Článek
Znáte to staré přísloví o tom, že sliby jsou chyby? V podání současné vlády Andreje Babiše se to spíše mění na cynické heslo: „Moji lidi dělají chyby, ale zaplatíte to vy.“
Jinak si totiž nejde vysvětlit nejnovější epizodu z našeho „oblíbeného“ politického bizáru, tentokrát v hlavní roli s ministrem Alešem Juchelkou.
Je to vlastně pořád ten stejný vládní sitcom. Když se rozdávají dotace a stříhají pásky, tak se Babišova vláda hrdě prsí do kamer. Jakmile ale dojde na průšvih, nastupuje hrobové ticho, vytáčky a hromadný úprk před realitou.
Jako daňový poplatník ale říkám naprosto jasně, že nechci platit ani korunu za vládní aroganci, diletantismus a skandály.
Jak se z „nic se neděje“ stalo 64 milionů z naší kapsy
Je to teprve nedávno, co pan ministr podle Seznam Zpráv bohorovně tvrdil, že kvůli střetu zájmů jeho bývalé poradkyně Alexandry Semancové nejsou ohroženy vůbec žádné peníze.
Všechno je prý v nejlepším pořádku, slunce svítí a systém funguje. Inu, uběhlo pár týdnů a pravda je venku. A je to pro nás opravdu drahá pravda.
Ministerstvo nakonec potichu a neochotně přiznalo, že dotčené projekty se Bruselu v rámci Národního plánu obnovy prostě vykazovat nebudou. Proč? Protože v Evropské komisi ještě úplně neztratili zrak a dotace za téměř 64 milionů korun, nad kterými se vznáší oblak střetu zájmů, by nám obratem hodili na hlavu.
A hádejte, kdo tu sekeru ve výši 63,8 milionu nakonec zatáhne? Kde se vezmou peníze na projekty, které neproplatí Evropa? Přesně tak. Vyřeší se to ze státního rozpočtu. Tedy z peněženek nás všech.
Vy, já, my všichni se potichu složíme na to, že si pan ministr neuměl pohlídat vlastní poradkyni. Z občana se tak oficiálně stal nedobrovolný sponzor vládní neschopnosti.
Fascinující paradox ministra „práce a sociálních věcí“
Zastavme se ale u jedné fascinující věci. Kdo vlastně Aleš Juchelka je? Není to ministr pro vesmírný program ani šéf resortu pro utrácení peněz. Je to ministr práce a sociálních věcí. A v tom spočívá ten největší paradox celého příběhu.
Od šéfa tohoto resortu se tak nějak z podstaty funkce očekává empatie, smysl pro spravedlnost, zodpovědnost a sociální cítění. Má to být člověk, který chrání ty nejzranitelnější a dohlíží na to, aby se ve společnosti neplýtvalo prostředky, které chybí jinde.
A jaká je realita? Jeho chování je v naprostém a brutálním rozporu s principy funkce, kterou zastává.
Co je, proboha, „sociálního“ na tom, že kvůli své poradkyni vyhodí komínem 64 milionů korun a pak od toho dá ruce pryč? Jaké „pracovní nasazení“ ukázal ve Sněmovně, když před nepříjemnými dotazy poslanců doslova prchl ze sálu?
Legendární běžec Usain Bolt by mu mohl tenhle sprint před odpovědností závidět. A co na to premiér Andrej Babiš? Ten, který jinak v médiích komentuje i kvalitu motýle na louce, pro jistotu na dotazy novinářů neodpovídá vůbec.
Pokrytectví aneb Co by se dělo za Fialy?
Pojďme si teď zahrát takovou malou myšlenkovou hru. Zkuste si na pět vteřin představit, co by se v naší zemi dělo, kdyby se úplně ten samý skandál odehrál v době vlády Petra Fialy.
Kdyby si třeba tehdejší ministr Jurečka nebo Stanjura vyrobili problém se střetem zájmů za 64 milionů, čtvrt roku by to tutlali, pak by utekli ze Sněmovny a nechali to zaplatit daňové poplatníky.
To by bylo povyku. Andrej Babiš by si u řečnického pultíku ve Sněmovně rozložil spacák, řval by do mikrofonu čtrnáct hodin v kuse o „fialovém hnusu“, zlodějích a vlastizrádcích, kteří okradli naše důchodce a rodiny s dětmi.
Alena Schillerová by na TikTok natáčela jedno apokalyptické video za druhým s prázdnou peněženkou v ruce, možná by si jako chudá hranolka stěžovala na to, že kvůli skandálům vlády nemá na kečup.
A sám Aleš Juchelka? Ten by se v televizních debatách dojemně třásl rozhořčením a v zájmu pracujícího lidu by žádal okamžité demise, kriminál a propadnutí majetku.
Jakmile ale sekera přistane v jejich vlastním revíru, platí pravidlo, že se zapluje pod stůl, hraje se na mrtvého brouka a doufá se, že to lidé zapomenou. Krása.
Kde je demise?
A to nás přivádí k tomu vůbec nejhoršímu zjištění. Je naprosto skandální a neakceptovatelné, že ještě nedošlo k rezignaci.
Jenže ve Strakovce se slovo „demise“ očividně vymazalo ze slovníku. Používá se jen tehdy, když je Babiš v opozici a žádá ji po všech ve vládě. Současná garnitura nám ovšem arogantně vzkazuje, že může všechno.
Z cizího krev neteče, že ano, pane ministře? Hlavně že těch 64 milionů, za které mohly fungovat sociální služby, školy nebo nemocnice, tiše zaplatíme my všichni. A vláda se bude dál tvářit, jak skvěle řídí stát.
Sledovat naši domácí politickou scénu, kde se ministři chovají v přímém rozporu se svou funkcí, zbaběle prchají před odpovědností a desítky milionů za jejich přehmaty se arogantně přehazují na účet daňových poplatníků, vyžaduje opravdu silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání politického pokrytectví, vládního bizáru a papalášských manýrů, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na žehlení střetu zájmů ministerských poradkyň a už vůbec z něj nebudu platit běžecké tretry pro Aleše Juchelku. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abych tenhle politický cirkus mohl sledovat a glosovat za vás. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
