Důsledek nehody? Filip Turek žádá po prezidentovi abdikaci, srovnává nesrovnatelné

Nejenže nám už poměrně pravidelně prokazuje, že bychom měli velmi vážně pochybovat o jeho politických i lidských kompetencích. V pátek nám ale navíc poskytl zcela evidentní námět k tomu, abychom se začali domnívat, že se snad už dočista zbláznil.

Filip Turek totiž s naprosto vážnou tváří srovnává nesrovnatelné a obhajuje neobhajitelné.

Začněme u samotného jádra problému. Už jeho chování bezprostředně poté, co se mu podařilo sestřelit plně osvětlený a houkající nemocniční vůz, bylo přinejmenším hodně na hraně dobrého vkusu.

Od dospělého člověka, natožpak od veřejně činné osoby, by veřejnost v takové chvíli očekávala elementární pokoru a okamžité přijetí odpovědnosti. Jenže on se místo toho snažil za každou cenu ze situace vyvléct. Ať už úmyslně, či snad v jakémsi pominutí smyslů zlehčoval zranění poraněného člena posádky sraženého vozu.

A aby toho náhodou nebylo málo, posléze jsme se mohli na sociálních sítích dočíst naprosto neuvěřitelnou tezi. Dozvěděli jsme se totiž, jak vlastně lidem v onom nemocničním voze svým zásahem bezmála zachránil život.

Prý právě tím, že do nich tak šikovně naboural. Geniální konstrukt, za který by se nemusel stydět ani literární Baron Prášil. Pan zmocněnec se zkrátka rozhodl pro další radikální posouvání hranic toho, čemu bychom vůbec ještě měli věřit, že je reálné.

Tato báchorka se s naprostým přehledem zapíše do zlatého fondu českého politického bizáru. Z takové úrovně bezostyšného překrucování reality, kdy se z dopravního průšvihu stává heroický epos o spasiteli v luxusním autě, by museli mít husí kůži i ostřílení autoři těch nejdivočejších sci-fi románů.

Co se tedy dělo na politické scéně dál? Vyšetřování běží a my se snad brzy z oficiálních zdrojů dozvíme, jak přesně k tomuto karambolu došlo a kdo nakonec ponese vinu. K situaci se pochopitelně vyjádřily i politické špičky.

Premiér Andrej Babiš se nechal jasně slyšet, že by v případě prokázání viny měl pan vládní zmocněnec na svou exkluzivní funkci zmocněnce okamžitě rezignovat.

Úplně stejně a zcela logicky to vidí i prezident republiky Petr Pavel, který v rozhovoru pro MF Dnes prohlásil, že by Turek posléze neměl pověřencem vlády vůbec zůstávat.

Skoro by se tedy nabízelo, že by si pan Turek, když už se snaží vtipkovat a odvádět pozornost od vlastního selhání, rýpl spravedlivě do obou dvou státníků. Jenže na to mu jaksi nezbyla odvaha.

Politický pud sebezáchovy a čirý mocenský kalkul v kombinaci s obyčejnou zbabělostí vyhrály na plné čáře. Do premiéra se zkrátka nekope.

Místo toho se Filip Turek pustil pouze do Petra Pavla. Do prezidenta, do kterého nyní s obrovskou radostí kope celá vládní koalice, jež si v něm našla vytouženého nepřítele.

Turek na sociální síti X hrdinně vyzval hlavu státu k abdikaci. A jaký k tomu měl pádný důvod? Vytáhl incident z roku 2023, kdy si Petr Pavel vyrazil na krátkou projížďku na motorce bez helmy.

Jistě, byla to chyba. Ale tehdy na poloprázdné silnici neohrozil prezident vůbec nikoho jiného. Jen sebe a svou vlastní bezpečnost. Za incident se navíc prakticky okamžitě omluvil a bez okolků přiznal, že to byla hloupost.

Na rozdíl od Turka přijal plnou zodpovědnost a postavil se k celé věci přímočaře. Bez výmluv, bez lží a bez pohádek.

Jde o klasickou dětinskou taktiku ublíženého ukazování prstem na někoho jiného. Místo toho, aby se choval dospěle, sklopil zrak a s pokorou počkal na výsledek policejního vyšetřování, kope kolem sebe jako uražený žáček, kterému se před očima hroutí jeho pečlivě budovaná image nedotknutelného alfasamce.

Závěr je v tomto případě bohužel tristní, ale naprosto křišťálově jasný. Člověk, který se nedokáže postavit čelem ke své chybě za volantem, zlehčuje zranění posádky a místo špetky sebereflexe chrlí absurdní obvinění, nemá ve vysokých veřejných funkcích absolutně co pohledávat.

Filip Turek nám v přímém přenosu ukázal, že jeho morální kompas by neprošel ani tou úplně nejzákladnější STK.

Bylo by pro bezpečí nás všech nejlepší, kdyby v sobě konečně našel zbytek cti a šel se raději natrvalo věnovat do své čerstvě zlegalizované garáže lisování jablek. A pokud možno, ať tam odteď chodí raději pěšky.

Sledovat politiky, jak po srážce s nemocničním vozem místo omluvy pasují sami sebe do role hrdinů a kážou o morálce těm, kteří na rozdíl od nich dokázali svou chybu uznat, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání arogance mocných a sdílíte můj názor, že sebereflexe by neměla být v politice sprosté slovo, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup helem pro politiky ani na školení asertivity pro Filipa Turka, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!