The Cure: Proč je Robert Smith jediný mrak, pod kterým chcete zmoknout

Robert Smith a jeho parta vytvořili hudební vesmír, kde je melancholie tím nejkrásnějším doplňkem, rtěnka se nanáší zásadně poslepu a rozcuchané vlasy jsou architektonickým divem, který popírá gravitační zákony i logiku hřebenů.

The Cure nejsou jen kapela. Je to emocionální mikroklima. Je to ten druh deště, který vás neštve, protože k němu máte ty správné boty, v ruce černý deštník a v uších ten nejsmutnější riff na světě, který vás paradoxně hřeje u srdce.

Vizuální identita The Cure je v podstatě neměnná od konce sedmdesátých let. Zatímco ostatní hudebníci procházejí krizemi identity, Robert Smith prostě kdysi v osmdesátkách strčil prsty do zásuvky, vypůjčil si od sestry tužku na oči a řekl si: „Takhle už to zůstane.“

Jeho image je fascinující mix mezi „ospalým lesním skřítkem“ a „vážným gotikem, co právě zjistil, že mu došel černý čaj“. Ale nenechte se mýlit. Za tím rozcuchaným zevnějškem se skrývá jeden z nejpreciznějších mozků pop-music. Robert dokáže napsat melodii tak sladkou, že z ní bolí zuby, a hned vzápětí vás hodit do temnoty, kde i světlo na konci tunelu vypadá jako vypnutá žárovka.

Fascinující na The Cure je jejich schopnost být dvěma kapelami najednou. Mají dva módy, které se zdánlivě vylučují, ale v jejich podání fungují jako dokonale namíchaný drink.

Mód „Konec světa je tady“

To jsou ty pomalé, nekonečné plochy, kde baskytara zní jako údery kladiva do rakve. Pokud chcete pochopit podstatu „cureovské“ mlhy, musíte si pustit hlavně dva kousky.

V první řadě A Forest. Ta hypnotická baskytara vás vtáhne do temného lesa, ze kterého není úniku. Je to minimalistické, chladné a naprosto geniální.

V řadě druhé pak One Hundred Years, úvodní skladbu z alba Pornography. Pokud si chcete poslechnout, jak zní hudební ekvivalent totálního nihilismu a beznaděje, tohle je ono.

Mód „Cukrkandlová euforie“

To jsou ty neuvěřitelné hity, které jsou tak veselé, až je to podezřelé. The Cure vám prostě nejdřív zlomí srdce a pak vám na něj dají náplast s obrázkem barevného pavouka.

Friday I'm in Love? Pokud u téhle písničky nemáte chuť si aspoň trochu podupávat, pravděpodobně jste robot. Je to koncentrovaný optimismus.

O songu Just Like Heaven Robert řekl, že je to nejlepší popová písnička, jakou kdy napsal. Je romantická, euforická a trochu dýchavičná – jako první láska na útesech.

The Lovecats lze vnímat jako hravý jazzový kousek, kde Robert mňouká a vy máte chuť si nasadit uši a tancovat po střechách.

V roce 1989 vydali album Disintegration a v podstatě tím definovali sami sebe. Je to jejich nejslavnější deska a právem. Pokud chcete vědět, co stojí za poslech, když venku prší a vy se cítíte hluboce lidsky, jsou to tyto klenoty:

Pictures of You se rovná sedmi minutám čisté nostalgie po starých fotkách a vzpomínkách. Pokaždé, když začne to cinkání kytar na začátku, někde na světě ukápne slza.

Lovesong? Robert tuhle písničku napsal jako svatební dar pro svou ženu Mary. Je to neuvěřitelně upřímné vyznání lásky bez zbytečného patosu.

Fascination Street pak jest jízda s temným groovem, která skvěle vystihuje atmosféru noci ve velkoměstě, kde nevíte, co vás čeká za rohem.

The Cure mají prsty i v místech, kde byste je možná nečekali. Jejich schopnost vyprávět příběhy skrze zvuk je fascinující.

Lullaby je ta nejslavnější „noční můra“ v hudební historii. Robert v ní šeptá o pavoučím muži, co vás přijde sežrat k večeři. Je to strašidelné, ale přitom neuvěřitelně chytlavé.

Burn je skladba z kultovního filmu Vrána. Temný rytmus a kvílící kytara, která vás okamžitě přenese do deštivého, gotického města.

Dechová sekce v Close to Me zní jako parta veselých klaunů na pohřbu. Klip, kde kapela padá v šatníku z útesu, je naprostá klasika.

Koncerty The Cure jsou legendární svou délkou. Robert Smith zřejmě neumí (nebo nechce) odejít z pódia. Zatímco moderní hvězdy dají povinnou hodinu a půl a zmizí v limuzíně, The Cure hrají tak dlouho, dokud se i ti nejvěrnější fanoušci v černých kabátech nezačnou ptát, jestli venku mezitím neproběhla další průmyslová revoluce.

Je v tom něco neuvěřitelně poctivého. Hrají, jako by na každém tónu závisel osud lidstva. A když Robert po třech hodinách zamává a řekne svým typickým, plachým hlasem „Thank you“, máte pocit, že jste právě prošli očistcem, ze kterého se vám vlastně ani nechtělo ven, protože tam byl sakra dobrý zvuk.

I dnes působí The Cure jako monolit. Jsou důkazem, že upřímná melancholie nikdy nezestárne. Pokud chcete vědět, že Robert ani po padesátce nezměkl, pusťte si novější věc jako Alone, která dokazuje, že ty epické zvukové stěny tam pořád jsou.

The Cure jsou „lékem“ na pocit, že v tom svém smutku nebo divnosti jste sami. Ukazují nám, že je naprosto v pořádku být trochu rozbitý, trochu přecitlivělý a nosit svetr, co pamatuje pád Berlínské zdi.

Takže si vyčešte vlasy do výšky, rozmažte si linky a pusťte si Boys Don't Cry. Svět tam venku je sice složitý, ale s Robertem v uších je ta temnota aspoň sakra dobře nazvučená.