Konec grilování, začíná mazlení: Jak Rajchl s Klempířem dostali politickou debatu v bavlnce

Když „nekompromisní komentátor“ zahájí debatu dotazem, zda má hostu říkat „Jindřichu“, a následně mu vysekne poklonu, že je skvělý rétor připomínající Tomia Okamuru, víte, že kritické myšlení dostalo v redakci dovolenou.

Jindřich Rajchl, muž, který si vybudoval kariéru na agresivním marketingu, strašení a nálepkování kohokoliv s jiným názorem za „vlastizrádce“, se v Kulidakisově studiu jen spokojeně culil. Srovnání s Okamurou přijal jako vyznamenání za zásluhy. Proč by ne? V zemi, kde se politický program smrskl na počet vykřičníků na Facebooku, je přirovnání k nejúspěšnějšímu obchodníkovi se strachem tou nejlepší reklamou.

Sledovat Rajchla, jak v tomto přátelském prostředí oznamuje své premiérské ambice, je fascinující ukázka toho, co Donald Trump (možná nechtěně) trefil: zánik civilizace v přímém přenosu. Civilizace totiž zaniká tam, kde se z extremismu a buranství stává běžná, ba dokonce obdivovaná norma, kterou moderátor místo konfrontace ještě pocukruje lichotkou.

Tento styl rozhovorů jako pro kámoše se zřejmě stává v Chuti moci standardem. Nedávno jsme v tomto křesle viděli i aktuálního ministra kultury Otu Klempíře. Místo toho, aby ho Kulidakis griloval za jeho kontroverzní výroky na adresu umělců nebo cenzurní tendence, dostali jsme jednu velkou vládní PR show.

Klempíř, který by měl jako ministr kultury kultivovat veřejný prostor, si z rozhovoru udělal vlastní reklamu na „nový styl“. Je to fascinující paradox. Ministr, který vzešel z rebelie a kreativity, dnes využívá servilní podcasty k tomu, aby si budoval kult osobnosti a maskoval svou nekompetentnost v reálném řízení resortu. Když moderátor politiku nahrává na smeč místo toho, aby prověřoval jeho kroky, stává se z „Chuti moci“ spíše „Služba moci“.

Právě v těchto momentech vyniká nenahraditelnost České televize. Veřejnoprávní média jsou totiž (doufejme) posledním místem, kde se politici jako Rajchl nebo Klempíř nemohou spolehnout na to, že jim moderátor bude říkat křestním jménem a chválit je za jejich „rétorický um“. Byť tedy už ani ČT není, co bývala.

V kritické debatě by se Rajchl musel potit nad svými radikálními výroky a Klempíř by musel obhajovat reálné výsledky své práce, ne jen sázet vtipné copywriterské hlášky. Skutečná debata totiž není o tom, jaký má kdo marketing, ale o tom, jaké má hodnoty a zda rozumí správě státu.

Trend je jasný: Proč se patlat s programem, když můžete být buranem a v podcastu u kamaráda si nechat potvrdit, že jste „vlastně skvělý“? Pokud budeme dál normalizovat nenávist a nálepkování jen proto, že je to „dobře prodaný marketing“, brzy zjistíme, že pod tou nablýskanou slupkou PR už nezbyl žádný stát. Jen prázdná studia a politici, kteří se navzájem poplácávají po ramenou, zatímco slušnost sedí v koutě a tiše pláče.