Článek
Celé dětství jsem poslouchal, jak si mám užívat školu. Že prý na ni budu v dospělosti ještě vzpomínat a bude mi chybět. Inu, ze všech škol jsem pryč už zhruba 10 let a dosud jsem nezažil moment, kdy by mi škola chyběla.
To má samozřejmě každý jinak, nicméně vzpomínám si hlavně na ten přechod ze školy na trh práce. Dodnes o tom koluje mnoho stereotypů, jak je ve 20 letech potřeba mít 40 let praxe, aby vás vůbec někam vzali.
Přihláška na „pracák“? Žádný problém. Ale pak to hledání práce? Navíc tady u nás, na severu Moravy, v Sudetech? Samo o sobě těžké. Avšak o to těžší, když jste se neustále setkávali s diskriminací a předsudky na základě vzhledu.
Jistě, narážel jsem s tím už ve škole, ale tam vám neznemožní jen kvůli dlouhým vlasům a plnovousu k tomu (samozřejmě až na střední) studovat. Takže to nebyl zas takový problém.
Ale když konečně máte začít živit sebe, pomoct své matce samoživitelce se starostí o mladého bratra, chcete pracovat a vzhled je v tom překážkou i na místech, kde byste to nečekali? To už umí být extrémní komplikace.
Asi všichni známe to rozesílání životopisů, motivačních dopisů a čekání na odpovědi, které nepřicházejí. To samo o sobě není příjemné. Jenomže pak tu byly osobní pohovory, kam mě „pracák“ posílal.
Živnostníkem vinou/zásluhou diskriminace
Jako menší „spoiler“ na úvod bych uvedl, že práci mám. Po pár let trvajícím lepení různých dohod o provedení práce nebo pracovní činnosti se mi naštěstí naskytla příležitost rozjet živnost a už roky jsem živnostníkem.
Hodně lidí v mém okolí mě od toho odrazovalo. Vinou chování pracovního trhu ale nebylo moc na výběr. A nic lepšího se stát nemohlo. I kvůli tomu, že mi vyhovuje mít věci pod kontrolou. Jsem za to tedy maximálně vděčný. Už nějaký ten rok se tedy řadím mezi OSVČ.
Ale zpět do minulosti. Ke „skvělým zážitkům“.
Když je vzhled problém, ovšem ne ten hlavní
Abyste pochopili tehdejší (a možná někde i dnešní) mentalitu některých firem v podhůří Jeseníků, musíme si trochu vykreslit kontext.
Moje mamka se ještě okolo roku 2010 v práci běžně setkávala s tím, že její kolegyně dostávaly od šéfky fyzické tresty, pokud nesplnily vyžadované počty. Není překvapením, že v té firmě nikdo dlouho nevydržel a lidé se tam točili jako na běžícím páse.
Vlastně v momentě, kdy žijete v našem regionu, alespoň jeden z rodičů pracuje v místních podnicích a vidíte ty vyhlídky, jak se k rodičům někde chovají, jak je platí… No, moc motivace do života vám to nepřidá.
A pak jsem zjistil, že některé věci se v podhůří Jeseníků opravdu od minulého režimu příliš nezměnily. Stačil první pohovor. Jen jsem přišel do firmy, řekl, že mě poslali z úřadu práce, abych se tu ucházel o práci.
Životopis? Nebyl potřeba. Jen si mě prohlédli a odmítli mě. Zdvořilost? K čemu? Prý vzhledově neodpovídám tomu, abych pracoval u pásu. Ani papíry pro „pracák“ mi nevyplnili.
Připouštím, na některá jiná místa, kam jsem se hlásil, jsem mohl na pohovory přijít třeba lépe oblečen, ideálně v obleku nebo alespoň v košili, když se asi dalo čekat, že to mohou vyžadovat. Případně jsem mohl být více připraven. Třeba do rádia. Ale to je v pořádku. Moje chyba, kterou nemám problém uznat.
Překvapivě ale právě na takových místech jsem neměl pocit, že mnou pohrdají. Ze zdvořilosti se mnou zvládli všechny kroky s tím, že si dáme vědět. Věděl jsem, že to neprojde, ale aspoň jsem necítil, že mě odsuzují jen kvůli tomu, že mám nějaké vlasy nebo vousy.
Jenomže práci jsem hledal hodně dlouho. A zoufale. Všude mě odmítali a buď se vymlouvali na můj nedostatek praxe, nebo na to, že neměli místo. Přitom si nešlo nevšimnout, jak mnou někteří lidé od pohledu vyloženě pohrdají.
A to prakticky každý týden některé firmy aktualizovaly nabídky na úřadu práce, kde se tedy také divili, že mě odmítají, když všude hledají zaměstnance.
Když už jsem byl zoufalý, slevil jsem ze všech svých nároků a požadavků, shodl jsem se s milou paní úřednicí na „pracáku“ na tom, že zkusíme firmu na třídění odpadů, kde normálně zaměstnávají i lidi bez domova. Plat? Mizerný, minimální. Ale z té frustrace už mi to bylo jedno. Hlavně, ať mám aspoň něco.
A jak to dopadlo? Světe, div se, nepochodil jsem. Přišel jsem do firmy, tentokrát si alespoň prohlédli můj životopis. Když si ho tak prohlíželi, tak se ptali: „Co ty dlouhé vlasy? To je problém. A ty vousy taky. To je o úraz. Nebezpečné.“
Bez větších rozpaků jsem odpověděl, že vousy není problém oholit a vlasy můžu mít v culíku. Ostatně kolem procházel jeden ze zaměstnanců, který sice neměl dlouhé vlasy jako já, ale vousy měl delší a relativně dlouhé vlasy v culíku neměl.
„Hm, ale vy jste byl rok na vysoké škole,“ všimli si v životopise. „Jo, ale nedokončil jsem ji, jak vidíte,“ odpověděl jsem. „To jste na nás asi moc perspektivní,“ zněla reakce, která mě zaskočila.
Právě s tím, že jsem moc perspektivní, mě odmítli. Počítal jsem s tím, že mi přesně tohle napíšou do papíru na „pracák“. Nenapsali. Napsali, že mám dlouhé vlasy a vousy a odmítám s tím něco dělat. No, na úřadu docela koukali. A následovala zajímavá diskuse. Naštěstí mi věřili.
V ten moment jsem ale cítil úplnou zoufalost. Právě v tu chvíli jsem se rozhodl, že se nebudu na nikoho spoléhat. Nebudu po nikom nic chtít. Prostě budu OSVČ. A nějak pochodím. Naštěstí jsem během chození po pohovorech nelenil a snažil se rozjet nějaké projekty. Sice s nejistotou, že se to podaří. Ale naštěstí to nějak klaplo, byť to trvalo.
Člověk si každopádně vzpomene na ty reportáže z minulého režimu, kde se psalo o mužích s delšími vlasy jako o nějakých vyvrhelech společnosti. Jako kdyby se to nezměnilo.
A ostatně jsem to nevnímal jen při hledání práce. Stačilo jít do supermarketu a hlídači měli jasno, na koho se budou soustředit. Že se něco dělo o regál vedle? Proč by je to mělo zajímat, že ano?
Ledy se pomalu začínají prolamovat. Snad
Nevím, jak bych pochodil při hledání práce dnes. Byl by to stejný problém? Kdoví. Naději mi každopádně dodává, když například na pozicích štíplístků ve vlacích potkávám slečny, které mají tetování, dredy či piercingy. I ve státním podniku.
Můj sourozenec s piercingy a viditelnými tetováními aktuálně hledal práci a také pochodil. Nevnímali ho jako vyvrhela.
Alespoň v rámci tolerance toho, že nemusejí všichni vypadat stejně a podle nějaké šablony, se snad naše společnost posunula. A snad už dnes nikoho z třídírny odpadů nevyhodí s tím, že je kvůli nedokončené vysoké škole „příliš perspektivní“.
Sledovat, jak ve 21. století na našem pracovním trhu místy stále vládne kádrování podle délky vlasů a jak se někteří personalisté mentálně zasekli v dobách minulého režimu, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé texty dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání absurdit všedního dne a sdílíte můj názor, že člověk by se neměl nechat zlomit systémem, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup žiletek ani strojku na vlasy, a už vůbec z něj nebudu sponzorovat kurzy moderní personalistiky pro firmy na severu Moravy. Půjde čistě na silnou kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
