Článek
Když koncem září 2025 vyhlásil americký prezident Donald Trump dvacetibodový mírový plán na ukončení konfliktu v Pásmu Gazy, vypadalo to zpočátku tak, že je vše na dobré cestě. Návrat izraelských vojsk do předem domluvených linií, navrácení rukojmích do svých domovů, rozpuštění teroristických skupin Hamásu, postupná obnova Gazy nebo humanitární pomoc, se k dosažení příměří jevily jako ideální prostředky. Jak Izrael, tak Hamás s podmínkami souhlasily.
Na základě Trumpovy intervence se izraelské jednotky se stáhly a vedení Hamásu vyhlásilo 9. října 2025 příměří. Na to navázaly v následujících dnech i předem smluvené výměny rukojmích a mrtvých, i když ve značném nepoměru – na bezmála 2 000 zajatců z řad administrativy a vězňů se do Izraele vrátilo pouhých 20 lidí a několik těl zemřelých.
Jako dohled do Izraele naopak přijel kontingent americké armády, jehož úkolem bylo zajistit vhodné podmínky pro realizaci příměří. Část Pásma Gazy, která přestala být pod kontrolou izraelských sil, byla opět obsazena Hamásem, který po získání kontroly nad územím začal s vlnou zatýkání, poprav bez řádného soudu a mučením zdejšího obyvatelstva. Do míst teroristé vyslali 7 000 bojovníků.
Snahy o obnově Gazy a udržení klidu na Blízkém východě vzaly brzy zasvé, když Hamás odmítl přistoupit na odzbrojení a předání zbraní a teroristé Hamásu zaútočili na izraelské vojáky v Rafahu, kdy dva Izraelci přišli o život, na což židovský stát odpověděl svým útokem - koncem října izraelský premiér Benjamin Netanjahu přikázal zaútočit na Gazu. Obě strany se tak začaly vzájemně obviňovat z porušování dohodnutého příměří.
Izrael se tou dobou dostal pod kritiku mnoha zemí světa i kvůli schválenému návrhu zákona o trestu smrti za terorismus spáchaný vůči jakémukoliv izraelskému občanovi. V Izraeli trest smrti prakticky není, avšak je možné tohoto nástroje využít ve velice výjimečných případech, například za vlastizradu nebo zločiny proti lidskosti. Zajímavostí je, že posledním popraveným v Izraeli byl roku 1962 nacistický zločinec Adolf Eichmann.
Zničené budovy po útoku na Izraele a USA na Teherán (Írán).
Cesta k další eskalaci
Přestože má současný konflikt na Blízkém východě z velké části kořeny v masakru ze 7. října 2023, jeho těžiště se poslední měsíce posunulo směrem k Íránu. Od konce roku 2025 se tento západoasijský stát začal potýkat s vlnou masivních protestů, jejichž cílem bylo dosažení svržení současného teokratického režimu, který je v Íránu nastolen od roku 1979 po islámské revoluci, kdy se do čela státu dostal ajatolláh Ruholláh Chomejní. Protesty byly krvavě potlačeny a vyžádaly si přibližně 16 500 obětí a několik set zraněných.
Ani poté se situace v oblasti neuklidnila. Dne 28. února 2026 zahájil Izrael spolu se spojenými státy americkými preventivní údery na Írán (operace známá pod názvy Epic Fury a Roaring Lion) za účelem likvidace íránského jaderného programu, na němž tento stát dlouhodobě pracuje, s cílem vyrobit vlastní jadernou zbraň. Při této akci se také povedlo zabít nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chamejního. Zemi vládl již od roku 1989. Podobný úspěch Izrael zaznamenal i v květnu 2026, kdy při jednom z úderů na Pásmo Gazy byl zabit šéf ozbrojeného křídla Hamásu, Izzadín Haddád. Šlo tak o posledního ze strůjců masakru ze 7. října 2023.
Írán na preventivní údery z 28. února zareagoval protiútokem, především na Izrael. Zasažena byla hlavně města Jeruzalém a Tel Aviv. K útoku proti židovskému státu se připojil i Hizballáh, teroristické hnutí operující v Libanonu. Íránská islámská republika se ale neomezila jen na útok na Izrael. Kromě jiného Íránci zaútočili i na Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Jordánsko, Kuvajt, Turecko, Kypr, Sýrii, Ázerbájdžán, ale i na Omán, se kterým má Írán dobré vztahy. Řadu těchto zemí spojují americké základny, které se na nich vyskytují.
Americký prezident Donald Trump na to zareagoval dalším úderem, kdy na Blízký východ vyslal několik bombardérů a spolu s Izraelem zaútočily na Teherán a další íránskou infrastrukturu. V souvislosti s touto operací byla požádána i Ukrajina o pomoc, konkrétně s dronovými experty a s drony, které jednak dlouhodobě vyrábí, a má také se sestřelováním nepřátelské bezpilotní techniky kvůli ruské invazi mnoho zkušeností, zvláště pak s íránskými šahidy. Skutečností je i to, že Írán je pro Ukrajinu nepřítel, podobně jako pro Izrael a USA. Podobným způsobem Ukrajina podpořila i Jordánsko.
Časová osa operace Epic Fury.
Když všechny dohody selžou
Preventivní útoky také způsobily, že se Írán rozhodl uzavřít Hromuzský průliv, přes který proudí přibližně 20 % světové zásoby ropy. Uzavření průlivu paralyzovalo veškerý obchod s ropou v oblasti a způsobil skokový nárůst cen ve světě až na 100 dolarů za jeden barel.
Pokus o příměří v Hormuzském průlivu nastal 8. dubna, kdy se Spojené státy americké s Íránem dohodly na čtrnáctidenním příměří a částečném otevření Hormuzu, avšak Donald Trump nařídil zadržení lodí, které zaplatily Íránu výpalné za průjezd průlivem. V reakci Íránu, který odmítl Trumpovo nařčení z vydírání světa, americký prezident nařídil blokádu Hormuzského průlivu. Další vzájemné útoky následovaly i v dalších měsících.
Další šance pokusit se vyřešit konflikt smírčí cestou přišla v průběhu června, a dokonce se schylovalo k podpisu memoranda ve Švýcarsku. Ani toto křehké příměří nevydrželo dlouho kvůli porušování dohod ze strany Íránské islámské republiky. Za rezignaci Spojených států amerických nad pokusy se s Íránem dohodnout se s pochopením postavila většina západních politiků.
Do popředí zájmu se konflikt dostal koncem srpna, když do Ruské federace zavítal šéf CIA John Ratcliff, který v Moskvě jednal s prezidentem Vladimirem Putinem. Jedním z bodů jednání mohl být i právě i konflikt na Blízkém východě, jelikož Rusko dlouhodobě podporuje Írán v boji proti Izraeli a Spojeným státům americkým jak v oblasti zbraní, tak i sdílení zpravodajských informací.
Poslední týdny se častěji připomíná i dění v Izraeli, který opevňuje své linie, ze kterých chce teroristické hnutí Hamás dál ničit a pomstít se všem, kteří se na masakru před třemi lety podíleli. Otázkou zůstává, jak se cesta Izraele za odplatou změní nebo nezmění po nadcházejících parlamentních volbách, které se uskuteční 27. října 2026.
Prozatím bezvýchodná situace
Ani po třech letech se situace na Blízkém východě neuklidňuje a nadále hrozí její destabilizace. Realitu současného Blízkého východu nevylepšují ani dlouhodobé útoky jemenských Hútiů, podpůrců íránského režimu, zejména na moři. Jen před pár dny se jim povedlo ovládnout průplav Báb al-Mandab, který je další důležitou námořní cestou. To komplikuje práci především producentům se spotřebním zbožím, jelikož raději obeplují celou Afriku, než aby jejich lodě byly nucené proplouvat kolem Hútíů.
Snahou Izraele, podobně i Spojených států amerických, je porážka teroristických hnutí, které v tomto neklidném regionu operují. Hamás se Izraeli podařilo odzbrojit alespoň do té míry, aby se masakr podobný tomu z roku 2023 nemohl opakovat. Zároveň se Izraelci stali zdaleka obezřetnějšími před podobnými hrozbami. Zánik Hamásu reálný není, protože hnutí své řady stále doplňuje. Z téhož důvodu Izrael zaútočil i na Libanon - i zde je podíl teroristických složek vysoký.
Tím nejpalčivějším problémem pro Izrael je snaha Íránu vyvinout vlastní jadernou zbraň. Podle dubnových zpráv Íránská islámská republika držela přibližně 460 kg obohaceného uranu, přičemž uran obohacený nad 60 % se využívá výhradně v jaderném výzkumu a je součástí jaderných zbraní. Jelikož se Írán netají svoji touhou Izrael definitivně zničit a označuje ho za „malého Satana“ či „sionistickou entitu“ (Spojené státy americké nazývá „velkým Satanem), nabízí se zcela logický předpoklad Izraele, že právě on bude tím státem, na kterém Írán jadernou zbraň vyzkouší. Podobné riziko nemůže Izrael nečinně přehlížet a je nucen zakročit, protože v případě jaderného útoku na Izrael půjde o existenciální záležitost. Zároveň nebezpečnost Íránu posiluje potřebu ostatních států v oblasti vlastnit svoji jadernou zbraň.
Avšak přelom roku 2025 a 2026 a protesty proti íránskému režimu nepřinesly kýženou změnu. V důsledku neúspěšných snah protestujících v Íránu se režim posléze utvrdil a vláda se prakticky ocitla v rukou íránských revolučních gard. Posíleni upevněním moci se rozhodli k velkému množství útoků se snahou zatáhnout do konfliktu i jiné státy regionu, např. Egypt, na jehož lodě Íránci zaútočili. Za zády stojí Íránu ve veškerých útocích Ruská federace, Čína, Indie, jemenští Hútíové a v jistém smyslu i Evropa, která se v praktické rovině na řešení problémů na Blízkém východě nepodílí.
Podíl viny na pokračování konfliktu mají i Spojené státy americké, které utnuly slibný vývoj operace a daly Íránu čas se po útocích zotavit. Z taktického hlediska Izrael a Spojené státy vyhrály, protože Írán námořně a vojensky oslabily, ale ze strategického hlediska, při kterém by útoky napomohly ke změně teokratického systému v Íránu, už ne. Ani během memoranda Spojené státy americké nevytěžily z úspěchu tolik, kolik mohly. Ani z pohledu mocenského, ani obchodního, např. v otázce cen ropy, na jehož vývozu je ekonomika Íránu závislá.
Ať už přijde řešení konfliktu na Blízkém východě kdykoliv, budou k tomu potřeba minimálně dvě nutné podmínky. Jednou z nich je postupná obnova Gazy, výstavba infrastruktury a posílení ekonomiky této oblasti. Nebudou-li žít obyvatelé Gazy v chudobě, nebudou mít potřebu uchylovat se k extremismu jako k jedinému řešení. Druhou podmínkou je maximální snaha podpořit v Íránu demokratické snahy podobné těm z prosince 2025, jelikož demokracie umožní státu se postupně rozvíjet a přestat být hrozbou, i tou jadernou, nejen pro své občany nebo Blízký východ, ale i pro celý svět.
Zdroje:
