Historie vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem

Jenže historie vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem ukazuje, že realita je podstatně složitější.

Pojďme si proto v klidu a bez emocí shrnout, jaké dohody už mezi Ukrajinou a Ruskem existovaly, co skutečně znamenaly – a hlavně, proč žádná z nich nezabránila válce.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatným a mezinárodně uznaným státem. Zásadní je, že vznikla v tehdejších administrativních hranicích, které byly uznány všemi ostatními postsovětskými republikami – včetně Ruska. Tento princip byl zakotven už v tzv. Bělověžské dohodě, kterou podepsalo Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Její podstata byla jednoduchá: Sovětský svaz končí a nové státy vznikají v hranicích, které do té doby měly. O jejich změně se nemá diskutovat.

Ještě silnější závazek přišel v roce 1994 v podobě Budapešťského memoranda. Ukrajina se v něm vzdala třetího největšího jaderného arzenálu na světě výměnou za bezpečnostní záruky. Rusko, Spojené státy a Velká Británie se zavázaly respektovat její suverenitu, územní celistvost a zdržet se jakéhokoli použití síly nebo hrozby silou. Jinými slovy: Ukrajina obětovala jaderné zbraně výměnou za slib, že nebude nikdy napadena!!!

Následovaly další smlouvy – například Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskem z roku 1997, ve které Rusko znovu výslovně uznalo ukrajinské hranice včetně Krymu. Rusko jej porušilo anexí Krymu v roce 2014.

Proto je dnes legitimní otázka:
Pomůže další mírová smlouva, pokud předchozí dohody nebyly respektovány?

Zde se dostáváme k širší otázce motivace Ruska. Jde skutečně o bezpečnost a mír? Nebo o snahu obnovit sféru vlivu, kterou Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu? Ruská politická rétorika posledních let – popírání ukrajinské státnosti, relativizace hranic, otevřené zpochybňování suverenity sousedních zemí – spíše ukazuje na druhý scénář.

Pokud je cílem návrat k postavení supervelmoci, která rozhoduje o osudu „svého“ okolí, pak mírová smlouva není cílem, ale jen dočasným nástrojem. Pauzou, během níž se konflikt připraví na další fázi.

Debata o míru je důležitá. Ale bez poctivého pohledu na minulost a bez pochopení, proč selhaly všechny předchozí dohody, se může snadno stát jen debatou o iluzích. Skutečný mír nevzniká podpisem. Vzniká až ve chvíli, kdy jsou hranice, suverenita a pravidla respektovány nejen na papíře, ale i v realitě.

Debata o státnosti a hranicích Ukrajiny se v posledních letech často vede emotivně, avšak existuje řada jasných, písemných a mezinárodně uznaných dokumentů, které otázku ukrajinské suverenity řeší jednoznačně. Tento článek chronologicky mapuje klíčové dohody s přesnými daty, jmény signatářů, obsahem dokumentů a kontextem jejich vzniku.

Ukrajina vyhlásila nezávislost 24. srpna 1991 v přímé reakci na neúspěšný srpnový puč v Moskvě (19.–21. srpna 1991). Akt o vyhlášení nezávislosti přijala Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) s cílem potvrdit ukrajinskou suverenitu a připravit cestu k referendu.

Referendum se konalo 1. prosince 1991 a přineslo následující výsledky:

UkazatelHodnotaPočet oprávněných voličů37 885 555Účast84,18 % (31 891 742 voličů)Hlasy PRO nezávislost90,32 % (28 804 071 hlasů)Hlasy PROTI7,58 %

Klíčový fakt: I v oblastech s vysokým podílem etnických Rusů většina hlasovala PRO nezávislost. V Doněcké oblasti podpořilo nezávislost 83,9 % voličů, v Luhanské oblasti 83,86 %. Nejnižší podporu zaznamenal Krym (54,19 %) a Sevastopol (57,07 %), přesto i tam majorita hlasovala pro nezávislost. Podle průzkumů hlasovalo pro nezávislost přibližně 55 % etnických Rusů žijících na Ukrajině.

Současně s referendem proběhly první prezidentské volby. Zvítězil Leonid Kravčuk se ziskem 61,59 % hlasů, druhý skončil Vjačeslav Čornovil (23,27 %).

StátHlava státuPředseda vládyRuská federaceBoris JelcinGennadij BurbulisUkrajinaLeonid KravčukVitold FokinBěloruskoStanislav ŠuškevičVjačeslav Kebič

Preambule dokumentu konstatovala: «SSSR jako subjekt mezinárodního práva a geopolitická realita přestává existovat.»

Potvrzení Bělověžské dohody dalšími 8 bývalými sovětskými republikami. Protokol podepsalo celkem 11 z 15 republik (všechny kromě Gruzie a tří pobaltských států). Tím byl zánik SSSR definitivně potvrzen širokou pluralitou členských států.

Po rozpadu SSSR se Ukrajina ocitla jako třetí největší jaderná mocnost světa. Na jejím území se nacházelo:

Typ zbraňového systémuPočetStrategické jaderné hlavicecca 1 700–1 900Taktické jaderné hlavicecca 2 500–2 883ICBM SS-19 Stiletto (UR-100N)130 (po 6 hlavicích = 780)ICBM SS-24 Scalpel (RT-23)46 (po 10 hlavicích = 460)Strategické bombardéry Tu-95 Bear21 kusůStrategické bombardéry Tu-160 Blackjack19 kusůŘízené střely vzduch-země Kh-55cca 600 kusů

Srovnání: Ukrajinský arzenál v roce 1991 převyšoval kombinovaný arzenál Velké Británie, Francie a Číny dohromady. USA měly v té době přibližně 10 979 hlavic, Rusko kolem 17 275. Jediná hlavice SS-19 měla odhadovanou výbušnou sílu více než 20× větší než bomba svržená na Hirošimu.

Předcházelo Budapešťskému memorandu. Podepsáno v Moskvě prezidenty Billem Clintonem (USA), Borisem Jelcinem (Rusko) a Leonidem Kravčukem (Ukrajina). Ukrajina se zavázala k úplnému jadernému odzbrojení výměnou za ekonomickou pomoc a bezpečnostní záruky.

Francie a Čína poskytly obdobné záruky v samostatných dokumentech.

Důležité upřesnění: Budapešťské memorandum není vojenská obranná smlouva (jako např. článek 5 Severoatlantické smlouvy), ale je to závazný mezinárodněprávní dokument o bezpečnostních zárukách. Signatáři se zavázali k respektování principů zakotvených v Chartě OSN a Helsinském závěrečném aktu.

USA poskytly Ukrajině finanční pomoc přesahující 300 milionů USD prostřednictvím programu Nunn-Lugar (Cooperative Threat Reduction) a zdvojnásobily ekonomickou pomoc na 310 milionů USD pro rok 1994.

«V souladu s ustanoveními Charty OSN a závazky Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě budou vysoké smluvní strany respektovat vzájemnou územní celistvost a potvrzují nedotknutelnost hranic mezi nimi.» (Článek 2)

Jednání o smlouvě trvala 5 let (1992–1997). Hlavními spornými body byly: status Krymu, budoucnost základen Černomořské flotily, delimitace hranic a status Azovského moře. Rusko se snažilo prosadit silnější pozici ve smlouvě a získat vliv na vnitřní a zahraniční politiku Ukrajiny.

Souběžně s «Velkou smlouvou» byla podepsána Dohoda o rozdělení Černomořské flotily:

Důležité: Smlouvu ukončila Ukrajina, nikoliv Rusko. Rusko ji samo porušilo anexí Krymu v roce 2014.

Únor–březen 2014: Ruská federace anexí Krymu porušila:

27. března 2014: Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 68/262 potvrzující územní celistvost Ukrajiny. Pro hlasovalo 100 států, proti pouze 11 států (včetně Ruska), 58 se zdrželo.

Ukrajina je suverénní stát od 24. srpna 1991, potvrzeno referendem 1. prosince 1991 s podporou 90,32 % voličů.

Její hranice byly opakovaně uznány Ruskem: 1991 (Bělověžská dohoda), 1994 (Budapešťské memorandum), 1997 (Smlouva o přátelství).

Neexistuje žádný legitimní mezinárodněprávní dokument, který by tyto hranice zpochybňoval.

Ukrajina se vzdala třetího největšího jaderného arzenálu na světě výměnou za bezpečnostní záruky, které Rusko porušilo.

Jakékoliv tvrzení o «historickém nároku» nebo «sporném území» je v rozporu s dokumenty, které Rusko samo podepsalo.

Závěrečná poznámka: Debata o Ukrajině není otázkou interpretace historie či národní identity – je to otázka dodržování či ignorování písemných, mezinárodně uznaných závazků, které jedna strana konfliktu sama podepsala a ratifikovala.