Není hybrid jako hybrid aneb co je to mild-hybrid, full hybrid a plug-in hybrid

Asi chápete, že v době před nějakým čtvrt stoletím muselo být velkou výzvou podobně komplikovanou technologii vyvinout a hlavně dostat do stavu, kdy ji půjde poslat na trh. Cíl byl přitom jediný: zvýšit efektivitu, a tím snížit spotřebu pohonných hmot. Dnes můžeme říct, že se to povedlo, i když různé automobilky šly různými cestami.

Výsledkem těchto různých cest je i to, že dnes můžeme všechny hybridy rozdělit do tří základních skupin podle toho, jak moc jsou spíše auty se spalovacími motory nebo naopak skoro elektromobily. Mild-hybridy, full hybridy a plug-in hybridy. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Začněme od toho nejjednoduššího a také nejlevnějšího řešení. Vždyť mild-hybridní vozidla jsou oproti čistým spalovákům obvykle jen o pár desítek tisíc korun dražší. Jejich základem je úplně běžný spalovací motor, který je doplněný malým elektrickým 48V motorem a baterií, která kapacitou není nepodobná klasické olověné, kterou najdete pod kapotou každého auta. Je jasné, že takové auto čistě na elektřinu nepojede. Mild-hybridy elektrický motor používají jen jako asistenční jednotku pro spalovací motor, zejména při rozjezdech.

Co je tu takřka dospělé, to je rekuperace. Když vozidlo zpomaluje, nebo zastavuje, elektrický motor pomáhá brzdit a generuje energii zpět do baterie. Tato energie je pak využita při rozjezdu nebo při akceleraci, což snižuje spotřebu paliva. Výhodou je o něco málo lepší jízdní dynamika a plynulejší akcelerace, za které, jak už bylo řečeno, si nepřiplácíte skoro nic. I proto se touto cestou vydávají výrobci levnějších a jednodušších vozů, jako je například Suzuki. A jak je to se spotřebou? Papírově všechno funguje, normovaná spotřeba a emise jsou opravdu nižší. V reálném provozu pak záleží, jak moc často se pohybujete v ucpaných městech. Právě tady jsou totiž mild-hybridy nejvýhodnější.

Když se ale řekne hybrid, většina lidí si představí full hybrid. Aby taky ne, když za průkopníka hybridních motorů platí Toyota a její model Prius. Auto, které se začalo prodávat už v roce 1997, je právě typickým full hybridem. Full hybridy už jsou mnohem sofistikovanější, disponují silnějším elektromotorem a větší baterií. Elektrickou energii stále získávají rekuperací při zpomalování, ovšem jsou schopny jí akumulovat mnohem více. Dokonce tolik, že většina dnešních elektromobilů může krátkodobě a v nízkých rychlostech jezdit i čistě na elektrický pohon.

Přístupů k technickému řešení full-hybridu je celá řada. Nejznámější je ten, se kterým přišla právě Toyota. Zajímavé je ale zmínit i konkurenční japonskou automobilku Honda. I ta patří k průkopníkům hybridům, ovšem její dnešní hybridní auta fungují poněkud jinak než ta od Toyoty. Zatímco Toyoty jsou spalováky, kterým pomáhá elektřina, třeba současná Honda Civic je vlastně elektromobil, kterému energii generuje spalovací motor. Jízdně se minimálně mně toto řešení líbí mnohem více.

Full-hybridy jsou obecně o něco dražší než klasické spalováky. Třeba u Toyoty si za hybridy svého času říkali asi o sto tisíc víc než za podobně výkonné spalováky.

A výhody? Jednoznačně spotřeba. Pokud nechcete elektromobil, je právě full hybrid nejekonomičtější a nejekologičtější druh pohonu. Bezkonkurenční je ve městě, pomáhá i na okreskách. Jen na dálnici o nějakých úsporách nemůže být moc řeč. Na druhou stranu držet s atmosférickým dvoulitrem průměrnou spotřebu pod 5 litrů můžete, pokud tedy jde o hybrid třeba od Hondy nebo Toyoty.

Nejpokročilejší a nejdražší. Plug-in hybridní vozidla bývají dokonce i dražší než srovnatelné elektromobily, jako je tomu například u BMW X1. Tyto vozy kombinují spalovací motor s větší baterií a silnějším elektrickým motorem než plně hybridní vozy. Co je ale hlavní, mají také možnost externího dobíjení z elektrické sítě. Jejich baterie má obvykle kapacitu něco přes 10 kWh, a tak čistě na elektřinu ujedou více než 50 kilometrů. Vlastně tak jde o takový krok do světa elektromobility pro ty, kterým je omezený dojezd elektromobilů skutečným problémem. Po té asi padesátce elektrických kilometrů totiž v plug-in hybridu sepne spalovací motor a auto se dál chová jako klasický full hybrid.

Jen tedy v tomto případě nedosáhnete až tak zázračné spotřeby. Plug-in hybrid kombinuje dva typy pohonu, takže je taky o hezkých pár stovek kilo těžší. Vlastně váží podobně jako elektromobily s mnohem větší baterií. Nevýhoda pak může spočívat i v omezeném prostoru v kufru, protože právě v těchto místech bývají uloženy třeba baterie, pro které jinde není místo. To už ale mají různé vozy různě. Potenciálně je pak možné se bát i vyšší poruchovosti, protože je v autě mnohem víc věcí, které se mohou pokazit. Toto však empiricky dokázáno není. Plug-in hybridní technologie je poměrně mladá, a tak staré ojetiny takřka neexistují. Na druhou stranu je třeba přiznat, že i klasické full hybridy od Toyoty jsou poměrně složité, ale zároveň patří k nejspolehlivějším pohonným jednotkám vůbec. Logika poruchové komplikované věci tedy tak úplně neplatí.

Závěrem je třeba říct, že nelze jeden z typů hybridů označit za dobrý a jiný za špatný. Zatímco mild-hybridy jsou cenově dostupnější a nabízejí zlepšenou účinnost za malé peníze, plně hybridní a plug-in hybridní vozy poskytují větší „elektrické“ výhody a možnost jízdy na čistě elektrický pohon, ale také si za ně připlatíte.

Zdroje: