Článek
Když jsem se učil hrát na kytaru a klávesy, kupoval jsem noty, desky a platil učitele. Občas se ke mně samozřejmě dostala i kazeta, která rozhodně nevznikla nákupem druhého originálu. Z cizí hudby jsem se učil stejně jako generace muzikantů přede mnou. Dnes Anthropic a další technologické firmy argumentují, že trénování umělé inteligence má s lidským učením něco společného. Sony Music Publishing a Warner Chappell ale žalují Anthropic kvůli desetitisícům skladeb a tvrdí, že mezi učením muzikanta a průmyslovým trénováním stroje je přece jen zásadní rozdíl. Možná teď budeme muset určit, kde přesně leží.
Když jsem se učil hrát na kytaru a klávesy, musel jsem se nejdřív nějak dostat k hudbě.
Koupit si noty. Koupit desku. Posadit se ke gramofonu nebo magnetofonu a pouštět si pořád dokola místo, kterému jsem nerozuměl. A pokud jsem chtěl, aby mi někdo vysvětlil, proč mi prsty dělají něco úplně jiného, než by měly, zaplatil jsem učitele.
Samozřejmě bych dnes minulost zbytečně neidealizoval. Ne každá hudba, ze které jsme se učili, prošla přes pokladnu.
Písničky se nahrávaly z rádia. Kazety se půjčovaly a přehrávaly. Někdo měl desku, ostatní měli magnetofon. Byla to doba, kdy výraz „sdílení souborů“ ještě nikdo nepoužíval, ale princip jsme v analogové podobě docela dobře ovládali.
Pak ovšem následovala ta horší část.
Musel jsem se naučit hrát.
Deska mi sama nepřenesla akordy do prstů. Noty ze mě neudělaly muzikanta tím, že jsem je položil na stojan. Kazetu mohl člověk slyšet stokrát a po sté zahrát skladbu stejně špatně jako poprvé.
To skutečné naučení, pochopení harmonie, rytmu, frázování a postupné vytváření vlastního způsobu hraní zůstávalo na člověku.
Proto není vůbec nesmyslný argument technologických společností, když říkají:
Umělá inteligence se také učí z toho, co před ní vytvořili jiní.
Hudebníci poslouchají jiné hudebníky. Spisovatelé čtou jiné spisovatele. Malíři studují jiné malíře. Nikdo netvoří ve vzduchoprázdnu.
Jenže právě tady začíná nový spor.
Protože velký jazykový model není jeden kluk s kytarou a deskou.
Sedm milionů knih není jedna kazeta
Sony Music Publishing, Warner Chappell Music a řada jejich přidružených nakladatelství podaly 28. srpna 2026 u federálního soudu v severní Kalifornii žalobu na společnost Anthropic, která vyvíjí model Claude. Mezi žalovanými jsou osobně také spoluzakladatelé firmy Dario Amodei a Benjamin Mann. Případ nese číslo 5:26-cv-09217 a je teprve na začátku. Veřejný docket případu Sony Music Publishing v. Anthropic
Nakladatelství tvrdí, že Anthropic při vývoji svých modelů bez licence kopíroval desetitisíce jejich hudebních kompozic, tedy mimo jiné texty a notové zápisy. Nejde tu primárně o zvukové nahrávky konkrétních zpěváků, ale o práva k samotným skladbám. Žaloba Sony Music Publishing a Warner Chappell proti Anthropic – PDF
A to je důležité rozlišovat.
Žaloba současně tvrdí, že se Anthropic k materiálu dostával několika různými cestami: přes webové datasety, scraping, digitalizaci fyzických knih a také přes pirátské knihovny jako Library Genesis neboli LibGen a Pirate Library Mirror. Přečíst původní žalobu
Tady je ale nutná první brzda.
Desetitisíce skladeb neznamenají desetitisíce skladeb prokazatelně stažených z pirátského serveru.
U pirátských knihoven žaloba konkrétně popisuje knihy, zpěvníky, notové a textové materiály obsahující díla žalobců. Širší tvrzení o desetitisících skladeb se vztahuje na celý soubor způsobů, kterými měl Anthropic hudební materiál získávat, kopírovat při trénování a podle žalobců někdy reprodukovat také na výstupu.
Takže titulek „Anthropic upirátil desetitisíce písní“ by šel dál, než zatím víme.
Ale současně by bylo chybou mávnout nad slovem pirátství rukou jako nad rétorikou právníků Sony a Warneru.
Protože právě tady už máme historii.
Anthropic už jednou před soudem vysvětloval, odkud vzal miliony knih
Předchozí spor Bartz v. Anthropic se týkal knih a skončil pro debatu o AI pozoruhodným výsledkem.
Federální soudce William Alsup v červnu 2025 popsal, že Anthropic stáhl více než sedm milionů pirátských knih – přibližně pět milionů z LibGen a další nejméně dva miliony z Pirate Library Mirror. Předtím Anthropic získal také Books3, knihovnu téměř 197 tisíc titulů sestavenou z neautorizovaných kopií. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic o fair use
A pak soud udělal něco, co je pro dnešní spor zásadní.
Oddělil dvě otázky, které se v běžné debatě neustále směšují:
Smí se AI z knihy učit?
a
Směla si firma tu knihu tímto způsobem opatřit?
U samotného trénování Claude rozhodl soud v tomto konkrétním případě ve prospěch Anthropic. Použití knih při tréninku označil za mimořádně transformační a za fair use.
U budování trvalé knihovny z pirátsky získaných knih ale došel k opačnému závěru.
Jinými slovy:
To, že následná činnost může být legální, ještě neznamená, že kvůli ní smím nelegálně získat vstupní materiál. Celé rozhodnutí soudu
Je to skoro až banální myšlenka.
Pokud chci napsat recenzi knihy, mohu ji přečíst a z jejího obsahu čerpat. To mi ale samo o sobě nedává právo jednu kopii ukrást v knihkupectví.
Právě tento rozdíl teď může být pro Sony a Warner důležitější než velká filozofická debata o tom, zda je AI učení podobné lidskému.
A tady se vrací moje zakoupené elpíčko
Vlastně je zajímavé, jak přesně se soudní spor vrací k obyčejné zkušenosti muzikanta.
Chtěl jsem se naučit skladbu.
Koupil jsem desku. A co si budeme nalhávat, mnohokrát jsem si ji také přehrál na kazetu od kamaráda. O autorských právech jsme tehdy většinou příliš nepřemýšleli.
Odposlouchal jsem ji.
Naučil se ji.
Za každý zapamatovaný akord jsem samozřejmě autorovi znovu neplatil.
Dokonce ani to, že jsem jednou slyšený postup později nevědomky použil ve vlastní hudbě, automaticky neznamenalo porušení autorských práv.
Tak funguje kultura.
Ale moje možnost učit se z hudby nebyla totéž jako neomezené právo vyrábět si kopie všeho, k čemu jsem se chtěl dostat.
Přesně tuto analogii řeší také americký Copyright Office ve své rozsáhlé zprávě o generativní AI.
Technologické firmy a jejich zastánci argumentují, že trénování připomíná lidské učení. Model podle nich nepoužívá díla proto, aby fungoval jako knihovna jejich kopií, ale analyzuje statistické vztahy, vzory a struktury a získává z nich obecnější schopnosti.
Copyright Office odpovídá velmi srozumitelným příkladem: Ani student nemůže ve jménu vlastního vzdělávání zkopírovat všechny knihy v knihovně. Musí si opatřit zákonný přístup k jejich kopiím. Podle úřadu by počítač neměl automaticky získávat širší právo ke kopírování jen proto, že kopíruje stroj. U.S. Copyright Office – Generative AI Training
Tady už se analogie s muzikantem začíná lámat.
A potom se láme podruhé.
Člověk se učí jinak. Ale je to právně rozhodující?
Když jsem poslouchal desku, neuložil jsem si do hlavy její přesnou digitální kopii.
Zůstala mi z ní vzpomínka.
Možná harmonie. Nějaký obrat. Zvuk. Pocit. Občas něco, co jsem si dokonce pamatoval špatně.
Copyright Office upozorňuje právě na tento rozdíl. Lidé si podle něj vytvářejí nedokonalé vzpomínky ovlivněné vlastní zkušeností, historií a osobností. Trénování AI naproti tomu pracuje s přesnými digitálními kopiemi a dokáže materiál analyzovat rychlostí a v měřítku, které člověk nemá. Zpráva Copyright Office o AI trénování
To ještě samo o sobě neznamená, že je AI trénování nelegální.
A tady je důležité být fér také k Anthropic.
Jeden americký federální soud už totiž řekl, že samotné využití knih při trénování velkého jazykového modelu může být fair use.
Soudce Alsup dokonce přirovnal model k čtenáři, který se chce stát spisovatelem. Smyslem trénování podle něj nebylo původní knihy reprodukovat nebo nahrazovat, ale naučit model vytvořit něco jiného. V konkrétním případu Bartz proto označil trénink za transformační. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
Takže věta:
„AI se nesmí učit z chráněných děl bez licence.“
dnes v USA jednoduše není platným univerzálním pravidlem.
Stejně tak ale není platné univerzální pravidlo:
„Trénování AI je vždy fair use.“
Americký Copyright Office dospěl k mnohem méně pohodlnému závěru: záleží na okolnostech – mimo jiné na druhu díla, účelu použití, způsobu získání materiálu a možném dopadu na trh.
A mimochodem, i v září 2026 je jeho třetí část zprávy o trénování generativní AI stále zveřejněna jako předpublikační verze; úřad uvádí, že finální verze teprve vyjde, byť neočekává podstatnou změnu analýzy ani závěrů. Oficiální stránka Copyright Office k AI
A právě proto je nová žaloba proti Anthropic zajímavá.
Není to jeden spor.
Je jich několik naskládaných na sebe.
Čtyři různé otázky místo jedné
První otázka zní:
Jak se Anthropic k dílu dostal?
Pokud Anthropic koupil fyzickou knihu, při skenování ji zničil a ponechal si místo ní jedinou interní digitální kopii, soud v Bartz tento konkrétní převod z papíru do digitální podoby uznal jako fair use. Nešlo podle něj o přidání další kopie do knihovny, ale o nahrazení zakoupeného papírového exempláře jeho digitální podobou. Soudní rozhodnutí – část o zakoupených a skenovaných knihách
Pokud ale firma knihu stáhla z pirátské knihovny, nic za ni nezaplatila a ponechala si ji ve svém obrovském interním archivu, soud to posoudil jinak.
Druhá otázka:
Co s dílem udělala při trénování?
Tady má Anthropic silnější pozici, protože už jednou uspěl s argumentem, že samotný trénink může být transformační.
Třetí otázka:
Co z modelu leze ven?
Nová žaloba tvrdí, že Claude v některých případech reprodukuje texty chráněných skladeb doslovně nebo velmi blízko originálu a dokáže produkovat odvozené texty. To je v tuto chvíli tvrzení žalobců, nikoli soudem potvrzený závěr. Původní žaloba Sony a Warneru
A čtvrtá:
Může výsledný systém konkurovat právě těm lidem, z jejichž práce získal svou schopnost?
To už je nejen právní, ale především ekonomická otázka.
Chtějí vydavatelé chránit autory, nebo si otevřít nový penězovod?
Tuhle otázku bych vůbec nezametával pod koberec.
Sony Music Publishing a Warner Chappell nejsou dobročinné spolky filozofující nad podstatou lidské tvořivosti.
Jsou to velké obchodní společnosti spravující rozsáhlá práva a jejich příjmy stojí mimo jiné na licencování.
Je tedy naprosto legitimní položit otázku:
Nesnaží se hudební průmysl jednoduše vytvořit další místo, kde bude vybírat peníze?
Možná ano.
Přesněji: nepochybně má ekonomický zájem na tom, aby použití jeho katalogů při AI trénování bylo licencované.
Ale samo o sobě to ještě neznamená, že jeho právní nárok je nesmyslný.
V žalobě nakladatelství argumentují tím, že AI jako technologii neodmítají a že v oboru už existuje licencované využívání hudebních práv. Spor tedy není nutné stavět jako AI ano, nebo ne, ale spíš jako otázku, kdo smí rozhodovat o obchodním využití cizího katalogu. Žaloba Sony Music Publishing a Warner Chappell
Podobně mluví americká National Music Publishers' Association.
Její šéf David Israelite letos při oznámení licenčních dohod s AI hudebními firmami Udio a KLAY formuloval postoj hudebních nakladatelů velmi otevřeně:
„Žalovat špatné aktéry v AI a zároveň licencovat dobré partnery není žádný rozpor.“
NMPA chce podle něj dělat obojí. NMPA – licenční dohody s Udio a KLAY
Takže ano.
Vydavatelé chtějí peníze.
To je ostatně součást jejich podnikání.
Správná otázka proto není, zda mají finanční motivaci.
Správná otázka zní:
Mají právo ty peníze požadovat právě za tento způsob použití?
A o tom zatím americké právo neposkytuje jedinou jednoduchou odpověď.
A nejsou ty požadované částky absurdní?
Na první pohled mohou působit téměř groteskně.
Žalobci žádají mimo jiné možnost přiznat až 150 tisíc dolarů za jedno úmyslně porušené autorské dílo. Vedle toho požadují další náhrady, soudní zákaz pokračujícího porušování práv a opatření týkající se kopií děl a trénovacích materiálů. Původní žaloba – požadované nároky
Pokud žaloba současně mluví o desetitisících děl, teoretická čísla se velmi rychle dostávají do miliard dolarů.
Jenže tady je potřeba oddělit zákonné maximum, o které mohou žalobci usilovat, od částky, kterou by skutečně mohli dostat.
Americký Copyright Act stanoví u statutární náhrady běžné rozpětí 750 až 30 tisíc dolarů za jedno dílo. Horní hranice 150 tisíc dolarů připadá v úvahu v případě, kdy držitel práv prokáže úmyslné porušování. Konkrétní výši v zákonných mezích určuje soud. 17 U.S.C. § 504 – statutární náhrady
To znamená, že věta:
„Sony požaduje 150 tisíc dolarů za každou skladbu“
popisuje maximální možný nárok, nikoli předem určenou náhradu.
Neznamená:
„Anthropic bude muset zaplatit 150 tisíc za každou skladbu.“
Přesto je zřejmé, že tak vysoká horní hranice má také odstrašující funkci.
A to nás dostává k další zajímavé otázce.
Kolik musí stát porušení pravidla, aby se firmě nevyplatilo?
Sony a Warner ve své žalobě připomínají předchozí vyrovnání Anthropic s autory knih ve výši 1,5 miliardy dolarů a argumentují tím, že ani tak vysoká částka firmu neodradila.
To je opět argument žalobců, nikoli neutrální soudní závěr.
Samotné vyrovnání ale existuje. Federální soud ho v červenci 2026 schválil. Týkalo se pirátsky získaných knih a patří k největším copyrightovým vyrovnáním svého druhu. Reuters – schválení vyrovnání ve výši 1,5 miliardy dolarů
A tady je nepříjemná ekonomická otázka.
Co když je sankce pro obrovskou technologickou společnost jen další položkou nákladů?
Firma získá data, vyvine model, vytvoří si náskok a o několik let později zaplatí odškodnění.
Výsledná schopnost modelu ale nezmizí.
Pak se nabízí otázka:
Co vlastně trestáme? Minulé kopírování, nebo současnou konkurenční výhodu, která z něj mohla vzniknout?
To jsou dvě různé věci.
Když smažeme knihovnu, zapomene Claude, co se naučil?
A tady se právní problém začíná střetávat s technickým.
Žaloba požaduje mimo jiné zásah proti neoprávněným kopiím a další nápravná opatření. Žaloba Sony a Warneru proti Anthropic
Jenže smazat PDF ze serveru není totéž jako vrátit model do stavu před trénováním.
Pokud určitá data během vývoje ovlivnila parametry modelu, nelze jednoduše otevřít složku označenou „Beatles“ a stisknout Delete.
To je podstatný rozdíl mezi kopií díla a schopností, kterou model během tréninku získal.
Předchozí případ Bartz poskytuje zajímavou právní nápovědu.
Soud tehdy řešil i situaci, kdy Anthropic později získal legálně zakoupené kopie některých knih, které už předtím stáhl pirátsky. Pozdější nákup ale podle logiky rozhodnutí neproměnil původní neoprávněné získání ve zpětně legální čin. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
To je důležitý princip i pro současný spor:
Následná náprava minulý skutek nevymaže.
Ale stále zůstává otevřená otázka, jak naložit s produktem, který už z takového materiálu mohl získat určitou schopnost.
Peníze umějí potrestat minulost.
Mnohem hůř umějí model odnaučit.
A koho vlastně trestat?
Ani zde žaloba nezůstává jen u abstraktní korporace.
Vedle Anthropic jsou žalovanými také Dario Amodei a Benjamin Mann. Veřejný soudní docket
Proč?
Protože nakladatelství tvrdí, že nešlo o anonymní chybu nějakého datového procesu hluboko ve firmě.
V žalobě se opírají také o podklady ze starších sporů a tvrdí, že jednotliví zakladatelé měli na získávání pirátských knih konkrétní podíl. Původní žaloba – PDF
A tady už nejde pouze o nové tvrzení hudebních vydavatelů.
V případu Bartz soud popsal, že Benjamin Mann v roce 2021 stáhl Books3 a později miliony knih z LibGen a Pirate Library Mirror. Rozhodnutí zároveň cituje interní materiály a komunikaci Anthropic, z nichž vyplývá, že firma věděla o problematickém právním původu těchto zdrojů. Soudní rozhodnutí Bartz – popis získávání knih
To ovšem stále neznamená, že Sony a Warner automaticky prokázaly všechny body nové hudební žaloby.
Musí mimo jiné doložit, že konkrétní hudební díla, k nimž vlastní nebo kontrolují práva, byla skutečně v relevantních souborech, jak byla použita a zda jednotliví žalovaní splňují podmínky odpovědnosti, kterou jim žaloba přisuzuje.
Takže odpověď na otázku „je pirátství dokazatelné?“ zní zvláštně:
Obecné pirátské stahování milionů knih Anthropicem je soudními dokumenty doloženo velmi silně.
Konkrétní rozsah porušování hudebních práv Sony a Warneru ale musí teprve projít dokazováním v novém případu.
To je podstatný rozdíl.
Jenže co když samo trénování nakonec žádnou licenci nepotřebuje?
Tady se spor může stát opravdu paradoxním.
Představme si, že soud řekne:
Ano, pirátské stažení bylo protiprávní.
Ale následné použití díla při trénování bylo fair use.
Potom může Anthropic nést odpovědnost za způsob, jakým se k materiálu dostal, aniž by z toho automaticky vyplývalo, že musí platit zvláštní licenční poplatek také za samotné „naučení“ modelu.
To není hypotetická konstrukce.
V zásadě právě takto oddělil oba kroky soud v Bartz. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
A tím se vracíme k desce.
Možná je nakonec nejpřesnější příměr opravdu tento:
Knihu nebo desku si musím nějak oprávněně opatřit. Ale když jsem ji jednou legálně získal, neplatím autorovi znovu za každou techniku, princip nebo myšlenku, kterou jsem se z ní naučil.
Otázkou pro AI zůstává, zda a do jaké míry americké soudy přijmou podobnou logiku také v průmyslovém měřítku milionů děl.
Copyright Office před univerzální odpovědí varuje.
Podle jeho dosavadní analýzy mohou být některé způsoby AI trénování transformační. Komerční využívání obrovského množství chráněných expresivních děl k vytváření obsahu, který může soutěžit na stejném trhu – zvlášť pokud byl materiál získán nezákonně – však může mít z hlediska fair use úplně jinou pozici. Copyright Office – Generative AI Training
To je možná nejvyváženější formulace, kterou zatím máme.
Kdyby se muselo platit všem, kdo ještě bude moci stavět AI?
Pak ale přijde argument druhé strany.
Velké modely potřebují obrovské množství dat.
Pokud by za každé jednotlivé chráněné dílo bylo nutné před trénováním dohledat držitele práv, vyjednat smlouvu a zaplatit cenu, vývoj velkého modelu by mohl být tak drahý a administrativně náročný, že si ho budou moci dovolit jen největší společnosti.
A to je zvláštní paradox.
Pravidlo zamýšlené jako ochrana autorů před velkými technologickými firmami by mohlo ve výsledku upevnit postavení právě těch největších technologických firem.
Tuto obavu v konzultacích Copyright Office vznesla řada technologických společností a organizací. Největší firmy mají peníze a právní aparát na vyjednávání velkých licenčních dohod. Startup, univerzitní tým nebo menší open-source projekt je mít nemusí. Copyright Office – stanoviska k licencování a trhu
Proti tomu stojí tvůrčí průmysl s jednoduchou otázkou:
Proč má být právě vstup, bez kterého by drahý komerční systém nevznikl, zadarmo?
A ta také není absurdní.
Možná tedy stojíme před dalším paradoxem.
Povinné licence mohou autorům přinést peníze.
Současně ale mohou vytvořit vstupní bariéru, kterou si budou moci dovolit právě jen Google, Microsoft, Meta, Anthropic a několik dalších obřích hráčů.
Pak už nejde jen o autorské právo.
Jde také o to, kdo si vůbec bude moci dovolit vyvíjet příští generaci umělé inteligence.
Možná je chyba hledat jedno pravidlo
Americký Copyright Office zatím nedoporučuje jednoduché plošné řešení pro všechna AI trénovací data. Ve své předpublikační zprávě se přiklání spíš k tomu, aby se dál rozvíjel dobrovolný licenční trh a aby právo posuzovalo konkrétní způsoby použití. Oficiální stránka U.S. Copyright Office k AI
To možná naznačuje, že jedno jednoduché pravidlo ani existovat nemůže.
Něco jiného je model analyzující odborné texty kvůli výzkumu.
Něco jiného model generující nové hudební texty.
Něco jiného je veřejně dostupná faktická informace.
A něco jiného kompletní notový zápis komerčně prodávané skladby.
Něco jiného je legálně koupená kniha.
A něco jiného několik milionů souborů stažených z knihovny, o které firma věděla, že obsahuje pirátské kopie.
Možná tedy nepotřebujeme odpověď na otázku:
„Smí se AI učit z chráněných děl?“
Možná potřebujeme několik odpovědí na několik různých otázek.
Minule jsme řešili výstup. Teď se vracíme na začátek
Předchozí spor kolem australské ARIA se ptal:
Kolik člověka musí zůstat ve výsledné hudbě?
(Článek je zde: https://medium.seznam.cz/clanek/zaida-kolik-cloveka-musi-zustat-v-hudbe-australie-kresli-hranici-pro-ai-315276 )
Australská asociace nakreslila praktickou hranici. AI může pomáhat s masteringem, produkcí nebo vedlejšími prvky, ale rozhodující tvůrčí výkon musí zůstat lidský.
To byla otázka výstupu.
Sony a Warner proti Anthropic otevírají opačný konec stejného řetězce.
Vstup: Z čeho se model učil a jak se k tomu dostal?
Proces: Co z cizích děl během trénování získal?
Výstup: Dokáže původní dílo reprodukovat nebo mu přímo konkurovat?
A někde nad tím stojí ekonomická otázka:
Kdo za to všechno dostane zaplaceno?
Právě proto bych se bránil jednoduchému rozsudku ještě před soudem.
„Anthropic ukradl hudbu“ je příliš jednoduché.
Stejně jednoduché je ale:
„AI se jen učí jako člověk.“
Obě věty něco vystihují.
Ani jedna nevystihuje celý problém.
A tak se znovu vracím k magnetofonu
Seděl jsem před reproduktorem a vracel pásku o pár sekund zpátky.
Znovu.
Ještě jednou.
Co tam ten kytarista vlastně hraje?
Pak jsem to zkoušel.
Někdy dlouho.
Nikdo mi negarantoval, že se skladbu naučím. Už vůbec ne, že díky ní jednou složím něco vlastního.
Dnes může stroj projít množství materiálu, které bych za celý život nedokázal ani vyslechnout.
To ale ještě nemusí znamenat, že se „učí“ v právně nepřípustném smyslu.
Možná je podstatnější něco jiného.
Kde vzal svou desku?
Koupil ji?
Dostal k ní licenci?
Měl k ní jiný oprávněný přístup?
Nebo prostě stáhl celý sklad a řekl, že protože se chce učit, na původu už nezáleží?
A potom ještě druhá otázka.
Pokud se z té knihovny jednou naučil, co s tím uděláme?
Smažeme původní soubory.
Zaplatíme autorům.
Potrestáme firmu.
Možná i lidi, kteří o stahování rozhodli.
Ale stroj už mezitím něco umí.
A právě tím se dnešní spor liší od kazety, kterou jsem měl kdysi položenou vedle magnetofonu.
Kazetu bylo možné zabavit. To, co jsem se z ní naučil, už nikdo z hlavy nevymazal.
Možná proto nebude největší otázkou příštích let, zda se umělá inteligence smí učit od nás.
Možná bude znít mnohem praktičtěji:
Za jakých podmínek jí dovolíme, aby si před učením otevřela naši knihovnu?
Autor povozuje AI web www.tahakomat.cz
