Článek
Tím nejnovějším je prodloužení povinné školní docházky – hovoří se o povinných 10 i 15 letech. To může být řešením, ale pouze za určitých okolností, takové ale zatím na tuzemských školách nenastaly.
První podmínka: Škola je pro děti, ne pro školy
Nejsou data. I v roce 2023 jsme překvapeni, že silné ročníky chtějí studovat, a nejsme na to kapacitně připraveni. Evidence-based plánování kapacit, stejně jako plánování opatření, například pro inkluzivní zapojení znevýhodněných žáků, neumíme. Data se horečně začínají sbírat až pět minut po dvanácté. Naopak hojně diskutujeme o tom, jaké obory potřebujeme, často pod vlivem škol a firem. Tedy nevíme moc o studentech, zato hodně víme o školách. Systém se zaměstnává především investicemi do sebe, jeho klienti a klientky ať se o sebe naopak postarají sami.
Druhá podmínka: Učíme se pro život, ne pro známky a diplomy
Cílem střední školy je v mnoha případech maturita, která funguje jako symbol vnější motivace. V náročném věku dospívání je pro všechny aktéry obtížné takovou motivaci udržet. Současné výzkumy ukazují, že nejlepších výsledků (platy, spokojenost, uplatnění na trhu práce) dosahují lidé, kteří se co nejdéle všeobecně vzdělávali, a až poté se specializovali vysokou školou, kurzem atd. Tomu odpovídá nejen zájem o gymnázia, ale obecně odkládání rozhodnutí o dalším vzdělávání. Systém škol, i přes každoroční hlasy veřejnosti i odborníků, zůstává v tovaryšském modelu, kdy pokud se naučíte trivium, jdete se učit kovat nebo péct pečivo. Na jednu stranu nechceme společnost montoven, ale na druhou stranu práci s přidanou hodnotou a autonomií podporují spíše rodiče a sami studenti a studentky, nikoliv školy.
Podmínka třetí: Děti mají získávat kvalitní kompetence, ne sedět dlouho v lavici
Prodloužení školní docházky může vypadat jako dobrý nápad, který podporuje výše uvedené. Otázka ale nesmí znít jak dlouho budou muset děti do školy docházet, ale co a jak se tam kvalitně naučí. V současné třídě o třiceti duších není možné efektivně učit a mnoho ze studentů a studentek tam jen tráví čas a my doufáme, že jim něco ulpí v hlavách. Neřídíme učení, ale vyžadujeme docházku. Podle všech kurikulárních dokumentů chceme studenty a studentky, kteří umí kriticky myslet, učit se, starat se o sebe po všech stránkách, vycházet s ostatními s respektem a vlídností, chceme studenty, kteří se domluví v zahraničí i doma stejně v češtině jako v angličtině, kteří umí reagovat na změny a jsou hodnotově ukotvení. Současný systém však „podezřívám“ z úmyslu prodloužit dobu povinné docházky a s ní akademickou šíři předmětů, a na výše uvedené pro všechny ty druhohory (nic proti nim) zapomenout.
Od sametové revoluce mnoho expertních organizací nabízí řešení výše zmíněných problémů s příklady dobré praxe. V Charitě ČR, konkrétně v Akademii Young Caritas, například realizujeme projekt zvyšování inkluzivního prostředí škol a vedení studentů a studentek k udržitelnému životu. Takové vzdělávání má cenu podporovat a zaplatit. Dopřejme si ten luxus, že v budoucnu nebude záležet na názvu a lokaci školy, protože budeme vědět, že se všude bude učit kvalitně a efektivně. Na tom je potřeba začít pracovat.
Autor: Václav Šneberger, hlavní metodik Akademie Young Caritas
