Článek
Je rok 2026. Každý, kdo alespoň trochu vnímá dění okolo sebe, musel chtě či nechtě postřehnout, že se loni na podzim stal Andrej Babiš opět premiérem.
Ovšem představte si, že jste z nějakého důvodu vůbec nic v okolí nevnímali od roku 2022, konkrétně pak od konce vysílání pořadu K tabuli, ještě konkrétněji od dílu právě s nynějším premiérem.
Babiš byl tehdy všem, až na své zarputilé a neodbytné podporovatele, pro smích. Alespoň na jednu stranu. O té druhé si povíme za chvíli, byť můžu naznačit, že kromě neznalostí vypadal, jako kdyby mentálně zamrzl na úrovni uraženého předškoláka.
Vlastenec bez Švejka a zemědělec bez krav
Pojďme si tu první stranu mince stručně připomenout. Tehdejší prezidentský kandidát dostal od dětí z pražské Scio školy otázky, na které by měl bez většího zaváhání odpovědět každý absolvent základní školy. Výsledek byl fascinující přehlídkou mezer ve všeobecném přehledu.
Když měl vyjmenovat planety sluneční soustavy, bezelstně do ní zařadil Slunce a Měsíc.
Politik, který se tak rád halí do vlajky extrémního vlastenectví a obhajoby národních zájmů, netušil, jaké je nejznámější dílo Jaroslava Haška, a z bohaté tvorby Karla Čapka vydoloval jen Válku s Mloky.
Korunou všeho byl moment, kdy bývalý vládce gigantického zemědělského a potravinářského impéria nedokázal dětem odpovědět na otázku, kolik má kráva žaludků.
Můžeme kroutit hlavou nad tím, že člověk léta čerpající zemědělské dotace nezná anatomii základního hospodářského zvířete, ale jak už bylo řečeno, to stále nebyla ta nejhorší část jeho vystoupení.
Čirá arogance místo dospělého nadhledu
Skutečným mementem celého pořadu byl onen přístup. Sledovat dospělého muže, navíc tehdy aspiranta na nejvyšší ústavní funkci, jak tváří v tvář zvídavým dětem absolutně postrádá jakoukoliv empatii a cit pro situaci, bylo vyloženě mrazivé.
Normální dospělý člověk by si ze své nevědomosti udělal legraci, s úsměvem by přiznal chybu nebo by celou situaci obrátil v laskavý vtip.
U Andreje Babiše však nastoupila čirá arogance. Urazil se. Jednoduše nedokázal unést, že se mu smějí žáci základní školy. Na vlastní nevědomost reagoval pasivně-agresivně, jako by mu ty děti dělaly naschvály a záměrně mu ubližovaly.
V ten moment před tabulí nestál sebevědomý lídr, ale přistižený kluk, který se zlobí na učitelku, že mu dala moc těžkou písemku. Ještě měl tu drzost říkat, že ví jiné věci, které jsou důležité pro život.
Nepřipravený žák v premiérském křesle
A teď ten slibovaný návrat do současnosti. Pokud se náš hypotetický pozorovatel probudí do reality roku 2026, musí si nutně položit zásadní otázku.
Jestliže tento člověk nedokázal ustát konfrontaci s hihňajícími se dětmi, jak má zvládat nynější politickou situaci?
Dnes už totiž nestojí před třídou školáků, ale čelí reálným geopolitickým krizím a na domácí scéně mu sekunduje prezident Petr Pavel. Dynamika mezi Hradem a Strakovou akademií přitom často onen školní kabinet nápadně připomíná.
Prezident Pavel se profiluje jako klidný, věcný státník s pevnou argumentací, který premiéra občas školí přesně jako toho malého, nepřipraveného žáka u tabule.
A reakce předsedy vlády? Úplně stejná jako tehdy ve Scioškole. Uraženost, hledání viny všude jinde, jen ne u sebe, a dětinská útočnost pokaždé, když věci nejdou podle jeho představ.
Jakmile je Babiš zahnán do kouta oprávněnou kritikou, konstruktivní dialog mizí a nastupuje póza oběti, která touží po svém iluzorním „klidu“.
Vést stát v době, kdy se otřásá světový řád a kdy se šikanátorům na mezinárodní scéně nesmí ustupovat, vyžaduje mnohem víc než jen umět se urazit.
Pokud je premiérovou jedinou strategií tváří v tvář problémům arogance maskující vlastní nepřipravenost, stává se z naší zahraniční i domácí politiky jen další, mnohem nebezpečnější epizoda, ve které účet za špatné odpovědi neplatí on sám, ale my všichni.
