Článek
Bývaly časy, kdy spolu i politici ze znepřátelených stran chodívali na pivo. A bývaly časy, kdy se spolu lidé mohli o politice v hospodě či kdekoliv jinde ve společnosti pohádat, ale následně se dál bavit. Hádky totiž většinou nebývaly osobní, šlo o volební programy, souhlasy či nesouhlasy s tím či oním.
Dnes je ovšem situace jiná. Svým způsobem se chce říct, že českou politiku změnil Andrej Babiš. Ne však k lepšímu. Místo programů jednotlivých stran a vysvětlování, jak uvést jednotlivé body z nich do praxe, začalo vyhrávat PR s marketingem. Že Babiš jeden den plácne A a druhý den si vytáhne z klobouku libovolné písmeno z azbuky, přičemž si obojí protiřečí a vzájemně se popírá? To pro jeho voliče vlastně není důležité.
Místo řízení se politickým programem začal být v kurzu jakýsi kult osobnosti. A aby si Babiš tento kult osobnosti udržel, začal být agresivní vůči svým kritikům a choval se tak, jako kdyby si bral inspiraci od některých autokratických vůdců.
Jenže jak jdou roky dál a dál, mění se i politická scéna. K lepšímu? Nikoliv. Dnes už začíná být skoro jedno kromě programu i zmíněný kult osobnosti. Tedy takhle, mistr Babiš si jej stále buduje, nicméně zřejmě už sám pochopil, že dnes jde hlavně o chování, hodnoty a morální zásady. A není sám. Podobně se toho ujali Motoristé sobě s Petrem Macinkou či Filipem Turkem.
Nač se patlat s programem, když stačí být buranem
…a tvářit se, že právě to je ten skutečný, upřímný hlas lidu? Dnešní doba zřejmě vyžaduje hrdiny, kteří se neštítí urazit oponenta na sociálních sítích, zesměšnit novináře nebo udělat z hulvátství ctnost. Křiklavá rétorika, silácké pózy a útoky na první signální zkrátka fungují a přitahují pozornost mnohem spolehlivěji než suchopárné debaty o důchodové reformě nebo státním rozpočtu.
Za touto hlučnou oponou agresivního marketingu se totiž skvěle schovává to nejdůležitější a nejnebezpečnější – absolutní nekompetentnost. Když politikům chybí odbornost, vize a schopnost reálně spravovat stát nebo tvořit smysluplnou legislativu, nezbývá jim nic jiného než odvést pozornost k laciným emocím.
Proč se trápit složitým vysvětlováním ekonomických kroků nebo návrhy zákonů, když stačí zařvat, že za všechno může Brusel, vláda, menšiny nebo novináři? Buranství tak slouží jako dokonalý kouřový granát, který má zakrýt, že král je ve skutečnosti úplně nahý a nemá tušení, jak zemi vést.
Právě u novodobých fenoménů, jako jsou Filip Turek a jeho okolí, se tento trend ukazuje v krystalické podobě. Nejenže rezignovali na jakoukoliv hlubší politickou debatu, ale navíc si budují image na tom, že pravidla platí jen pro „ovce“.
Zákony, předpisy a normy nejsou v jejich podání něčím, co by tvořilo nutné mantinely fungující a bezpečné společnosti, ale spíše otravnou překážkou, kterou je třeba efektně obejít, případně se rovnou na sociálních sítích pochlubit tím, jak s ní vyběhli. Z ohýbání pravidel a kličkování na hraně, či rovnou za hranou, zákona se stala přednost a maskulinní póza. Tváří se to jako rebelie proti „systému“, ale v jádru jde jen o prachsprostý egoismus a pohrdání právním státem.
Normalizace nenávisti jako politický nástroj
S tímto buranským étosem ovšem ruku v ruce kráčí další, mnohem temnější fenomén. Když už vám nestačí jen křičet a ignorovat pravidla, musíte si najít hmatatelného nepřítele, na kterého ukážete prstem. A tak se zcela běžnou součástí politického boje staly systematické útoky na novináře, vyvolávání nenávisti vůči menšinám a neskrývané ponižování žen.
Novináři už pro tyto politiky nejsou hlídacími psy demokracie, ale „zkorumpovanou lůzou“ a „nepřáteli lidu“, jejichž jedinou snahou je prý ublížit oněm samozvaným spasitelům. Menšiny pak slouží jako snadný fackovací panák pro vyvolání strachu, který se obratem přetaví ve volební hlasy.
A ženy? Ty se v toxickém, přebujelém testosteronovém světě, který kolem sebe šíří zmínění milovníci silných motorů, stávají často jen terčem sexistických narážek, povýšeného despektu nebo jsou rovnou redukovány na estetický doplněk.
Rizika tohoto chování jsou obrovská. Nejde tu o žádnou přecitlivělost zhrzených liberálů. Jakmile se z útoků na nezávislý tisk, šikany menšin a degradace žen stane akceptovaná norma, začíná se drolit samotný základ bezpečné společnosti. Verbální agresivita z nejvyšších pater moci totiž funguje jako legitimizační razítko pro radikály, dříve či později vždy otevírá dveře agresi fyzické.
Tragédií tak je, jak se tento styl nevyhnutelně přelévá do běžného života. Pokud nejvyšší političtí představitelé a novodobí idolové ztrácejí jakoukoliv brzdu, slušnost otevřeně považují za slabost a šíření zášti za projev chytrosti, těžko můžeme chtít po běžných občanech, aby se k sobě chovali s respektem. Z někdejších hospodských diskusí nad pivem se staly zákopové války, kde už dávno nejde o výměnu argumentů, ale o absolutní ponížení protivníka.
Kam tedy kráčíš, slušnosti? Nejspíš někam hluboko do kouta, kde se choulí a čeká, až českou společnost tahle toxická fáze politického vývoje přejde. Otázkou však zůstává, jak hluboké jizvy na politické kultuře i chodu státu tato éra napáchá, než si jako voliči konečně uvědomíme jednu zásadní věc: S buranstvím, arogancí a nenávistí se možná dají vyhrát volby a nasbírat lajky, ale rozhodně se tak nedá dlouhodobě a úspěšně řídit stát.
A bohužel si nedělejme iluze, že je to problém pouze České republiky.
