Článek
Když prezident Petr Pavel konstatoval, že naše ekonomika je s eurozónou beztak silně provázaná a že je škoda, že Ministerstvo financí odmítá připravovat zprávu o naší připravenosti na euro, nepodepsal tím žádnou přihlášku k okamžitému zrušení české měny.
Pouze konstatoval holý fakt. Jsme exportní ekonomika a sedíme mimo hlavní rozhodovací stůl. Byla to výzva k tomu, abychom se začali bavit o datech.
Místo dat jsme ale dostali pořádnou dávku národoveckých emocí od lidí, kterým nelze věřit nejen ono „vlastenectví“. Andrej Babiš nasadil svou klasickou desku o tom, jak nám EU zasahuje do životů, a Petr Macinka přišel s úvahou, která aspirovala na objev roku. Ohradil se totiž proti prezidentovi následujícími slovy:
„V duchu toho, že se tady hodně diskutuje, že prezident zastupuje zemi navenek a když jsem dnes četl jeho výrok, že ti, kteří odmítají euro, tak si je zapsal na seznam vlastizrádných hříchů, tak by mě zajímalo, kterou zemi považuje za svoji vlast a které velikány by rád viděl na těch eurobankovkách ve své kapse, připomínám mu, že dnes tam jsou Karel IV., Jan Amos Komenský, Božena Němcová, František Palacký, Ema Destinnová a Tomáš Masaryk a rádi bychom to ponechali a rušit tyto osobnosti našich dějin nepovažujeme za vlastizrádný hřích… Lobby pana prezidenta za euro tahle vláda nesdílí.“
Zruší euro dějepis?
Zastavme se u téhle myšlenkové perly. Pan Macinka zjevně trpí představou, že historický odkaz národa stojí a padá s tím, čí portrét nosíme v papírové peněžence. Skutečně si myslí, že když přejdeme na euro, Karel IV. se automaticky vymaže z učebnic a Babičku Boženy Němcové zakážou v knihovnách?
Tento citový nátlak navíc naprosto ignoruje realitu toho, jak evropská měna funguje. Každý stát má totiž plné právo vyrazit si na rubové strany euromincí své vlastní národní symboly.
Stačí se podívat k sousedům. Slováci si na svá eura s hrdostí umístili státní znak s dvojitým křížem, Bratislavský hrad nebo štít Kriváň. V peněženkách po celé Evropě tak dělají své zemi fantastickou reklamu.
Český dvouocasý lev, případně moravská a slezská orlice, svatý Václav nebo klidně právě ten Karel IV. by se na mincích vyjímali úplně stejně. Nikdo nám naši historii nebere.
Sliby, které populismus vymazal z paměti
K tomu všemu nám v tom národoveckém třeštění zapadla jedna naprosto zásadní věc. My už jsme totiž o přijetí eura dávno rozhodli. Když Česká republika vstupovala do Evropské unie, dobrovolně a oficiálně jsme se zavázali, že společnou měnu přijmeme.
Nevyjednali jsme si žádnou trvalou výjimku (tzv. opt-out), jakou si kdysi zařídili třeba Dánové nebo Britové, a žádná naše vláda se o něco takového ani teď oficiálně nesnaží.
Z hlediska našich platných smluv by se tedy debata vůbec neměla vést o tom, jestli euro přijmeme, ale pouze o tom, kdy na to bude naše ekonomika nejlépe připravena. Dělat z eura cizáckého strašáka je tak z úst politiků vlastně jen prachsprostým voláním po tom, abychom porušili svůj vlastní mezinárodní slib.
Kde jsou skutečné argumenty?
Nejtragičtější na celé reakci obou pánů je ovšem fakt, že nezaznělo vůbec nic o ekonomice. Přitom debata o euru a koruně má být výsostně hospodářská a setrvání u naší měny není žádné apriorní zlo, které by bylo nutné démonizovat.
Česká koruna má své nesporné výhody. Vlastní měnová politika dává České národní bance do ruky nástroje, jak nezávisle bojovat s inflací pomocí úrokových sazeb, které šije na míru čistě našemu domácímu trhu. Koruna zároveň funguje jako jakýsi ekonomický polštář. Když přijde krize, její oslabení může pomoci našim exportérům.
Na druhou stranu, euro by našim podnikům ušetřilo miliardy na kurzových rizicích a směnárnách a konečně by nás posadilo ke stolu, kde se rozhoduje o budoucnosti evropského trhu, na kterém jsme životně závislí.
Tohle jsou argumenty, které by se měly střetávat. Pro a proti. Výnosy a náklady. Místo toho nám opozice předkládá debatu o tom, kdo víc miluje Jana Amose Komenského.
Tajný sen o pětitisícovce
Člověka tak při sledování tohoto absurdního divadla napadá jedna poněkud kacířská otázka. Proč se Babiš s Macinkou tak urputně perou o zachování českých bankovek, když nedokážou zformulovat jediný makroekonomický důvod?
Možná v tom není ani tak láska k vlasti, jako spíš takové malé, tajné politické přání. Kdo ví, třeba oba pánové bojují proti euru prostě proto, že doufají, že když koruna vydrží ještě pár desítek let, mohla by se na pětitisícovce jednoho dne objevit tvář zachmuřeného majitele holdingu, zatímco na tu tisícikorunovou by se s trochou štěstí propracoval jeho věrný obhájce.
Sledovat politiky, jak nahrazují ekonomická data citovým vydíráním a dělají z české historie rukojmí v boji proti euru, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání politických absurdit a sdílíte můj názor, že o budoucnosti státu by se mělo rozhodovat na základě čísel, a ne podle obrázků v peněžence, budu moc vděčný za jakoukoliv podporu. Slibuji, že váš příspěvek nebudu měnit na eura ani na koruny s cizími portréty, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli politickému populismu čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
