Článek
V poslední epizodě podcastu Kecy a politika zazněla z úst politických komentátorů Petrose Michopulose a Bohumila Pečinky nesmírně provokativní úvaha. Premiéra Andreje Babiše přirovnali k Benitu Mussolinimu.
Jak už to tak v podání zejména Petrose bývá, i tentokrát znělo jeho vyjádření jako divoká nadsázka a tak trochu faul. Přece jen žijeme v roce 2026. Snad nehrozí pochod na Řím a po Václaváku nemašírují černé košile.
Ale když tuhle myšlenku přestaneme brát doslova a podíváme se na samotnou technologii moci a způsob, jakým oba pánové přistupují k řízení státu a k publiku, zjistíme, že ta paralela vlastně dává smysl.
Pojďme si tenhle podcastový postřeh trochu rozebrat – s nutnou nadsázkou, ale na reálných základech.
Stát jako jedna velká divize holdingu
Mussoliniho Itálie stála na myšlence korporativismu. Zjednodušeně řečeno šlo o to, že zájmy státu, zaměstnanců i velkého byznysu se měly spojit v jeden efektivní, shora řízený organismus, na který dohlíží ten, kdo „ví nejlépe, co lid potřebuje“.
Když se na to podíváte bez historických a ideologických kulis, Andrej Babiš vlastně říká něco velmi podobného, jen k tomu nepotřebuje tlusté politologické spisy. Úplně mu stačí zaklínadlo „řídit stát jako firmu“.
V jeho manažerském pojetí zkrátka státní správa, vláda i parlament ideálně fungují jako divize jednoho velkého holdingu. Pravidla se ohýbají podle toho, co zrovna vyhovuje efektivitě podniku, a kdo s tím nesouhlasí, není legitimní politický oponent, ale nepřející „sabotér“ a brzda pokroku.
Odhalenou hruď nahradila kšiltovka a permanentní fňukání
Italský originál miloval fotografie, na kterých do půl těla svlečený mlátí snopy obilí nebo krotí koně, aby ohromenému národu demonstroval svou neuvěřitelnou vitalitu a sepětí s prostým lidem.
Náš premiér sice břišní svaly na odiv nedává, ale jeho potřeba sebeprezentace v roli neúnavného dříče je úplně stejně intenzivní.
Babišovy fotky s kombajny, za pultem v pekařství nebo v gumácích u bagru jsou jen naší lokální, o něco modernější a marketingově uhlazenější variací na budování image nenahraditelného lídra, který maká osmnáct hodin denně, zatímco ostatní jen mluví a překážejí.
Zásadní rozdíl tak spočívá hlavně v tónu, jakým ke svým voličům mluví. Zatímco Mussolini hřímal z balkonu a dával na odiv sílu, náš premiér aplikuje propracovanou metodu ukřivděnosti.
Místo „my to dokážeme“ slýcháme z Facebooku a od řečnického pultíku nekonečné naříkání o tom, jak „všichni proti mně vedou kampaň“, „já jediný se starám“ a „oni mě chtějí zničit“.
Je to vlastně takový lídr s permanentním komplexem oběti. Ten všudypřítomný mikromanagement, kdy má premiér pocit, že musí osobně řešit i chybějící dálniční známku, je ale naprosto totožným projevem politika, který z podstaty nevěří nikomu kromě sebe a svého PR týmu.
Všechno se podřizuje představě jednoho úspěšného manažera, který se pasoval do role jediného funkčního záchranáře v zemi.
Místo pochodu na Řím digitální marketing
Zatímco ve dvacátých letech minulého století si politici museli vynucovat poslušnost silou a zastrašováním, Andrej Babiš nic takového nepotřebuje. Mocenský prostor obsadil díky naprosto preciznímu marketingu, neomezeným rozpočtům a vlivu svých bývalých či současných mediálních domů.
Nepotřebuje nahánět lidi po ulicích. K udržování politického napětí mu bohatě stačí najmout si poslušné partnery typu Motoristů nebo rovnou zřídit digitální křoví, které za něj na sociálních sítích odvede tu nejdrsnější trollí práci.
Michopulosovo a Pečinkovo srovnání je ve výsledku cenné v tom, že nás nutí pojmenovat pravou podstatu současného vládnutí. Není to hodnotová pravice, není to ani solidární levice. Je to čistý manažerský populismus, kde je stát vnímán jako nástroj k udržení a posílení jedné jediné vize úspěchu.
A co je zajímavé? Podle Macinky po Mussolinim alespoň něco zbylo.
Můžeme si oddechnout, že náš domácí fenomén nevládne z římského paláce, ale z Průhonic, a místo historických dramat nás zásobuje spíše nekonečným proudem sebelítostivých videí s kohoutem.
Sledovat naši domácí politickou scénu, kde se arogance moci a vládní skandály střídají s populistickou touhou řídit stát jako jednu velkou divizi holdingu, vyžaduje opravdu silný žaludek. Pokud vám mé texty dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání politického bizáru a marketingových iluzí, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na oltář budování vlastního kultu osobnosti a už vůbec se za něj nebudu fotit do půl těla na traktoru, abych předstíral, jak dřu na poli. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle domácí populismus mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že se mnou neuhýbáte před nátlakem!
Zdroj:
https://www.youtube.com/watch?v=bQKofyOjrPw
