Článek
Poslanec Filip Turek se zlobí. A když se zlobí, chová se přesně tak, jak byste od něj čekali. Jako puberťák, kterého učitelka načapala na záchodcích s cigaretou a který místo omluvy začne křičet, že ředitel školy před padesáti lety ukradl v samoobsluze žvýkačky.
Prezident Petr Pavel totiž v televizní debatě suše a bez větších emocí konstatoval, že svého rozhodnutí nejmenovat Turka ministrem nelituje a považuje ho za principiálně správné. Co následovalo, byla ukázková lekce politické nedospělosti a naprosté absence sebereflexe v přímém přenosu.
O jogurt vlastně vůbec nejde
Pan poslanec okamžitě vyrukoval s tím, že ho Hrad kádruje kvůli pět let starému videu, kde s přáteli hází jogurty na kolemjdoucí. Sám to obratem pasoval na „JOGURTGATE“ a neváhal celou věc přirovnat k aféře Watergate.
Už u toho se vyplatí zastavit. Zatímco Richard Nixon čelil pádu za organizovanou špionáž a odposlechy politických oponentů, náš domácí mučedník čelí kritice za to, že se choval jako nevychovaný spratek házející mléčné výrobky po kamarádovi, jenž stál před kulturní památkou. Úplně stejná liga, že?
Ale o ten samotný jogurt ve finále vůbec nejde. Jde o to, jak se k tomu Turek staví dnes. Kdyby vystoupil a řekl: „Byl jsem idiot, omlouvám se, byla to klukovina, za kterou se stydím,“ celá kauza by skončila dřív, než začala. Byť už tehdy nebyl dávno puberťákem.
Jenže Turek to dál bagatelizuje. Byla to prý „zhýralá, nicméně vtipná zábava“. Kde přesně je tohle vtipné? To ví asi jen pan poslanec a jeho partička.
Tím, že celou věc zlehčuje a ještě se s pubertálním úšklebkem označuje za „správného zločince“, jen dokazuje přesně to, co prezident Pavel kulantně naznačil. Tenhle člověk zkrátka nemá na vládní funkci mentální ani morální výbavu.
Další ukázkový whataboutismus
Když vám chybí argumenty a schopnost sebereflexe, musíte ukázat prstem na někoho jiného. A tak Turek sáhl po ultimátní zbrani. Vytáhl na prezidenta schvalování okupace z roku 1968.
„Co je schvalování vstupu vojsk proti jogurtu!“ hřímá poslanec na sociálních sítích. Nemluvě o tom, že v roce 1968 bylo Petru Pavlovi teprve 7 let.
Je to ukázkový argumentační faul a zoufalý whataboutismus. Jednak mohla současná hlava státu v sedmi letech jen stěží chápat, co se vlastně děje. A minulost spojená s režimem? Ta je velmi dobře známá a byla rozebrána ze všech myslitelných úhlů a voliči mu ji v prezidentských volbách s plným vědomím zhodnotili.
Na rozdíl od Turka si prezident svou minulost dávno odpracoval. Ukázal, že dospěl, vyvinul se. Ke všem škraloupům se postavil čelem. Nehledal výmluvy a nesnažil se od problémů utíkat, případně je přehodit na někoho jiného.
Turek tak ukázal svou intelektuální lenost. Znamená to snad, že dokud pan zmocněnec neprovede něco horšího než invazi armád Varšavské smlouvy, je jeho chování naprosto v pořádku a my mu máme rovnou svěřit státní kasu nebo ministerstvo? To je logika, kterou by vyvrátilo i dítě na prvním stupni základní školy.
Principy se nedají koupit
Nejmenovat Filipa Turka ministrem zjevně nebylo rozhodnutí motivované jedním pohozeným kelímkem. Bylo to rozhodnutí motivované absolutní absencí základních principů u člověka, který ten kelímek hodil a který dodnes urputně odmítá pochopit, že to bylo zkrátka ubohé.
Principy totiž nejsou jen o velkých historických gestech. Ukazují se na tom, jak se chováte k lidem. Ke všem.
Prezident Pavel svou zdrženlivostí de facto uchránil Českou republiku před tím, aby v čele resortu seděl člověk, který je svému okolí nebezpečný a postrádá jakoukoliv sebereflexi.
Filip Turek měl skvělou příležitost ukázat, že dospěl. Místo toho se urazil, kopl si do prezidenta a hrdě se přihlásil k tomu, že je pořád tím samým arogantním klukem z videa. A k pozici ministra má naštěstí v současnosti podobně daleko jako do mentální dospělosti.
Sledovat politiky, kteří si pletou nejvyšší státní funkce s hřištěm pro své nedospělé ego, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání politické arogance a sdílíte můj názor, že stát by neměli řídit lidé s mentální výbavou zakomplexovaného sígra, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup munice do jogurtových válek a nebudu z něj sponzorovat „zhýralou zábavu“. Půjde čistě na silnou kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
