Článek
Prezident Petr Pavel ve středu udělal tak nějak to, co se od rozumně uvažující a zodpovědné hlavy státu očekává. Zatáhl za záchrannou brzdu.
Vetoval vládní novelu, která by vládě umožnila překročit schválené výdaje státního rozpočtu až o deset procent pod záminkou „zhoršení bezpečnostní situace“.
Deset procent ze zhruba dvoubilionového rozpočtu nejsou drobné. Bavíme se tu o stovkách miliard korun, s nimiž by si Babiš mohl dělat v podstatě cokoliv, co se mu zachce, aniž by mu do toho mohla Sněmovna reálně mluvit.
Reakce premiéra na sebe nenechala dlouho čekat. Nabídla přesně ten mix ukřivděnosti, populismu a naprosté absence sebereflexe, na který jsme u něj už za ta léta zvyklí.
Odpovědnost naruby
Babišovo prohlášení, že se prezident zachoval „nezodpovědně“, je definice chucpe.
Máme tu zákon o rozpočtové odpovědnosti, jehož jediným smyslem je hlídat, aby politici nerozfofrovali budoucnost našich dětí dřív, než ty děti vůbec stihnou nastoupit do práce.
A co dělá Andrej Babiš? Nejradši by tenhle princip prohnal skartovačkou a nechal si vypsat bianko šek na zadlužování České republiky.
Skutečnost, že má tenhle člověk vůbec drzost poučovat Hrad o odpovědnosti, ukazuje, že je to pro něj pouze prázdná marketingová fráze. V momentě, kdy mu překáží v rozdávání dárků na dluh, musí jít z cesty.
Prezidentovo rozhodnutí vetovat zákon rozvolňující pravidla rozpočtové odpovědnosti premiéra Andreje Babiše mrzí, podle něj je nezodpovědné.
— ČT24 (@CT24zive) July 22, 2026
💬 Babiš i ministryně financí Aleny Schillerové uvedli, že koalice veto přehlasuje. V opačném případě by podle nich musel v příštím roce… pic.twitter.com/bFWvfdKYue
Vydírání dálnicemi a syndrom ublíženého mučedníka
Pak tu máme ten starý známý argumentační faul, že pokud veto projde, nebudou prý peníze na zdravotnictví, školy a dálnice. Jako by bez možnosti vyrábět další nekontrolované dluhy stát ze dne na den zkolaboval a v nemocnicích přestaly fungovat přístroje.
Jenže to je nesmysl. Vláda by si akorát musela ty peníze najít jinde, začít škrtat a postupovat podle běžných legislativních pravidel. Ne se spoléhat na to, že si peníze potají natiskne.
Namísto toho Babiš hystericky tvrdí, že Pavel svým vetem ohrožuje naprosto všechno. To je ale klasické otočení reality naruby. Zkusme se na to podívat z druhé strany. Proč pan premiér raději chlapsky neuzná svou vlastní neschopnost fungovat s rozpočtem?
Když se velký a údajně schopný manažer nevejde do dříve schváleného dvoubilionového rozpočtu a potřebuje navíc masivní stamiliardovou „rezervu“ naprosto bez kontroly, nesvědčí to náhodou o jeho mizerném plánování?
Není to tedy nakonec tak, že tou skutečnou hrozbou pro zdravotnictví, školy i dálnice není prezidentovo veto, ale premiérova vlastní diletantská neschopnost stát uřídit? Jestliže zde někdo ohrožuje samotný chod státu, je to politik, který nedokáže udržet státní finance na uzdě.
A aby byl tenhle rozpočtový kotrmelec naprosto dokonalý, pojďme si na chvíli zavzpomínat. Píše se rok 2011 a jistý miliardář plný politických ambicí se v médiích sebevědomě prsí: „Deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyrazím.“
Kde je tenhle přísný manažer dnes? Asi ho unesli mimozemšťané a vyměnili za zvláštního jedince, který by si za svůj současný výkon se státní kasou musel dát vyhazov hned natřikrát.
Kázat vodu v byznysu a pak ve Strakovce nasávat víno plnými doušky z bezedného kelímku státního dluhu chce opravdu mimořádně ohebnou páteř.
A do toho samozřejmě nesmí chybět premiérovo klasické stěžování, jak předchozím vládám prezident „podepisoval všechno“, zejména pak „nekryté rozpočty“, a jemu se jen hází klacky pod nohy.
Zkrátka už klasická Babišova mantra ve stylu „já nic, já muzikant, všichni mi ubližují a podívejte se radši na to, co dělali ti před námi“.
Zatímco premiér se snaží hrát na notu ublíženého zachránce, jemuž zlá hlava státu hází klacky pod nohy, Petr Pavel ukázal, že má rozum v hrsti. Zastal se pravidel, zdravého rozumu a především peněženek nás všech.
Odmítnout dát vládě volnou ruku k dalšímu roztočení dluhové spirály totiž není nezodpovědnost. Je to přesně ta státnická odvaha a péče o budoucnost republiky, kterou od Pražského hradu potřebujeme. Díky, pane prezidente!
Sledovat naši domácí politickou scénu, kde se arogance moci střídá s populistickou snahou prohospodařit budoucnost státu za falešný pocit blahobytu, vyžaduje opravdu silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání politické šikany, marketingových triků a žabomyších válek, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na oltář státního dluhu a už vůbec z něj nebudu lepit díry ve vládním rozpočtu. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle politický bizár mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že se mnou neuhýbáte před nátlakem!
