Článek
Server Seznam Zprávy přišel v pátek s děsivou obžalobou naší společnosti v České republice. Nahlédl totiž do oficiálních statistik sociálně-právní ochrany dětí za rok 2025 a ty budí hrůzu.
Proč? Inu, neskutečné číslo 11 441 případů zneužívání, zanedbávání a týrání dětí mluví asi za vše. Jen meziročně jde o mrazivý nárůst o 1286 poznamenaných dětských duší.
A detailní pohled je ještě horší. Úřady loni evidovaly 952 případů tělesného týrání a ve 414 případech šlo o týrání opakované. Roste i počet sexuálního zneužívání (928 případů, 449 opakovaných). A jedná se o historická maxima za poslední dekádu.
Je pak potřeba zmínit, že se jedná pouze o odhalené případy. Čísla mohou být ještě mnohem horší. Zároveň ale musíme férově přiznat i druhý pohled. Část tohoto děsivého růstu statistik padá na vrub tomu, že se jako společnost konečně učíme nebýt k násilí tak slepí.
Tabu se prolamují, více případů se reálně nahlásí a policie i neziskové organizace dnes umí s oběťmi mnohem lépe pracovat. Ukazuje to, že problém tu byl vždy, jen se nám ho daří lépe odhalovat.
Zajímavý je i náhled do policejních statistik, které pozorují stejný trend. Každoročně roste i počet znásilnění - 284 případů v roce 2019 na 525 v roce 2024. A za samotný rok 2025 už odborníci upozorňují na neuvěřitelných 552 registrovaných znásilnění dětí do 18 let.
Pokud ani tahle čísla nestačí na probuzení z letargie, tak Linka bezpečí u volajících se syndromem týraného a zanedbávaného dítěte zaznamenává strmý růst rovněž každý rok.
Zatímco tyto počty napříč všemi institucemi lámou rekordy a systém ochrany funguje na naprosté hraně svých kapacit, česká společnost dál hraje svou oblíbenou hru na zavírání očí.
Místo abychom řešili reálné zlo, raději se do krve hádáme o zástupná témata a zlehčujeme násilí s ohranou floskulí, že facka přece ještě nikdy nikomu neublížila.
Škoda rány, která padne vedle, aneb normalizace krutosti
To, co tato neúprosná data ukazují, není blesk z čistého nebe. Je to přímý důsledek toho, jak je nemalá část české společnosti ohledně násilí na dětech fatálně a zvráceně nastavená.
Stále totiž žijeme v zemi, kde je fyzické trestání dětí bráno jako zcela legitimní výchovný prostředek. Zažilo to mnoho z nás. Sám jsem z rodiny, v níž byl otec tyranem, který neměl problém o některé ze svých tří dětí přelámat vařechu, případně ho odhodit tak, že hlava narazila na radiátor a pak bylo potřeba i několik stehů. A nikde to nikdo nenahlašoval.
Většinová společnost tu neustále zlehčuje násilí s tím, že „škoda rány, která padne vedle“, a můj otec nebyl výjimkou. Kolikrát v životě jsem tuhle větu slyšel… No, nebylo to jen párkrát.
A někteří dospělí se hrdě plácají po ramenou s argumentem: „Mě naši taky řezali a vyrostl ze mě normální člověk.“
Ne, nevyrostl. Pokud si někdo myslí, že mlácení slabšího, který se nemůže bránit, je normální a něco to vyřeší, pak z něj nevyrostl normální člověk, ale jedinec s těžkým deficitem empatie.
Z tohoto toxického podhoubí a z bagatelizace násilí pak logicky rostou přesně ty nejbrutálnější extrémy, které dnes ve statistikách vidíme. Je to jednoduchá psychologie. Samozřejmě to všichni nemají stejně, někdo se snaží neopakovat chyby svých rodičů. Ale bohužel to neplatí pro každého.
Iluze dokonalého domova a zavřené dveře
Kde se tohle mrazivé peklo vlastně odehrává? Často přesně za zavřenými dveřmi navenek spořádaných domovů. Zvykli jsme si dělat z dětí majetek rodičů a tvářit se, že co se děje u sousedů v bytě, do toho nám nic není.
Odvracíme zrak, protože zasahovat do „cizí výchovy“ se přece nesluší. Jenže ono je nám do toho hodně.
Když se k tomu přidá celospolečenská agrese a frustrace, kterou denně přiživují i mnozí vrcholní politici svou hrubou rétorikou, nemůžeme se divit, že si dospělí vylévají zlost na těch nejzranitelnějších. Ať už jsou to uprchlíci, menšiny či děti.
Kruh, který musíme rozbít sami
Když už víme, v jak děsivém stavu se nacházíme, nabízí se otázka: kdo to zastaví? Odpověď je možná nepopulární, ale krutě jednoduchá. Nikdo jiný než my sami.
Můžeme se donekonečna utěšovat tím, že se vlastně nic tak strašného neděje, nebo čekat, až se společnost sama od sebe zázračně probudí, ale ty děti, které právě teď zažívají peklo, ten čas nemají.
Změna totiž nezačíná u velkých gest, ale v našich vlastních obývácích, na dětských hřištích a v rodinných konverzacích. Znamená to najít odvahu ozvat se, když vidíme, že dospělý ztrácí nervy a vylévá si zlost na bezbranném dítěti.
Znamená to přestat se smát hloupým vtipům o „výchovných fackách“ a „řemenech, co visí na hřebíku“. A především to znamená naučit naše vlastní děti, že jejich tělo je nedotknutelné, že mají právo říct „ne“ a že se nám mohou s čímkoliv svěřit, aniž by automaticky přišel trest.
Dokud budeme jako společnost bagatelizovat násilí pod rouškou výchovy a zavírat oči před varovnými signály z našeho okolí, budeme tyhle hrůzné statistiky číst každý rok znovu. A čísla budou dál růst.
Každý z nás má totiž volbu. Buď zůstaneme pohodlnou součástí mlčící většiny, nebo se staneme těmi, kdo tenhle toxický kruh generačního násilí konečně rozetnou.
Sledovat naši společnost, jak v ní padají děsivé rekordy v týrání a znásilňování dětí, zatímco část národa vesele omlouvá domácí násilí a státní aparát přežívá jen díky sebeobětování svých vyhořelých zaměstnanců, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé texty dávají smysl, baví vás toto upřímné rozkrývání společenského alibismu a sdílíte můj názor, že násilí na dětech nelze nikdy zlehčovat, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na nesmyslné politické kampaně a už vůbec z něj nebudu platit ty, kteří ignorují zoufalé podmínky na úřadech OSPOD. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto krutostem a absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
