné. V debatě o manželství ve skutečnosti nikdy nešlo o ochranu zúčastněných. Jde jen o moc, kontrolu a udržení dogmat.
Mýtus neměnné tradice
Konzervativní politici, kteří se u nás ve Sněmovně snaží práva stejnopohlavních párů zablokovat nebo osekat, často argumentují tím, že manželství je „po tisíciletí neměnná instituce“, do které se nesmí zasahovat.
Jenže světová data o dětských sňatcích jim tento mýtus bourají přímo před očima.
Historická „tradice“ manželství totiž po staletí zahrnovala právě sňatky dětí, domluvené majetkové transakce mezi rody a absolutní podřízenost žen, které byly brány spíše jako inventář než jako rovnocenné partnerky.
Instituce manželství se v čase neustále vyvíjí a kultivuje. Zbavili jsme se vlastnictví manželek a zrušili jsme (alespoň v naší části světa) dětské sňatky.
Tvrdit dnes, že se tato instituce nesmí posunout o krok dál, aby zahrnula všechny milující se a daně platící občany, je jen alibismus maskovaný za úctu k historii.
Státní diktát obrácený naruby
Nejsilnější argument ale spočívá v roli samotného státu. Hlavním úkolem státního aparátu by mělo být chránit ty slabé a zranitelné (tedy děti) a naopak nezasahovat do svobodných rozhodnutí dospělých, pokud tím nikomu neubližují.
Konzervativní legislativa ale tento princip staví úplně na hlavu. Tam, kde by měl stát absolutně a tvrdě zasáhnout, u dětských sňatků, v mnoha zemích zavírá oči ve jménu „kultury a tradice“ nebo skrze soudní kličky.
Ale tam, kde by měl naopak stát úplně stranou a nechat dospělé lidi žít podle jejich uvážení, u stejnopohlavních párů, tam má najednou obrovskou potřebu strkat nos do ložnic, kádrovat lásku a diktovat, kdo má na jaký papír nárok.
Tohle zkrátka není ochrana rodiny. Tohle je ukázkové byrokratické pokrytectví, kdy se pod pláštíkem morálky omezuje svoboda těch, kteří o ni stojí, zatímco se zavírají oči nad těmi, kteří se bránit nemohou.
Pokud jako lidstvo žijeme ve světě, kde je pro nemalou část zákonodárců přijatelnější dětská nevěsta než dva dospělí muži či ženy, kteří se rozhodli sdílet společný život, pak nemáme právo se tvářit jako vyspělá civilizace.
Zdroje:
