Článek
Evropská unie ještě neskončila s ožebračováním zemědělců. Na začátku února zveřejnila Evropská komise široce propagované memorandum, v němž navrhuje nové cíle pro snížení emisí CO2 do roku 2040. Tyto cíle doplňují program „Fit For 55“, který stanovil cíle pro rok 2030 s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Francouzští zemědělci již téměř dva týdny demonstrují proti těmto nerealistickým environmentálním politikám, které na ně ve jménu ochrany naší planety uvalují stále větší omezení.
Byrokracie, která je odtržená od reálného světa, jen zřídkakdy dostojí svým nárokům. Při podrobnějším zkoumání se v memorandu vůbec nezohledňuje technická proveditelnost jeho obskurních cílů. Stanovuje cíl snížit „čisté“ emise o 90 % ve srovnání s rokem 1990, a to zavedením nízkouhlíkových technologií, jako je výroba vodíku elektrolýzou, sekvestrace uhlíku a eliminace uhlíku v průmyslu. Za prvé, elektrolýza není v současné podobě nijak zvlášť šetrná metoda k životnímu prostředí, neboť v roce 2016 představovala pouhá 4 % původu vodíku (ve srovnání se 49 % ze zemního plynu). Umělá sekvestrace uhlíku je spojena s příliš velkými investicemi, než aby ji bylo možné považovat za životaschopné dlouhodobé řešení. Pokud jde o dekarbonizaci průmyslu, je to skutečně reálné bez masivních investic do jaderné energetiky?
Evropská komise samozřejmě uvádí, že ceny energie musí zůstat „dostupné“ a že každý musí mít přístup k nízkouhlíkovým řešením. „K řešení sociálních dopadů budou nezbytná redistribuční opatření, aby nikdo nezůstal pozadu,“ dodává. To je štěstí: zelené politiky mají neblahou tendenci vyvolávat lidový hněv, ať už jde o Gilets jaunes nebo nedávné protesty zemědělců po celé Francii. Zemědělci jasně pochopili, že ekologické plány, od Green Deal po Farm to Fork, sledují politický program, který může pouze zničit jejich výnosy. Mezi zákazem některých přípravků na ochranu rostlin, omezením uvádění GMO na trh a přemírou administrativních norem byrokracie pomalu zabíjí zemědělství. Podle posledního sčítání lidu v zemědělství v roce 2020 je počet zemědělců 389 000, zatímco v roce 1970 jich bylo 1,6 milionu.
Malé šeky, které vyplácejí po sobě jdoucí vlády, na tom nic nezmění. Premiér Gabriel Attal sice oznámil nová opatření, která mají uklidnit hněv zemědělců, například zjednodušení jednotné normy pro živé ploty (když v současnosti jich je 14). Tyto kosmetické reformy nám připomínají následující realitu: od byrokratických hráčů toho nelze mnoho očekávat. V červnu 2016 varovala senátní zpráva před dodatečnými náklady, které tyto normy francouzským zemědělcům přinášejí. Společná zemědělská politika (SZP) je například nutí využívat část půdy k neprodukčním účelům a omezit používání hnojiv. Stejná zpráva správně poukázala na to, že zemědělské normy jsou především normami evropskými a že na rozdíl od směrnic jsou nařízení SZP přímo použitelná.
Zdá se, že blokády a demonstrace zemědělců v Nizozemsku v roce 2022 evropské byrokraty neprobudily: musíme čekat, až se sociální krize v Evropě znásobí, aby se vzdali svých plánovacích nároků? Pseudoenvironmentální lobbing získal v politické a mediální sféře tak významné místo, že by bylo marné věřit, že se od národních vlád a evropských institucí může objevit trvalé řešení. Jediným východiskem (doslova) by jistě bylo, kdyby se některá země dostala tak nebezpečně blízko k nedostatku potravin, že by to vedlo ke změně národních představitelů, kteří by byli zásadně proti EU.
Tento článek napsala Élodie Messéant. Élodie je francouzská spisovatelka. Spolupracuje s organizací Young Voices.
