Článek
Jak relativizace pravdy převrací odpovědnost ve válkách (Ukrajina vs. druhá světová válka)
Ve veřejných debatách o válce se často objevují výroky, které znějí rozumně, smířlivě a morálně nadřazeně. Přesto mají jeden společný rys: rozmazávají základní fakta a nahrazují je pocitem neutrality. Tento mechanismus se nazývá relativizace pravdy.
Cílem tohoto textu není hodnotit sympatie k jednotlivým státům. Cílem je rozebrat logiku argumentů, které tvrdí, že „pomoc oběti prodlužuje válku“, a porovnat je s historickou zkušeností druhé světové války.
1. Základní fakt, který relativizace obchází
Každá válka má počáteční akt agrese. To není názor, ale časově, místně a politicky ověřitelný fakt. Ukrajina byla napadena Ruskem 24. února 2022. Sovětský svaz byl v roce 1941 napaden nacistickým Německem v rámci operace Barbarossa.
Ve chvíli, kdy se tento fakt vynechá, vzniká prostor pro relativizaci: místo „agresor vs. oběť“ slyšíme „dvě strany konfliktu“, místo „napadení“ slyšíme „eskalaci“.
Relativizace nezačíná tvrzením, že agrese neexistuje. Začíná tím, že přestane být důležitá.
2. Argument „pomoc prodlužuje zabíjení“
Tento argument se dnes objevuje ve vztahu k Ukrajině a historicky se objevoval i ve vztahu k pomoci spojencům ve druhé světové válce. Rozložme jej na jednotlivé kroky:
Tvrzení:
„Kdybychom neposílali zbraně, válka by skončila rychleji.“
Skrytý předpoklad:
„Konec války nastane tehdy, když se slabší přestane bránit.“
Nevyřčený důsledek:
„Agresor dosáhne svých cílů a je za to fakticky odměněn.“
Tento argument neřeší, kdo válku začal. Pouze optimalizuje její délku – a to vždy na úkor napadeného.
3. Paralela s druhou světovou válkou: program Lend-Lease
Ve druhé světové válce poskytly Spojené státy rozsáhlou materiální pomoc spojencům, včetně Sovětského svazu, prostřednictvím programu Lend-Lease. Rozsah této pomoci byl enormní.
Do SSSR bylo dodáno více než 400 000 nákladních a terénních vozidel (především Studebaker US6, které tvořily páteř sovětské logistiky), téměř 14 000 letadel, přes 13 000 tanků a obrněných vozidel a více než 1,5 milionu dek pro vojáky.
Celková hodnota dodávek do Sovětského svazu činila přibližně 11,3 miliardy dolarů v tehdejších cenách, což by v přepočtu na dnešní hodnotu odpovídalo zhruba 180 miliardám dolarů.
Podle řady pamětí a historických analýz sám Stalin na teheránské konferenci v roce 1943 uvedl, že bez americké pomoci by Sovětský svaz válku nevyhrál. Sovětský maršál Georgij Žukov později připustil, že bez těchto dodávek by Rudá armáda nebyla schopna dlouhodobě pokračovat ve válce.
Tehdejší odpůrci této pomoci v USA používali velmi podobné argumenty jako dnes:
„Není to naše válka.“
„Pomáháme tím prodlužovat konflikt.“
„Pomáháme režimu, který je sám problematický.“
Z dnešního pohledu je důležité si uvědomit jednu věc: pomoc Sovětskému svazu nebyla schválením stalinismu. Byla to strategická reakce na agresi nacistického Německa.
Stejně jako dnes: pomoc Ukrajině není schválením každého kroku ukrajinské politiky. Je to reakce na fakt, že byla napadena. Pane Okamuro!
4. Falešná neutralita: „Obě strany trpí“
Další častý relativizační rámec zní: „Na obou stranách umírají lidé.“ To je pravda – ale irelevantní pro otázku odpovědnosti.
Agresor má možnost utrpení ukončit jednostranně – stažením. Oběť tuto možnost nemá. Pokud se oběť přestane bránit, neznamená to konec utrpení, ale okupaci, ztrátu suverenity a často i systematické násilí na civilním obyvatelstvu, jak dokládají zprávy z okupovaných ukrajinských území.
Analogicky: ano, v druhé světové válce umírali i Němci. Ano, bombardování způsobovalo civilní oběti. To ale nezměnilo fakt, že Německo válku zahájilo a že odpor proti agresi nebyl morálně neutrální volbou, ale nutností.
Relativizace používá lidské utrpení jako závoj, který zakryje klíčovou otázku: kdo má moc válku ukončit okamžitě – a proč to nedělá?
5. Příklady relativizačních výroků v současné debatě
Relativizace se v současných debatách objevuje v různých podobách. Typické formulace zahrnují:
„Obě strany musí ustoupit.“
Tato formulace implikuje symetrickou odpovědnost, ačkoli jedna strana je agresor a druhá oběť. Ústupek oběti znamená ztrátu území a suverenity; ústupek agresora znamená návrat k situaci před útokem.
„Zbraně nikdy nepřinesly mír.“
Historicky nepřesné tvrzení. Druhá světová válka neskončila jednáním, ale vojenskou porážkou nacistického Německa. Zbraně umožnily spojencům tuto porážku uskutečnit.
„Je třeba hledat diplomatické řešení.“
Samo o sobě legitimní výrok, často však používaný jako argument proti vojenské pomoci. Diplomacie bez páky – tedy bez schopnosti oběti se bránit – se v praxi často blíží formalizované kapitulaci.
„Nechceme přece třetí světovou válku.“
Tento argument přenáší odpovědnost za potenciální eskalaci na oběť a její spojence, nikoli na agresora, který eskalaci zahájil.
6. Kdo skutečně prodlužuje válku?
To je klíčová analytická otázka. Válka může skončit dvěma způsoby: stažením agresora nebo kapitulací oběti.
Pokud někdo tvrdí, že „pomoc prodlužuje válku“, je fér se zeptat, který z těchto scénářů považuje za realistický a kdo nese odpovědnost za to, že první možnost nenastala.
Relativizace často přesune pozornost z rozhodnutí agresora na reakci oběti a jejích spojenců. To je zásadní a nebezpečný posun odpovědnosti.
7. Pomoc slabšímu není eskalace, ale korekce nerovnováhy
Ve všech historických paralelách, kde byl jeden aktér výrazně silnější, pomoc slabšímu neznamenala eskalaci – znamenala zvýšení ceny agrese.
Bez americké pomoci by Británie byla ekonomicky i materiálně zlomena. Bez programu Lend-Lease by Sovětský svaz měl výrazně omezenou schopnost vést válku a nacistické Německo by pravděpodobně dosáhlo svých cílů na východní frontě.
Stejný princip platí i dnes: pomoc Ukrajině nevede automaticky k míru, ale bez ní je výsledek předem daný.
8. Jak poznat relativizaci v jedné větě
Relativizace pravdy ve válce má jednu typickou vlastnost: tváří se jako morální nadřazenost, ale vede k praktické rezignaci na odpovědnost.
Když někdo říká „nechci válku“ nebo „chci mír“, je legitimní se zeptat: za jakou cenu – a pro koho?
Relativizace pravdy ve válkách nepopírá fakta přímo – rozpouští jejich význam
Argument „pomoc prodlužuje zabíjení“ funguje pouze tehdy, pokud ignorujeme, kdo válku zahájil a kdo má moc ji ukončit.
Historická zkušenost druhé světové války je v tomto ohledu jednoznačná: nepomoci napadenému nevede k míru, ale k vítězství agresora. Spojené státy mohly v roce 1941 zvolit „neutralitu“ a ponechat Británii i Sovětský svaz jejich osudu. Výsledkem by nebyl mír, ale nacistická hegemonie nad Evropou.
Stejná logika platí i dnes. Pomoc Ukrajině není prodlužováním války – je to odmítnutí akceptovat, že agresor může dosáhnout svých cílů bez odpovídajících nákladů. Je to investice do principu, že hranice nelze měnit silou – a že agrese má mít svou cenu.
