Článek
Jenže nějak mi tam neladil ten Renoir s nahou Dédée.
A co kdyby to byl robot?
A maloval robotku? Nahou, pochopitelně.
Výborně! Bylo rozhodnuto. Robot bude sedět u stojanu jako starý mistr. V ruce štětec, na paletě barvy, před ním modelka-robotka a mezi nimi to zvláštní ticho ateliéru, v němž se už několik století předstírá, že malíř nemyslí na nic jiného než na světlo a kompozici.
Chvíli jsem ještě řešil, co má být na plátně.
Jedničky a nuly? Nějaký Matrix? Robotí Mona Lisa? Digitální akt?
Nakonec jsem dospěl k nejodvážnějšímu výtvarnému rozhodnutí celého dopoledne.
Nic.
Plátno zůstane bílé. Zatím. Nejen, že mi připadalo nudné tam mít prostě jenom tu rozmalovanou modelku, ale třeba mě postupem času napadne něco jiného. Ale především, bílá inspiruje, volá po odpovědi.
A tak začala asi hodinová práce na obrazu, který jsem vlastně nenamaloval.
Nejdřív jsem svou představu vysvětlil AI asistentovi. Ten mi ji přeložil do angličtiny a sepsal prompt pro Midjourney. Já tedy vymyslel obraz, stroj číslo jedna vymyslel, jak jej vysvětlit stroji číslo dvě, a stroj číslo dvě začal malovat.
Midjourney vytvořila několik variant.
Nelíbila se mi ani jedna.
Což mě naštvalo i uklidnilo. Nespokojenost je pořád ještě velmi lidská tvůrčí činnost.
Vybral jsem tedy z jednotlivých obrázků to, co se mi líbilo, a nahrál je do ChatGPT s požadavkem, aby z nich udělal jeden obraz.
Udělal.
Robot měl ale špatnou ruku. A špatně držel štětec. Tradičně, AI prostě neumí ruce.
Tady jsem pocítil krátké zadostiučinění. Lidstvo maluje ruce několik tisíc let a stroje s nimi mají potíže pořád. Některé hodnoty jsou zřejmě trvalé.
Požádal jsem o opravu.
Nepovedla se.
Požádal jsem znovu.
Na třetí pokus robot konečně držel štětec způsobem, který by neurazil ani základní anatomii, ani malířský cech.
Hotovo.
Obrázek jsem otevřel v grafickém editoru, nepřemaloval ani tah a jen do něj přidal své logo.
A potom jsem udělal chybu.
Začal jsem přemýšlet.
Kdo je autor?
Já?
Měl jsem přece nápad. Určil jsem scénu a příběh. Robota. Robotku. Ateliér. Stojan. Bílé plátno. Odmítl jsem několik výsledků, vybral jiné, požadoval spojení různých variant, odhalil vadnou ruku, třikrát nechal předělat štětec a nakonec výsledek schválil.
Na druhou stranu jsem nenamaloval vůbec nic.
Ani čárku.
Ani stín.
Dokonce jsem nenapsal ani ten prompt anglicky.
Midjourney?
Ta toho namalovala nejvíc. A špatně. Navíc netušila, proč maluje robota, proč před ním sedí robotka a proč má být plátno bílé. Kdybych jí řekl, že tam místo robotky má sedět nahý vysavač, pustila by se patrně se stejným zaujetím do vysavače.
ChatGPT?
Ten zachránil ruku a štětec a sestavil výslednou scénu. Ovšem až poté, co je předtím pokazil.
Grafický editor?
Ten by se mohl hlásit maximálně o autorský podíl na mém logu.
A tak jsem se během jedné hodiny ocitl u otázky: Co je vlastně lidské jádro, které ještě nesmíme předat stroji, má-li výsledek zůstat naším?
U fotografie to může být svědectví o tom, co skutečně stálo před objektivem. U novináře odpovědnost za pravdivost. U herce jeho souhlas s použitím vlastní tváře a hlasu. U studenta to, že zkouška má dokazovat jeho schopnost, nikoli schopnost jeho chatbota.
A u mého robota s paletou?
Nevím.
Instituce si ostatně nejsou jistější než já. Society of Illustrators to řeší s obdivuhodnou přímostí: Použil jste při tvorbě AI byť jen částečně, do jejich výroční soutěže práce nepatří. Tečka.
Americký Copyright Office je méně přísný. AI použít můžete, jenže autorskoprávní ochranu přiznává pouze tomu, co je výsledkem dostatečně významného lidského tvůrčího vkladu. Samotný prompt podle něj nestačí.
Výborně. Takže pro jedny jsem s robotem skončil už u dveří. Pro druhé mohu být autorem — ale musel bych nejdřív vysvětlit, čeho přesně.
Možná není autorství procento.
Nemohu přece oznámit, že jsem vytvořil 37 procent obrazu, Midjourney 41, ChatGPT 21 a jedno procento připadá grafickému editoru za logo. Takové umění by vyžadovalo spíš účetního než kritika.
Možná je lidské jádro právě v tom, že člověk něco chce.
Že pozná, když to není ono.
Že odmítne první, druhou i třetí možnost.
Že změní názor.
Že nechá plátno prázdné, protože mu to najednou připadá lepší než všechny jedničky, nuly a Matrixy světa.
A že nakonec řekne: Ano, tohle pošlu ven a podepíšu se pod to.
Čím déle se na obrázek dívám, tím víc mám podezření, že ze všech účastníků dnešní tvorby pochopil situaci nejlépe ten robot.
Ještě se totiž nepodepsal.
A podpis už dnes není tečka.
Spíš otazník.
---
Autor provozuje AI web www.tahakomat.cz
