Článek
Den poté, co si ve Strážnici na proslulém folklorním festivalu do dna vypil svůj pohár hořkosti ministr Oto Klempíř, rozhodl se na stejné pódium odvážně (nebo spíše pošetile) vystoupit i jeho stranický šéf a ministr zahraničí Petr Macinka.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Dav ho prakticky vůbec nepustil ke slovu. Pískot a bučení byly tentokrát tak ohlušující, že by hravě přehlušily i nastartovaný dvanáctiválec bez výfuku.
Jak na tento projev občanské nespokojenosti zareagoval náš vrchní diplomat? Zcela v souladu se svou křehkou náturou princezny, které podle něj do politiky nepatří.
Namísto elementární sebereflexe okamžitě obvinil všechny okolo. Z folklorního festivalu se prý podle něj stává festival politický a celé je to prý „horší než za bolševismu“.
Ideální vysvědčení za vládní aroganci
Zastavme se u toho ublíženého kňourání. Petr Macinka totiž ve Strážnici nedostal nic jiného než to nejupřímnější a nejzaslouženější možné vysvědčení za svou dosavadní práci.
Nebyla to žádná zorganizovaná politická agitka, byl to jen spontánní projev svobodných lidí, kterým se zkrátka zvedá žaludek z toho, s jakou neuvěřitelnou arogancí Motoristé ve vládě fungují.
Dav mu jen nahlas spočítal všechny jeho dětinské naschvály, urážky prezidenta, mezinárodní ostudu i diletantství. A možná mu také dal najevo, jak moc cenný nebo méněcenný je, což jsou mimochodem jeho slova na adresu politických oponentů.
A co se týče onoho ohánění se bolševismem? Tady už pan ministr opravdu ztrácí poslední zbytky kontaktu s realitou. Bolševismus a diktatura totiž rozhodně nevypadají tak, že svobodní občané na veřejném náměstí vypískají neoblíbeného politika.
Skutečný bolševismus vypadá úplně jinak. Vypadá přesně tak, jak se chová sám Petr Macinka a jeho Motoristé. Je to situace, kdy státní moc vyhrožuje odebíráním peněz nepohodlným festivalům a neziskovkám za to, že si dovolí mít jiný názor.
Je to stav, kdy vládní politici na ministerstvech provádějí tvrdé kádrové čistky se sadistickým úsměvem a hláškami o tom, že „musí prolít zelenou krev“.
A diktátorským manýrům se nejvíce blíží to, když ústavní činitel neustále uráží své kritiky, nálepkuje je a v podstatě z nich veřejně dělá méněcenné občany jen proto, že mu nechtějí poslušně tleskat.
„No, hrozní jsme“ a zničená republika
Možná se teď Macinka někde v koutě Černínského paláce potutelně usmívá, čte si podpůrné zprávy od svých fanoušků a s tou svou pověstnou pubertální ironií do mikrofonu utrousí svou oblíbenou defenzivní frázi: „No, hrozní jsme.“ Jenže ono to už opravdu vtipné není.
Zatímco dav ve Strážnici nemá absolutně žádný vliv na to, jak je Česká republika vnímána v zahraničí a jakým strategickým směrem se naše země ubírá, Petr Macinka coby vicepremiér a šéf diplomacie tento vliv bohužel má.
A s nebývalou kadencí ho zneužívá k tomu, aby z naší zahraniční politiky dělal izolovanou, mstivou a mezinárodně pro smích působící banánovou republiku. Lidé na festivalu tak na rozdíl od něj nepředvedli bolševismus, ale naopak ten nejzdravější demokratický reflex.
Pokud se Motoristé a jejich zástupci v Babišově vládě hodlají i nadále chovat s takovou mírou nabubřelosti, pokud budou dál dusit veřejný prostor hrozbami o škrtání peněz komukoliv, kdo nesrazí paty, a pokud se budou dál opájet mocí při „prolévání cizí krve“ na úřadech, nemohou se divit, k čemu to nutně povede.
S takovým normalizačním chováním by totiž nebylo vůbec divu, kdyby při příštích parlamentních volbách tekla krev motoristická. Nebo přesněji řečeno – až jim voliči definitivně spočítají tuhle aroganci moci a pošlou je na politické vrakoviště, poteče z jejich vyklepaných motorů už jen tmavý, vyjetý a pořádně toxický olej.
Sledovat vládní politiky, jak svou vlastní touhu po cenzuře, vyhazovech a škrtání dotací maskují pravicovými hesly, a když je lidé po právu vypískají, začnou fňukat o bolševismu, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání ublížené vládní arogance a sdílíte můj názor, že politik, který nesnese pískot davu, by měl raději zůstat doma, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup kapesníků pro uplakané ministry ani na doplňování motorového oleje do vládních limuzín, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
