Článek
Někdy stačí jediné vyjádření, aby se naplno ukázal propastný rozdíl mezi sebevědomým státníkem a ustrašeným populistou s touhou šikanovat a mstít se.
Když prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Radiožurnál vysvětloval svůj postoj k zahraniční cestě a nátlaku ze strany Babišovy vlády, pronesl větu, která by se měla vytesat do kamene. Nebo alespoň povinně vylepit na dveře kanceláří vládních politiků.
„Nemohu couvnout tlaku, který tady byl a který Andrej Babiš vyjádřil slovy: ‚Nejezděte do Ankary a bude klid.‘ On by ten klid stejně nebyl, protože pokud takový proces začne, tak má tendenci pokračovat,“ uvedla hlava státu.
A lépe to říct nešlo. Ustoupit nátlaku, abychom měli „klid“, je ta nejnebezpečnější iluze ze všech.
Když pasivita krmí agresora
Šikanátoři evidentně postupují pořád stejně. Ať už jde o ty ze školky a školy, nebo ty z vlády. Že to zní absurdně? Inu, jak jsme volili, takové to máme.
Sám mám s obyčejnou lidskou šikanou ze školy víc než dost. Neustále jsem od všech poslouchal zaručené rady, jak vše mám ignorovat, nechat to být, nemám se bránit a provokovat a šikanátory to přestane bavit.
Znělo to naprosto logicky, jenomže realita byla úplně jiná. Kdykoliv člověk tyhle rady poslouchal, vše se zhoršovalo. Ustoupení si nikdy nevykládali jako touhu po smíru a klidu, ale jako slabost. Každý ústupek znamenal, že si příště dovolili víc. Zjistili, že můžou udělat cokoliv a neponesou následky.
A podobných paralel je bezesporu víc. Prezident Petr Pavel coby bývalý voják moc dobře ví, že ustupování hrubé síle a vydírání nevede k míru, ale k další agresi.
Vyprávět by o tom mohli také historici. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stačí vzpomenout na rok 1938 a mnichovskou dohodu. Hitler dostal Sudety. A byl pak klid? Znamenalo to konec války? Nikoliv. Predátor se nenasytil. Naopak. Jen to přijal jako pozvánku na hlavní chod.
Petr Pavel jako správný muž na správném místě
Současná situace a prezidentovo prohlášení ukazují, jak obrovské štěstí vlastně v této době jako stát máme.
Petr Pavel sice není dokonalý, má své chyby, ale profiluje se jako silný prezident, který se nenechá zastrašit a chápe, že suverenita se neobchoduje za chvilkový, iluzorní klid.
Hlava státu má pevnou páteř, což je v dnešní nesmírně složité geopolitické situaci naprosto klíčové. Světový řád se otřásá, nedaleko našich hranic zuří konflikt a my čelíme bezpečnostním výzvám, jaké tu desítky let nebyly.
Do toho všeho sledujeme naši domácí politickou scénu, kde si vláda dělá, co se jí zachce, a tropí jeden skandál za druhým. Jsme dennodenně svědky arogance moci, papalášských přešlapů a žabomyších válek, zatímco by se měly řešit skutečné krize.
Představte si na chvíli ten mrazivý alternativní vesmír, ve kterém by v tomto chaosu seděl na Hradě Andrej Babiš.
Ten by tváří v tvář mezinárodním hrozbám nebudoval pevnou pozici, ale na summitech by usiloval hlavně o to, ulovit si do sbírky co nejlepší fotku s nějakým světovým lídrem, ideálně s úsměvem od ucha k uchu pro své sociální sítě.
Zahraniční politiku by zredukoval na nekonečný hon za dobrým PR, což tedy dělá i nyní v pozici premiéra, a ve snaze mít s každým ten svůj vysněný „klid“ by klidně sklopil hlavu před jakýmkoliv nátlakem. Hlavně, když z toho bude hezký příspěvek pro voliče.
A co kdyby na Hradě stále seděl Miloš Zeman? Ten by s potutelným úsměvem radil, ať se raději jedeme učit stabilizovat společnost do Číny nebo Moskvy, zatímco Václav Klaus by zvedl varovný prst s přednáškou, že největším diktátorem, kterému musíme čelit, je ve skutečnosti Evropská unie, globální oteplování a cyklisté.
Můžeme mít k současné vládní garnituře tisíc výhrad, a že k tomu svými každodenními skandály a pocitem nedotknutelnosti dává spoustu důvodů, ale v momentě, kdy se lámou chleby, naštěstí sedí na Hradě člověk, který ví, že šikanátorům se neustupuje.
Ani těm na školním dvoře, ani těm ve sněmovně, a už vůbec ne těm na složité mezinárodní scéně.
Sledovat naši domácí politickou scénu, kde se arogance moci a vládní skandály střídají s populistickou touhou ustupovat vyděračům za falešný pocit klidu, vyžaduje opravdu silný žaludek. Pokud vám mé články dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání politické šikany a žabomyších válek, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji za iluzi klidu a už vůbec za něj nepoletím lovit vysmáté PR fotky na mezinárodní summity. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle politický bizár mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že v tom se mnou lítáte!
