Článek
I motorkář, ač se to nemusí zdát je obyčejný člověk a občas je nucen slézt ze sedla a vydat se někam pěšky, třeba něco nakoupit. Stejnak to potkalo mě. Nedá se nic dělat, vydal jsem se do obchodu. Křižuji chvíli obchodem, manévruji mezi běžnými silničními smrtelníky a cestou sbírám potřebné věci. Následně zamířím k pokladnám.
Už z dálky slyším nějaký hluk. Nejspíš nějaký prorok, který slibuje lidem věčný klid a mír. U pokladen, které jsou otevřené, jsou dlouhé fronty jako na pracovním úřadu a u samoobslužných stojí nějaký pán a něco vykřikuje. To bude ten prorok pomyslím si. Teď mi nabídne spasení a věčný mír, jen za směšnou cenu všech mých věcí a peněz. Kdo by to nevzal.
Jenže jeho výkřiky byly o tom, jak si pokladní užívají nehorázné vysoké výplaty, o nesmyslnosti samoobslužných pokladen a další podobné „žvejkoviny“. Zklamán, že nedosáhnu vnitřního spasení přistupuji k volné pokladně. Namarkování zboží trvá pár vteřin. Byl bych dobrá pokladní, o tom není pochyb. V tom najednou slyším „vám to jako nevadí? Že si to tady musíme markovat sami, protože pokladním se nechce makat. Navíc ten systém nefunguje dobře a nejdou namarkovat položky.“ „Mě to nevadí, vždyť je to jednoduché a člověk nemusí čekat.“ odpovídám. „No, to jo, ale tyhle jablka tam nikde nejsou.“ procedí naštvaně neuspokojený zákazník.
Koukám k němu do pokladny a vidím že je v sekci zelenina. „Musíte do sekce ovoce a tam ty jablka jsou.“ Naštvaně na to kouká a křičí „Oni z nás chtějí udělat cvičené opice, aby nemuseli pracovat.“ vykřikoval dál. Pobral jsem zaplacené věci a odpovídám „Nebojte z Vás opici určitě neudělají. Opice totiž dovede sama o sobě správný obrázek rozpoznat.“ Odcházím pryč. Křik ustal, jen jsem na zátylku ucítil nepříjemné pálení od jeho pohledu. To mám za to, že jsem chtěl pomoci bližnímu svému.
