Článek
Pokud hledáte město, které vypadá, jako by ho navrhl depresivní gotický architekt s vášní pro Harryho Pottera a zálibou v mučení turistů chůzí do kopce, gratuluji – jste na správné adrese.
Vertikální město, aneb Stairmaster zdarma
První věc, kterou o Edinburghu musíte vědět, je, že horizontální pohyb je zde mýtus. Edinburgh je postaven na sedmi pahorcích (ano, stejně jako Řím, ale s podstatně menším množstvím gelata a větším množstvím vlny). Jakmile vystoupíte z vlaku na nádraží Waverley, které se strategicky nachází v díře mezi Starým a Novým městem, váš život se změní v nekonečný trénink na lýtka.
Old Town (Staré město) není čtvrť. Je to bludiště úzkých uliček zvaných „closes“, které se kroutí jako střeva středověkého obra. Kráčíte po Royal Mile, a zatímco se snažíte vyhnout deseti dudákům hrajícím současně deset různých verzí Scotland the Brave, uvědomíte si, že tohle město má vrstvy. Doslova. Pod vámi jsou další ulice, pod nimi sklepení a pod nimi dost možná i zapomenuté civilizace, které se jen odmítly znovu škrábat nahoru po schodech.
Architektonické schizofrenie: Temno vs. Světlo
Edinburgh trpí fascinující poruchou identity, kterou místní rozdělili na dvě části:
- Old Town: Temné, špinavé (historicky přezdívané Auld Reekie kvůli kouři z komínů), plné legend o upírech, zlodějích mrtvol a lidech, kteří v 17. století vylévali nočníky z oken s optimistickým výkřikem „Gardyloo!“.
- New Town: Elegantní, georgiánské, postavené v 18. století pro lidi, které už nebavilo žít v domě s patnácti dalšími rodinami a krysou jménem Hamish. Je to čtvrť širokých bulvárů a symetrie, kde se i tráva v soukromých parcích tváří, že má doktorát z Oxfordu.
Kontrast mezi těmito dvěma světy je tak silný, že když přejdete přes The Mound (umělý násep spojující obě části), máte pocit, jako byste cestovali v čase. Jen s tím rozdílem, že v obou dobách fouká stejně ledový vítr od Severního moře.
Gastronomické dobrodružství: Od Haggis po infarkt
Skotská kuchyně je často terčem vtipů, ale nenechte se mýlit. Je to kuchyně přežití. Když žijete v místě, kde je v srpnu dvanáct stupňů, nepotřebujete salát. Potřebujete kalorie. Hodně kalorií.
- Haggis: Tato legendární kulinářská záhada (ovčí vnitřnosti s vločkami a kořením zašité v žaludku) vypadá na talíři jako něco, co už jednou někdo jedl. Ale pozor! Chutná to naprosto skvěle. Je to jako pikantní, zemitá paštika, která vás zahřeje u srdce.
- Deep-Fried Mars Bar: Skotský příspěvek světové kardiologii. Vezmete čokoládovou tyčinku, obalíte ji v těstíčku na rybu a hodíte do friťáku. Je to hříšné, je to mastné a pravděpodobně to zkracuje život o tři týdny na každé kousnutí. Ale ten pocit kulturního obohacení za to stojí.
- Whisky: Zde se jí neříká alkohol. Je to „voda života“. Pokud si do ní v místním pubu objednáte kolu, barman vás pravděpodobně legálně může vykázat ze země. Whisky se pije čistá, nebo s kapkou vody, aby se „otevřela“. Po třetí skleničce se otevřete i vy a začnete tvrdit, že rozumíte skotskému přízvuku.
Malý tahák pro přežití v Edinburghu
- Počasí: * Co čekáte: Čtyři roční období během roku.
Realita: Čtyři roční období během 15 minut. - Oblečení: * Co čekáte: Stylový vlněný kabát.
Realita: Nepromokavý pytel a výraz čirého zoufalství. - Dudák: * Co čekáte: Romantický kulturní zážitek.
Realita: Zvuk, který vám bude znít v uších ještě týden ve spánku. Ale já ho miluju. - Arthur’s Seat: * Co čekáte: Příjemná odpolední procházka.
Realita: Výstup na Mount Everest v džínách a s nulovou kondičkou. - Ceny: * Co čekáte: Britskou libru.
Realita: Vaše levá ledvina za jeden pint piva během festivalu Fringe.
Přízraky a věrní psi
Edinburgh je nejstrašidelnější město v Evropě. Tečka. Každý druhý dům má svého ducha a každý průvodce vám bude s vážnou tváří vyprávět o Greyfriars Kirkyard, hřbitově, kde prý útočí poltergeist jménem Mackenzie. Místní s oblibou berou turisty na noční prohlídky podzemí, aby je tam v naprosté tmě vystrašili k smrti a pak jim za to naúčtovali patnáct liber.
Pokud ale hledáte něco dojemnějšího, u brány stejného hřbitova stojí socha Greyfriars Bobbyho. Malý teriér, který čtrnáct let hlídal hrob svého pána. Turisté mu pro štěstí mnou nos, čímž ho pomalu brousí do ztracena, zatímco místní památkáři pláčou do piva.
Rada pro cestovatele: Pokud uvidíte na ulici muže v kiltu, nikdy, opakuji NIKDY se ho neptejte, co má pod ním. Odpověď vás buď zklame, nebo traumatizuje. Skotové jsou na svou tradici „naostro“ patřičně hrdí a v tom větru, co tu fouká, je to projev extrémní odvahy.
Arthur’s Seat: Sopka za humny
Které jiné město se může pochlubit vyhaslou sopkou uprostřed obytné zóny? Arthur’s Seat je masivní kopec, který dominuje panoramatu. Výšlap nahoru je povinností. Cestou potkáte běžce, kteří vypadají, že umírají, turisty v žabkách, kteří udělali životní chybu, a psy, kteří jsou jediní v pohodě. Výhled z vrcholu je ovšem dechberoucí – vidíte celé město, moře a v dálce Highlands. V tu chvíli vám dojde, proč je Edinburgh považován za jedno z nejkrásnějších měst světa. I když vám zrovna vítr u rve uši.
Festivalové šílenství
Pokud do Edinburghu zavítáte v srpnu, připravte se na to, že město zešílí. Koná se tu Fringe, největší umělecký festival na světě. Počet obyvatel se zdvojnásobí, na Royal Mile není vidět dlažba přes nánosy letáků a v každém sklepě, garáži nebo i telefonní budce se hraje experimentální divadlo o traumatu z dětství vyprávěné skrze tanec s mopem. Je to chaos, je to drahé, je to vyčerpávající a je to naprosto návykové.
Závěrečné vyznání
Edinburgh není město, které by se vám snažilo vlichotit. Je drsné, kamenné, věčně ufuněné a voní po sladu z nedalekých palíren. Ale má v sobě neuvěřitelnou důstojnost. Je to místo, kde se moderní kavárny tísní vedle míst, kde se dříve upalovaly čarodějnice, a kde lidé navzdory drsnému klimatu neztrácejí svůj suchý, břitký humor.
Když večer stojíte na Calton Hill, sledujete, jak se rozsvěcují světla na hradě a nad městem se vznáší mlha (které se tu poeticky říká haar), pochopíte to. Edinburgh není jen cíl cesty. Je to diagnóza. Jakmile ho jednou navštívíte, budete se chtít vracet. Možná kvůli té historii, možná kvůli té whisky, ale nejspíš proto, aby vám ty schody konečně přestaly připadat tak strmé.
Takže si sbalte pláštěnku (deštník rovnou vyhoďte, ten se v edinburghském větru do pěti minut změní v nepoužitelnou pavučinu), připravte si pevné boty a vyrazte. Auld Reekie na vás čeká se svou kamennou náručí dokořán. Slàinte mhath!
