Článek
Od dětství jsem měla problémy s určitými pohádkami. V dobách mého dětství nebyly školy benevolentní jako dnes. Když jsem nechtěla číst pohádku O červené Karkulce, protože se mi nelíbilo, že tam ubližují vlkovi, tak jsem to pořádně schytala. V další pohádce mi nebylo jasné, proč je vlk zlý, když chce sníst tři prasátka. My lidé je přece taky jíme. U vlka to vadí, u lidí ne. Vlky jsem měla vždycky ráda, takže ony pohádky u mě neměly šanci. Zato se mně líbily pohádky O ošklivém káčátku, O kočičce a pejskovi, Veverka Zrzečka, večerníčky Křemílek a Vochomůrka, víla Amálka, Maxipes Fík atd.
Ani v teenagerovské éře jsem to někdy neměla snadné. Měli jsme báječnou profesorku na dějepis, která očividně nadržovala období starého Egypta, a tak jsem hltala její vyprávění o Horovi, Bastet, Isis, Nut atd. Asi proto v Panně a netvorovi jsem se vůbec nebála „netvora“. Připomínal mi boha Hora, takže jsem jeho podobě fandila. Nic proti panu Harapesovi, ale „Horus“ byl zajímavější. Což nikdo jiný nechápal.
Naštěstí nastala éra, kdy se mnohé „překopalo“. Například seriál Grimm přinesl příběhy detektiva ze světa, kde jsou lidé a tzv. Wesenové (ti se umějí proměňovat ve stvoření se zvířecí hlavou). V seriálu je mnoho z nich nepřátelských. V té době začala móda diskusních skupin. Fantasy a sci-fi fanouškové měli nejaktivnější diskusní fóra a já jsem byla členem několika z nich. K mému překvapení (milému, protože jsem měla stejný názor) fanoušci Grimma tlačili na to, aby mnozí Wesenové byli bráni pozitivně. Například Wesenové Pflichttreue (ti měli podobu bílých leopardů) byli velice oblíbení a obdivovaní. Stejně tak například hlavní protagonistka (liščí) Wesen Fuschbau. Spousta skupin Wesenů měla své příznivce, a tak vyvstala mezi příznivci otázka: „Z koho tedy udělat antagonistu?“
Brzy se zejména literatura vydala cestou, která zpopularizovala bytosti, jež byly v minulosti brány negativně. Například mnohé knihy přinášely vlkodlaky v mnohem příznivějším světle a spousta z nich se stala velmi populární. Což mě těší, protože jsem četla řadu těchto fantasy knih a líbily se mi.
Když jsem začala psát pohádky, největším problémem pro mě bylo vytvoření padoucha. Kdo by to měl být? Jak „špatně“ musí dopadnout?
Jedním z mých prvních počinů byla pohádka o skřítcích Munďovi, Ťuldovi, Ňuňdovi a Kraňulďovi. Zde jsem měla záporňáka jasného.
Skřítci se zúčastní pohádkových sportovních her a dělají reportáž. Někdo však unese hodnou vílu Slunéčkovou, která má stánek s těmi nejlepšími koláčky a limonádou. Zvířecí detektivové vypátrají, že únoscem je strašidlo-klíšťák. Ten nakonec pukne zlostí.
Toto pohádkové dobrodružství nebylo nikde přijato. Myslela jsem si, že to je kvůli tomu, že jsem záporného hrdinu „zamordovala“, neboť v té době se pohádky začaly ještě více měnit mírumilovnějším směrem. Nakonec jsem zjistila, že je to kvůli tématu. Sportovní témata prý netáhnou.
Pohádka mi i tak přinesla štěstí. Díky tomuto příběhu si mě všimla nakladatelství Fragment a CPress. Líbil se jim můj styl psaní pohádek. A já jsem naopak zjistila, že se klade důraz, aby byly nynější pohádky plné legrace a sympatických hrdinů, anti-hrdina by se měl napravit a někdy v příběhu ani nemusí být.
A to mi vyhovuje. Takže se v mých pohádkách „strašný“ drak Strach nakonec proměnil na dráčka Františka. Skřítek Morous je sice morous, ale i tak se spolu s ostatními raduje u vánočního stromečku. Lišák Jonáš napraví čarodějku Zlobivku a strašidlo Béďa je sympaťák, který s dětmi hraje strašidelné pexeso… upřímně řečeno moc se mi zamlouvá, že nynější éra klade důraz na to, aby se děti s rodiči pobavily u pohádek, ne aby odmala slyšely, že je správné rozpárat někomu břicho.
Musím říci, že náš národ je opravdu „pohádkový“. Mnoho pohádkových knih našich spisovatelů přináší dobrodružství a příběhy, v nichž je hodně radosti. Náš jazyk tomu přihrává, v pohádkách zní překrásně.
Stejně mám ale problémy najít, kdo by měl být padouchem, pokud v knize musí být. Takže jsem již vytvořila takové antagonisty jako: muší banditi, namyšlený mravenec Krasavec, bandita Chřipkovec, věčně nazlobená zmije Zlobaba atd. Naštěstí v krátkých příbězích bývá antagonista jen pouhá kulisa. Důraz se klade na dialogy, sympatičnost hrdinů a myšlenku pohádky, která má přinést nějaké ponaučení.
Vždycky si přeju, aby moje pohádkové knížky přinesly dětem a rodičům dobrou náladu.
Pro vás, kteří máte dítka, je zde krátká pohádka. Článek začínal zmínkou o pohádce, kterou přímo nesnáším, a tak pohádkou o vlkovi i skončím. Pohádkou „z mého pera“, v níž je vlk sympatický kamarád. A padouch je tam jen nastíněný.
Přeji vám rodičům a vašim dětem, abyste si spolu četli pohádky, u kterých se uličnicky zasmějete. Vždyť to je jedna z nejkrásnějších radostí: být s dětmi a smát se.
Jak být prima kamarádem podle vlka Bohouše
Vlk Bohouš si klidně pochrupoval, když v tom ho něco probudilo. Zahýbal ušima. Opět to uslyšel. Znělo to jako nářek. Bohouš otevřel jedno oko, pak druhé. Poblíž uviděl vosu Emílii.
Bohouš zívnul a zeptal se: „Emílie, pročpak fňukáš?“
Vosa Emílie vzdechla: „Protože se se mnou nikdo nechce kamarádit.“
„To se nedivím,“ zamručel vlk Bohouš, protože věděl, jak umí být vosa Emílie otravná.
„A co ty? Nechtěl bys být mým kamarádem?“
„Ne!“ zavrčel vlk a opět zavřel oči.
Vosa Emílie se dala do takového pláče, že by probudila i polohluchého Bohoušova strýce.
„Nemůžeš přestat fňukat?“
„Ne, nemůžu!“ odpověděla vosa Emílie a dala se ještě do hlasitějšího nářku.
To už Bohouš nevydržel. Vyskočil na všechny čtyři a běžel si najít jiné místo na spaní. Emílie se ale rozletěla za ním. „Hele, Emílie, já chci spát. Leť si brečet někam jinam.“
Vosa Emilie zažadonila: „Bohouši, pomoz mi, prosím. Nauč mě, jak být dobrou kamarádkou.“
Bohouš vykulil oči. Učit tuhle otravu? Nikdy!
Vosa Emílie se ale nevzdala. „Každý přece ví, že vlci umějí být věrnými kamarády. Všichni v našem lese tvrdí, že vlk Bohouš je nejbáječnější kamarád.“
To vlk Bohouš rád slyšel. „Nechci se vytahovat,“ snažil se vlk Bohouš vypadat skromně, i když mu to vůbec nešlo, „ale je to pravda. Pro nás vlky je kamarádství důležité.“
Vosa Emílie se zaradovala. „Bohouši, buď mým kamarádem.“
Bohouš zaváhal.
To vosu Emílii rozzlobilo. „Jinak tě píchnu do čenichu!“
„Vidíš to! Takhle se přece kamarád nechová!“
Vosa Emílie se začervenala. „Tak mě nauč, jak se má chovat správný kamarád.“
„Dobrá,“ svolil vlk Bohouš.
A tak se vosa Emílie začala učit, jak být prima kamarádkou.
„Správný kamarád nebo kamarádka nikdy nepomlouvá své kámoše.“
Emílie se zamyslela: „A co když je to nemehlo jako jezevec Hubert? Ostatní to přece musí vědět.“
„Když se ti na něm něco nelíbí, musíš mu to říct, ale ne ho pomlouvat.“
„To mám říct Hubertovi, že je nešika?“
Vlk Bohouš vzdechl. „Kamarádovi musíš říct, co se ti na něm líbí a co ne.“
„Aha,“ přikývla Emílie a už si představovala, jak poví Hubertovi, že je hezký, že umí vyprávět vtipy, ale také že je nemehlo při sportování.
Vlk Bohouš raději přešel k další radě. „Kamarádi si navzájem pomáhají. Kamaráda nesmíš nechat v kaši.“
„V kaši? Já jsem nikdy neviděla žádného kamaráda v kaši. Vždyť by se nevešel do talíře.“
Vlk Bohouš obrátil oči: „To se říká, když má někdo problémy.“
Emílie vykulila oči. „To tedy nevím proč. Problémy jsou špatný, zato kaše je tak dobroučká.“
Vlk Bohouš si dal hlavu mezi packy. Je to fuška učit Emílii.
„Za třetí - kamarádovi se nelže. Za čtvrté - kamarádi se musí mít rádi. Za páté – kamarádovi se neubližuje.“
„Takže ho nesmím píchnout, když mě rozzlobí?“ udiveně se zeptala vosa.
„Ne. I když se kamarádi pohádají nebo se na sebe rozzlobí, musí si umět odpustit a usmířit se,“ vysvětloval moudrý vlk Bohouš.
Vosa Emílie si sedla na Bohoušovu packu. „Kdo si má zapamatovat tolik věcí? Ze mě nebude nikdy dobrá kámoška, jako jsi ty, Bohouši,“ řekla smutně a odletěla.
Vlk Bohouš se za ní díval a bylo mu jí líto. Pak si dal hlavu na packy a usnul.
Vosa Emílie letěla lesem. Bylo jí moc smutno. Právě se dozvěděla, že z ní nikdy nebude dobrá kámoška.
V tom uviděla, že u tůňky, kam chodí zvířátka pít, stojí velké auto. To bylo divné! Emílie letěla blíž. Jů, nějaký neřád vypouštěl do vody něco hodně ošklivého. Z potůčku utíkal pryč ráček, který vypadal moc a moc nemocně. Vosa Emílie si představila srnku Trnku, jezevce Huberta, sovu Brejloočku, slepýše Mildu, medvěda Járu a taky vlka Bohouše. Až se přijdou k potůčku napít, určitě taky onemocní. Hlavně se bála o vlka Bohouše. Ten se jí přece snažil pomoc. Teď mu to musí vrátit.
Vosa Emílie nasadila nejvyšší rychlost a letěla za vlkem Bohoušem.
„Bohouši, probuď se!“ zavolala u jeho ucha. Vlk polekaně vyskočil na všechny čtyři, a už se chtěl mračit. Vosa Emílie mu ale hned pověděla, co viděla. A pak zavelela: „Nesmíš teď pít z tůňky. A musíme to říct ostatním.“
Vlk Bohouš se podíval na Emílii. „Tak vidíš, že umíš být kamarádkou.“
Vosa Emílie se začervenala. Bylo jí tak hezky, že lítala sem tam a zpívala si.
Vlk Bohouš přerušil její hrozný zpěv. „Jdeme o tom povědět ostatním a potom zavoláme na pomoc hodné lidi, kteří vyčistí naší tůňku. Tak pojď, Emčo! Jo, a mimochodem, nejsi jen tak obyčejná kamarádka. Jsi prima kámoška!“
Vlk Bohouš už utíkal k ostatním zvířátkům. Vosa Emílie ho šťastně následovala. Prima kámoška. To se jí moc líbilo.
