Článek
Andrej Babiš fňuká na sociálních sítích a šíří nenávist a zášť. Vládní zmocněnec Filip Turek bourá houkající sanitky a tropí jeden skandál za druhým. Koaliční poslanec Jaroslav Foldyna je po zásahu policie na dva týdny vykázán z vlastního domu. O Petru Macinkovi či Tomiu Okamurovi se asi ani rozepisovat netřeba.
Tohle už dávno nejsou jen úsměvné domácí bizáry. Působí totiž jako, doufejme, nechtěná kouřová clona pro skutečné, hluboké politické problémy, které naši zemi táhnou ke dnu a systematicky ničí pověst České republiky v zahraničí.
Vláda naprosto rezignovala na jakoukoliv kompetenci. Místo slibovaného hospodárného státu bezostyšně zvedá ruce pro neustálé zvyšování státního dluhu. A aby zakryla svou neschopnost přinášet reálná ekonomická řešení, raději se uchyluje k tomu nejlacinějšímu triku.
Do morku kostí rozdmýchává kulturní války, straší lidi a polarizuje společnost.
V očích našich spojenců se tak krok za krokem měníme ze spolehlivého partnera v chaotickou banánovou republiku, kde místo racionálních státníků vládnou uražená ega a nebezpečný populismus.
V každé normálně fungující demokracii by tahle kombinace ekonomické neschopnosti a mezinárodní ostudy byla pro opozici politickým rautem, na kterém by si s radostí nabrala plné talíře a vládu by s naprostým přehledem roznesla na kopytech. Stačí si vzpomenout, jak v opozici řádilo Babišovo ANO.
Jenže my zřejmě v normální zemi nežijeme. Když se totiž člověk dnes podívá do opozičních lavic, téměř tam nevidí dravé politiky připravené hnát vládní koalici k zodpovědnosti za to, jak nás ve světě reprezentuje a jak zadlužuje naši budoucnost.
Nevidí tam vlastně vůbec nikoho. Naše opozice jako by si vzala neplacené volno, stáhla se do sněmovních bufetů a vyhlásila celostátního bobříka mlčení.
Hrad jako záchranná brzda mezinárodní ostudy
To hrobové ticho ze sněmovních lavic má totiž jeden velmi smutný a nespravedlivý vedlejší efekt. Veškerá tíha obrany zbytků politické kultury, slušnosti a naší západní orientace padla výhradně na bedra prezidenta Petra Pavla.
Zatímco premiér s Motoristy a SPD rozdmýchává dětinské konflikty a netají se sympatiemi k extremistům, kteří by nejraději rozvrátili Evropu, je to právě prezident, kdo musí před zahraničními státníky neustále žehlit naše průšvihy.
Je to on, kdo musí suplovat dospělého v místnosti a dokazovat světu, že Česká republika je stále spolehlivým spojencem. A právě proto to také ze strany vládní koalice tak schytává. Třebaže není jeho cílem být v opozici.
Andrej Babiš nevybíravě útočí na Hrad prostě proto, že nikdo jiný se mu reálně nepostaví do cesty. Pavel supluje opoziční práci z donucení, protože ti, kteří by to měli mít v popisu práce a měli by bít na poplach, hrají hru na mrtvého brouka.
Babiš nemá na koho jiného směrovat svou pozornost. Jiného nepřítele v podstatě nemá.
Osamělé výstřely do tmy
Abychom ale nebyli úplně nespravedliví, občas se v té opoziční temnotě nějaká ta jiskra objeví. Sem tam o sobě dají poměrně hlasitě vědět Piráti, kteří se snaží poctivě probírat vládními návrhy, upozorňují na legislativní nesmysly a dělají tu mravenčí analytickou práci, která je pro fungování státu nezbytná.
A občas ze svého stínu vystoupí Vít Rakušan, který dokáže jasně zformulovat myšlenku, natočit úderné video nebo se ostře ohradit proti dalšímu vládnímu papalášství.
Jenže to zkrátka nestačí. Jsou to jen ojedinělé výstřely do tmy. Pirátská analytika a Rakušanovy občasné výpady nedokážou zakrýt ten tristní fakt, že jako celek je opozice absolutně paralyzovaná. Je to jedna velká bída.
Chybí tah na branku, chybí jednotný hlas, a především chybí odvaha vzít si slovo a začít nahlas křičet, že nám tu vláda drancuje rozpočet, vyvolává nesmyslné kulturní třenice a před celým světem nám dělá neskutečnou ostudu.
A ne, ani rádoby vtipná videa bývalého premiéra Petra Fialy na sociálních sítích nejsou dost. Většinou je to jen jiný typ ostudy.
Pokud se tato neviditelná opozice urychleně neprobudí ze svého zimního spánku, zadělává nejen nám, běžným občanům, ale i sobě na obrovský problém.
Babiš, Turek a spol. totiž dál poženou naši mezinárodní pověst i státní kasu do propasti a v dalších volbách nebudou muset vést kampaň proti nikomu jinému než proti samotnému prezidentovi, což ostatně dělají už nyní. A prezident z podstaty své funkce politickým protivníkem ani být nemá.
Sledovat naši neviditelnou opozici, jak mlčky sedí v koutě a nechává prezidenta samotného bránit pověst naší země před vládními dluhy, kulturními válkami a mezinárodní ostudou, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání politické bezzubosti a sdílíte můj názor, že demokracie bez silné opozice je jen špatně zahrané divadlo, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup megafonů pro ztichlé poslance ani na letenky pro Babiše na další summit, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
