Článek
Je to už téměř rutina. Jako kdyby se vládní tisková konference nemohla obejít bez útoků na média. Novináři na někoho něco zjistí, dělají, co mají, informují o tom.
A reakce politiků? Místo toho, aby nesli zodpovědnost, postavili se k problému čelem a uznali pochybení, začnou křičet, urážet, napadat a být velmi osobní. Skoro až by se dalo mluvit o snaze redaktory profesně i lidsky přinejmenším zdiskreditovat.
Něco takového bychom rozhodně neměli brát na lehkou váhu. Novináři jako Zdislava Pokorná, Lukáš Valášek nebo nebojácně se vyptávající Nora Fridrichová dělají jen svou práci. A takových je samozřejmě více. Všichni ovšem musejí snášet reakce, které dalece přesahují hranice jakékoliv slušnosti.
Jako kdyby Andrej Babiš a spol. byli zvyklí jen na to, že se jim všichni poslušně klaní. Když následně přicházejí nepříjemné otázky, je čas začít kopat.
Argumentační dno: Nemáš odpověď? Tak zaútoč
A často se kope hluboko pod pás. Ukázkovým příkladem z nedávné doby je chování poslance Aleše Juchelky. Ten tváří v tvář zjištěním Lukáše Valáška a Seznam Zpráv ztratil nervy a místo jakékoliv věcné argumentace Valáškově kolegyni vmetl, že by se měla stydět za to, pro jakou redakci pracuje.
Chápeme se? Politik se nesnaží vysvětlit problém nebo obhájit své kroky. Místo toho se snaží odvést pozornost a vyvolat dojem, že morální selhání je příslušnost k nějaké konkrétní redakci.
Podobně mrazivou ukázku politické arogance předvedl ostatně už v roce 2018 Andrej Babiš. Když mu došly odpovědi na dotazy Emmy Smetany, neváhal zcela bez souvislosti a nevybíravě zaútočit na její matku. A že se pak omluvil s tím, že to nemá rád? Tak ještěže to přestal od té doby dělat, že ano?
Takový styl komunikace v člověku chtě nechtě evokuje temné doby, kdy se na nepohodlné jedince vedly osobní složky, ze kterých se vytahovala špína ve chvíli, kdy bylo potřeba někoho minimálně zastrašit.
Zaujatost? Ne, jen staré dobré „padni, komu padni“
Od současné vlády neustále posloucháme oblíbenou pohádku o účelové kampani, o tom, jak jsou média neobjektivní a jak si zasedla na konkrétní politické strany. To je ovšem samo o sobě nesmysl.
Vždyť to byl Deník N a reportéři jako Zdislava Pokorná, kdo neúnavně rozkrýval pochybení a skandály vlády Petra Fialy. Podobně jako svou práci dělali novináři ze Seznam Zpráv a jiných redakcí, kde nehledí na to, že se ve vládních dresech vyměnili hráči.
O neobjektivitě zkrátka nemůže být řeč. Investigativní novináři měří stejným metrem všem. Jenže když máte ve svých stranách a ve své vládě tolik problematických lidí, tak je logické, že se na vše dřív či později přijde a budete tomu muset čelit.
Kontakt s realitou a opravdovou novinařinou je tak ze strany politiků vnímán jako osobní křivda, což má k realitě ohromně daleko. Inu, stává se.
Hlídači demokracie, ne veřejní nepřátelé
Pokud si jako společnost na tyto politické výpady zvykneme, koledujeme si o obrovský problém. Vyšetřující novináři tu totiž nejsou od toho, aby byli politikům sympatičtí.
Jsou to poslední hlídací psi demokracie. Jsou tím štítem, který stojí mezi námi a arogancí moci. Pomáhají kontrolovat, kam tečou veřejné peníze, odkrývají střety zájmů a hlídají, aby ti nahoře nezapomněli, že slouží občanům, ne sobě.
Co se stane, když Babiš, Juchelka a další budou v útocích pokračovat a my nad tím budeme jen mávat rukou? Novináři postupně přijdou o důvěru veřejnosti, stanou se terčem nenávisti a někteří si ty nepříjemné otázky ze strachu z lynče raději odpustí.
Pokud je necháme umlčet, ocitneme se nakonec v nebezpečném systému, kde si vládci mohou bez kontroly dělat naprosto cokoliv.
Novináři se neptají proto, aby si řešili osobní komplexy. Ptají se za nás, občany, kteří na tiskové konferenci stát nemohou. Zastávají nás, plátce daní, z jejichž peněz politici mohou své funkce vykonávat a potažmo případně i zneužívat ve svůj prospěch.
Novináři si zkrátka zaslouží naši ochranu, ne aby se stávali fackovacími panáky pokaždé, když nějakému papalášovi teče do bot.
A opět bych připomněl památná slova Karla Kryla, že politikům se nemá důvěřovat a že politici se mají kontrolovat. Je jedno, koho volíte. Žádný z politiků není bezchybný bůh, kterému byste měli každý přešlap odpustit. Myslete na to, prosím.
Sledovat naši domácí politickou scénu, kde politici místo argumentů tahají ze skříně osobní urážky a kde se z investigativních novinářů dělá terč pro veřejný lynč, vyžaduje někdy opravdu silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání vládního i opozičního bizáru, politické arogance a společenského úpadku, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na nákup kompromitujících složek na nepohodlné redaktory a už vůbec z něj nebudu platit mediální trénink pro politiky, kterým docházejí slova. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle informační boj mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že u toho přemýšlíte se mnou!
