Článek
Tak nám ve čtvrtek spadla, podle všeho ruská, raketa do Polska. Naštěstí nikoho nezabila, jako se to děje na Ukrajině, kde tyhle ruské „dárky“ z nebes kosí lidi každý den.
Každopádně člověk by si chtěl říct, že to zafunguje jako budíček i na ty lidi, kteří ani po letech trvání války nepochopitelně nevnímají Rusko jako hrozbu a naopak kritizují Ukrajinu, kterou dokonce obviňují, že může za celý konflikt a nechce mír.
Polsko už není od našich hranic tak daleko. Vždyť je to náš soused. Ale domácí rybníček nezklamal.
Okamžitě tu máme davy gaučových expertů a mírotvorců s jasným verdiktem: „Nestrašte nás pořád tím Ruskem. Je to účelové vyvolávání strachu. Beztak se ukáže, že je ta raketa ukrajinská, aby nás Ukrajina vtáhla do války.“
Proč by nás někdo schválně děsil?
Když se na chvíli zastavíme u toho oblíbeného narativu o strašení, nelze se nezeptat, co by z toho kdo měl? Jaký skrytý benefit by měla vláda, novináři nebo kdokoliv příčetný z toho, že by obyvatelstvo úmyslně udržoval v trvalé hrůze z Ruska?
Nemluvě o tom, že tu linii drží i dvě vlády, které si spolu v mnohém nezadají, byť nutno říct, že postup té Babišovy je znatelně rezervovanější.
Odpověď je ale jednoduchá. Nikdo by z toho nic neměl. Vystrašená společnost není příliš k užitku. Tedy takto, populisté by ten strach zužitkovat uměli. Ostatně to i dělají, nicméně ne tak, že by strašili Ruskem. Spíše naopak.
Každopádně živit v lidech strach nedává smysl. A to, co se nám tu děje před očima a kousek za hranicemi, není žádná zlověstná PR kampaň, ale jen konstatování faktů.
Když hoří sousedův dům a jiskry vám pomalu létají na střechu, tak vás hasiči nechtějí účelově strašit, když vám říkají, že si máte raději připravit kýble s vodou. Je to zkrátka jen popis reality, která je taková, že nedaleko od nás operuje nevyzpytatelný režim s imperiálními choutkami, který navíc neustále zkouší trpělivost NATO.
Vrahovi omluvenku, oběti facku
O to zajímavější a o to více k nevíře je ta touha stejných lidí po tom, aby se ukázalo, že raketa nebyla ruská, ale ukrajinská. Jenže i kdyby tomu tak bylo, stačilo by jen logicky uvažovat, aby nebylo proč slavit.
I kdyby to byla ukrajinská raketa, proč by asi tak vůbec vyletěla do vzduchu? Jen tak? Ne. Vyletěla by logicky kvůli tomu, že v tu samou chvíli pálí Rusko desítky svých střel na ukrajinské paneláky, školky či elektrárny.
Vinit Ukrajince z toho, že by při zoufalé snaze sestřelit ruskou došlo k chybě, je úplně stejné, jako vinit oběť agresora z toho, že se bránila a rozbila výlohu. Nezapomeňme, že ten agresor by si určitě ještě zasloužil chválu a poplácání po zádech, že to s tou kudlou v ruce myslel dobře.
Národ, který zapomněl, co je Rusko zač
Stejně je absurdní, že tohle neustálé omlouvání agresora se děje i v České republice. V zemi, která má s ruským, respektive sovětským chápáním slova „mír“ své vlastní a stále poměrně nedávné a hmatatelné zkušenosti.
Nejsme kdesi na západě Evropy, abychom na Moskvu koukali jako na abstraktní zemi z pohádek. My jsme si tu jejich bratrskou výpomoc vyžrali v minulém století naplno. Cizí tanky v ulicích, mrtví civilisté, zničené kariéry, zlomené páteře a čtyři dekády normalizačního bahna a plazení se pod dohledem Moskvy.
Nám by přece nikdo neměl zdlouhavě vysvětlovat, že slovo Kremlu nemá ani cenu papíru, na kterém je vytištěné. Jakýkoliv ruský imperialismus bychom měli mít jako varování nadosmrti vypálený v DNA. Jako to mají Poláci, kteří si s Ruskem „užili“ ještě více.
Jenže evidentně stačí pár let algoritmické masáže na sociálních sítích, ruská propaganda a pár ukřičených spasitelů na náměstí, aby část národa radostně zahodila historickou paměť.
Hlavně neprovokovat a tiše šoupat nohama
Historie už nám ukázala, že zavíráním očí před agresorem, kopáním do oběti a ukazováním prstem na ty, kteří před reálnou hrozbou varují, se ještě mír nevybudoval. Zato se tím spolehlivě dláždí cesta k obrovskému problému.
Incident v Polsku by nám měl stačit k tomu, abychom pochopili, že medvěd za humny není plyšák. A ti, kteří vám tvrdí, že se nic neděje a že jste jen obětí strašení, vám nezajistí bezpečí. Jen vás potichu připravují na to, abyste zase jednou hezky poslušně šoupali nohama.
Sledovat naši politickou a společenskou scénu, kde se z obětí dělají agresoři a kde vlastní historická zkušenost prohrává s laciným populismem, vyžaduje někdy dost silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás tohle pravidelné šťourání do českého bizáru, budu rád za vaši podporu. Slíbit můžu jediné: váš příspěvek nepadne na alobalové čepičky ani na kurzy mentální gymnastiky. Půjde na kafe a na údržbu klávesnice, abych mohl tyhle absurdity dál sledovat a glosovat za vás. Díky, že mě čtete a že u toho přemýšlíte!
