Článek
V době dramatických škrtů ve financování a nových zdravotních hrozeb, jako je například epidemie spalniček v USA, zavádí Světová zdravotnická organizace „škálu ageismu“. Vynakládání času a peněz na tento projekt naznačuje nesoulad mezi iniciativami organizace a globálními zdravotními potřebami. Dárci by si toho měli všimnout a pobídnout WHO, aby se držela toho, co umí nejlépe – boje proti přenosným nemocem – a nenechala se odvést jinými, méně účinnými projekty, píše Pranesh Lavania.
Světová zdravotnická organizace čelí rozpočtovému schodku ve výši 600 milionů dolarů. Namísto kritického pohledu na své výdajové priority se WHO tentokrát rozhodla spustit nový program na měření ageismu. Zahájení průzkumů o stereotypech, i když jsou omezovány základní funkce reakce na nemoci, odráží znepokojivý nesoulad priorit.
WHO zpackala včasnou reakci na COVID-19, odmítla zpochybnit nedostatek transparentnosti Pekingu a sledovala, jak se její pandemická důvěryhodnost hroutí. Nyní našla čas, peníze a morální nadšení k vymyšlení něčeho, co se nazývá „WHO Ageism Scale“ (Škála ageismu WHO). Měření toho, jak lidé vnímají stáří, by nikdy nemělo mít přednost před přípravou na další virovou epidemii. Není to jen necitlivé – je to příznak širšího trendu. WHO se vzdaluje od svého základního poslání, kterým je boj proti infekčním chorobám, a sklouzává k opečovávání životního stylu a globálnímu sociálnímu inženýrství.
Světová zdravotnická organizace (WHO) ve své zprávě z roku 2016 prosazovala zavedení daní na cukr s cílem bojovat proti obezitě a zlepšit výsledky v oblasti veřejného zdraví. WHO aktivně vede kampaň za to, aby vlády uvalily daně na nealkoholické nápoje – krok, který podle ní sníží obezitu. Realita však tuto tvrzení neodráží. V Mexiku, kde byla v roce 2014 zavedena daň na limonády, klesl průměrný příjem kalorií pouze o 6 kalorií denně – což je asi polovina arašídu.
A pak je tu vapování. Navzdory rostoucím důkazům, že elektronické cigarety jsou výrazně méně škodlivé než tradiční kouření a mohly by pomoci milionům lidí přestat kouřit tabák, WHO zaujala prohibicionistický postoj. Vapování háže do jednoho pytle s kouřením, volá po zákazu příchutí a prosazuje přísné kontroly reklamy. Nejde tu tolik o snižování škod, jako spíše o morální paniku.
WHO má také podivnou posedlost označováním potravin. Vyzývá k povinnému označování varovnými štítky na přední straně obalů všeho od olivového oleje po sýr – jako by si vychutnat sendvič bez varovného štítku vyvolávajícího pocit viny bylo přestupkem proti veřejnému zdraví. To vše by bylo v pořádku, kdyby WHO byla soukromou nevládní organizací, ale není. Spoléháme na to, že WHO bude světovou pohotovostí, ne koučem životního stylu. Výsledky jsou vidět. Organizace zmenšuje své sídlo v Ženevě, propouští zaměstnance a konsoliduje své činnosti do pouhých čtyř programových divizí. Tyto škrty nejsou jen o penězích. Odrážejí ztrátu důvěry. Členské státy a dárci by si měli klást stejnou otázku: za co přesně platíme?
Nejde o otázku levice versus pravice. Jde o otázku kompetence. Když lidé umírají na ebolu nebo tuberkulózu, protože bylo zpožděno sledování, když nové pandemie zasáhnou svět nepřipravený, když v regionech s nedostatečným očkováním prudce stoupá počet případů spalniček. Teoretické skóre ageismu a daně z nezdravých nápojů blednou do bezvýznamnosti.
Ústava WHO prohlašuje, že jejím cílem je „dosažení nejvyšší možné úrovně zdraví všech lidí“. To neznamená mikromanagement stravovacích návyků nebo preferencí lidí. Znamená to zastavit epidemie, podporovat očkování a koordinovat nouzové zdravotní reakce.
Paradox je zřejmý: WHO se stává politicky korektnější, ale zároveň méně efektivní. Bojuje proti předsudkům, ale zavírá oči před biologickou bezpečností. Bojuje proti džusům místo proti nemocem. Pokud bude tento trend pokračovat, stane se WHO parodií sama na sebe – nafouklou byrokracií, která je lepší v tiskových prohlášeních než v reakci na pandemie.
Odklon WHO od jejího poslání není ojedinělým případem; je symbolický pro systémový problém, který trápí širší rámec OSN. Důvěrná interní zpráva odhaluje, že OSN zvažuje zásadní reformu, aby vyřešila „překrývající se mandáty“, „roztříštěnost a duplicitu“ a „neefektivní využívání zdrojů“ ve svých agenturách. Návrhy zahrnují sloučení operačních aspektů Světového potravinového programu, UNICEF, WHO a agentury OSN pro uprchlíky do jedné humanitární entity a začlenění UNAIDS do WHO.
Takové nadbytečnosti mohou vést k přetěžování zdrojů a zkreslování odpovědnosti, protože agentury s odlišnými mandáty soupeří o vliv v podobných otázkách. V této souvislosti se zdá, že vstup WHO do oblastí, jako je ageismus, kterými se již zabývají jiné orgány OSN, neslouží tolik k řešení neuspokojených potřeb, jako spíše k rozšiřování byrokratického vlivu. Místo posilování svých klíčových kompetencí se WHO zdá být zapletena do sítě mezirezortních aliancí, které upřednostňují politickou shodu před hmatatelnými výsledky v oblasti zdraví.
WHO lze zachránit – ale pouze pokud přestane snažit se nás zachránit před námi samými a vrátí se k záchraně před skutečnými hrozbami. Je čas požadovat lepší řešení. Dárcovské země by měly vázat financování na výkonnost v klíčových oblastech, jako je kontrola nemocí a připravenost na epidemie. Odborníci na veřejné zdraví by měli upozornit na nekontrolovatelné rozšiřování působnosti WHO do oblastí, kde je její vliv zbytečný a často škodlivý. Politika veřejného zdraví se musí přesunout od symbolických opatření, jako jsou daně na limonády a zákazy elektronických cigaret, pokud chce řešit skutečné pandemické hrozby.
Pranesh Lavania je politický analytik působící v Belgii. Je autorem článků pro Young Voices Europe.
