Článek
Znáte to. Jdete po ulici a naproti vám kráčí člověk. Má na sobě černé tričko s už zmíněnými tajemnými bílými vlnovkami, které vypadají jako záznam z echolokátoru nebo záchvat na EKG. Možná ví, že je to obal alba Unknown Pleasures. Možná si myslí, že je to logo nezávislé pražírny kávy nebo skejťácká značka.
Ale to je úděl Joy Division. Kapely, která existovala tak absurdně krátce, že se nestihla ani pořádně pohádat o peníze, a přesto se z ní stal takový kult, že se dostala až do regálů fast fashion řetězců.
Joy Division nejsou kapela, kterou si pustíte jako podkres k nedělnímu pečení bábovky. Je to soundtrack k městu, které reziví. K průmyslovému Manchesteru konce 70. let, kde bylo všechno šedé, mokré, zavřené a vyhlídky na budoucnost měly barvu vyjetého oleje.
Architektura beznaděje: Jak se zrodil post-punk
Když většina tehdejších kapel chtěla znít jako naštvaný vlak (punk), Joy Division se rozhodli znít jako opuštěná továrna. Zvuk kapely vznikl v podstatě jako soubor náhod a technických omezení, které do sebe nepochopitelně zapadly.
Baskytarista Peter Hook hrál melodie tak vysoko na hmatníku z jednoho prostého důvodu. Měl mizerné, tiché kombo a kdyby hrál normálně dole, přes řezavou kytaru Bernarda Sumnera by se vůbec neslyšel. Stephen Morris k tomu bubnoval s přesností a bezcitností automatické pračky. A do toho přišel legendární (a mírně šílený) producent Martin Hannett, který to celé vzal a obalil do ozvěny, takže to znělo, jako by kapelu nahrávali na dně prázdné mrazírny.
Básník z úřadu práce a kafkovská ozvěna
A pak tu byl Ian Curtis. Frontman, který nevypadal jako rocková hvězda, ale jako vyčerpaný úředník z banky, kterému zrovna řekli, že musí zůstat v práci přesčas až do konce života. Jeho texty nebyly o tom, jak sbalit holku nebo rozbít kytaru. Byly plné existenciální prázdnoty a tísně.
Právě tady se britská špína potkává s českou literární klasikou. Spojitost mezi Curtisem a Franzem Kafkou není náhoda. Je to přímá inspirace. Zvuk Joy Division je hudebním ekvivalentem kafkovského labyrintu. Těžký, mechanický a dusivý.
Fascinující paralela leží v osobních životech obou mužů. Oba to byli úředníci, kteří denně na vlastní oči viděli, jak systém drtí lidské životy. Zatímco Kafka v Dělnické úrazové pojišťovně sepisoval hlášení o zničených tělech dělníků, Curtis seděl na úřadu práce v oddělení pro osoby se zdravotním postižením. Denně sledoval lidi zlomené systémem a nemocemi.
Ta absolutní bezmoc se propila do jeho textů. Curtis Kafku hltal a dokonce podle jeho povídky V kárném táboře napsal mrazivou skladbu Colony. Kytara v ní zní, jako by se zadřel onen děsivý popravčí stroj. Zatímco punk řval: „Zničíme systém!“, Joy Division (a potažmo Kafka) zkoumali děsivější realitu: „Systém zničí nás a my s tím nezmůžeme vůbec nic.“
Průvodce hudební mlhou: Co si musíte pustit
Pokud chcete pochopit, proč tahle kapela přepsala pravidla hudby, zapomeňte na chvíli na to tričko a dejte si do uší tohle:
- Disorder: Hned první vteřiny ukážou, o čem Joy Division jsou. Hookova nezaměnitelná, toulavá basa, frenetické bicí a Curtisův projev. Je to čistá, syrová kinetická energie. Zvuk kapely, která utíká před vlastními stíny.
- Shadowplay: Pokud existuje definice post-punku, je to tenhle track. Kytara tu řeže jako siréna poplachu v opuštěném městě. Curtisův text o lidech ukrývajících se ve stínech města zní jako temný, noirový film převedený do hudby.
- She's Lost Control: Hypnotický, mechanický rytmus, který vám vleze pod kůži. Bubny tu zní jako aerosolový sprej a Curtisův hlas zprostředkovává čirou paranoiu. Je to o skutečné dívce s epilepsií (kterou trpěl i sám Curtis), ale funguje to jako dokonalá metafora pro ztrátu kontroly nad vlastním osudem.
- New Dawn Fades: Tady končí veškerá naděje. Skladba, která zní jako pomalý, nezadržitelný pád do propasti. Hookova basa klesá jako po schodech do sklepa, zatímco Curtisův hlas se láme a graduje do absolutního zoufalství. Emocionálně nejtěžší, ale možná nejkrásnější věc, jakou kdy nahráli.
- A Means to an End: Z druhého alba Closer. Pohání to neúprosný, až kmenový bubenický rytmus, který zní jako kráčející armáda. Je to mrazivé loučení s ideály, s vírou a vztahy. „I put my trust in you...“ – ta repetitivní bezvýchodnost vás prostě semele.
- Love Will Tear Us Apart: Jejich největší hit. Zní to skoro jako přístupná popová písnička s chytlavým syntezátorem, ale s textem, který je mrazivě upřímnou pitvou rozpadajícího se manželství.
- Atmosphere: Hudební ekvivalent pohřbu v zasněženém lese. Neuvěřitelně smutná, zpomalená, majestátní skladba. Zvuk syntezátorů zní jako andělské chóry padající do prázdnoty.
Supernova v šedi Manchesteru
Joy Division vydali jen dvě studiová alba. Byli jako kometa – zazářili neuvěřitelnou temnou silou a rychle vyhasli, když si Ian Curtis na jaře 1980 vzal život.
Zbytek kapely se z toho šoku nakonec oklepal, rozhodl se nepokračovat pod stejným jménem, nakoupil syntezátory a založil New Order (čímž pro změnu přepsal dějiny taneční hudby). Ten betonový, ledový základ s kafkovskou ozvěnou, který Joy Division za pouhé tři roky postavili, tu ale zůstal navždy. Takže až si příště vy nebo někdo z vašich známých oblékne to černé tričko s bílým pulsarem, vzpomeňte si, že to není jen móda. Je to ozvěna z temnoty.
