Článek
Měli jsme tehdy tříletého pejska Athose. Miloval psy a my došli k závěru, že
by bylo fajn, aby měl kamaráda. Moje (velmi naivní) představa byla taková, že si na sebe rychle zvyknou, budou si spolu hrát, budou spolu zlobit, bude to super. V té době vznikly tyto zápisky.
Sobota
Jedeme si pro štěně! Jmenuje se Porthos. Když jsme přijeli domů, štěně se najedlo a usnulo. Paráda. Starší pes ho očichal, odfrkl si a odešel. Štěně se za hodinu vzbudilo, prozkoumalo obývák, chvíli si hrálo s uzlem a zalehlo. Starší ho pozoroval. Ale dobrý, idylka.
Neděle
Štěně se naučilo šplhat do postele a na gauč. Začalo honit staršího psa. Ten před ním utíkal, nebo na něj vrčel. Ale muž byl doma, každý hlídal jednoho psa a v pohodě.
Pondělí
Štěně začalo krást staršímu hračky. Starší vždycky vyletěl, vrčel, hračku schoval. Manžel měl dovolenou. Každý si hlídal jednoho psa. Pohoda.
Úterý
Ráno štěně vyšplhalo k nám do postele a začalo zlobit staršího. Ten po něm vrčel. Takže vstávat, sebrat štěně a nechat muže se starším spát. Bylo půl šesté. Já seděla v obýváku, štěně se nasnídalo a usnulo. Muž odjel do práce. Já celý den lítala kolem psů. Učila jsem je, že se mají respektovat. Teda… snažila jsem se je to učit. Trochu to funguje. Starší dovolí štěněti půjčit si hračku, dokonce mu nechal i kousek dobrůtky. Všude bordel.
Středa
Dneska ráno odjel muž do práce. A já se rozhodla uklidit. Štěně spalo, starší spal. Super. Nacpala jsem pračku. Štěně kňourá. Jdu do obýváku, štěně je na gauči, chce dolů, ale neumí slézt. Sundám štěně. Jdu pračku zapnout. Starší kňourá. Chce ven. Pustím ho na zahradu, jdu zavřít dveře do koupelny. Štěně jí. Začnu mýt nádobí, starší chce domů. Pustím ho, štěně udělá bobek. Seberu ho, vyhodím. Vrátím se k nádobí. Starší jí. Štěně kňourá. Je v ložnici na posteli, nemůže dolů. Sundám ho. Umývám hrnek. Starší vrčí. Štěně mu líže tlamu. To se mu nelíbí, ale stojí, drží, vrčí. Zaženu štěně. Starší jde do křesla, aby se schoval.
Štěně udělá louži. Zrovna myji hrnec. Než ho domyju, starší přeznačkuje louži. Jdu pro mop. Štěně bylo rychlejší. Válí se v louži. Utřu louži, umyju štěně. Začínám z toho být unavená. Štěně naštěstí taky. Usne. Starší se chce mazlit. Chvíli ho hladím, zaleze, usne taky. Domyju nádobí. Konečně! Sednu si, potřebuju pauzu. Ale dopere pračka. Jdu pro sušák, tím vzbudím štěně. Štěně kňourá. Sedí na gauči. Sundám ho. Jde dorážet na staršího. Ten vrčí, chce spát. Naštěstí štěně dostane hlad. Jí a já věším prádlo. Volá manžel. Jak prý to jde. Řeknu, že dobře.
Mrňavý Satan kňourá. Je v ložnici, sedí v misce s vodou. Utírám ho, větší chce ven. Pustím ho. Vracím se k prádlu. Štěně vrčí. Letím do ložnice. Štěně se pere s ručníkem. Beru mu ručník. Kňourá, chce ho zpátky. Má smůlu. Dávám ručník do koupelny, starší venku štěká. Jdu ho zahnat. Ticho, klid, věším prádlo, vařím kafe.
Štěně kňourá. Na gauči není, v ložnici není. Zapomněla jsem zavřít koupelnu. Štěně je za pračkou a neví, jak ven. Pořád kňourá. Přijde starší pes, okoukne situaci. Rozhodne se ji vylepšit tím, že začne kňourat taky. Odsouvám pračku a snažím se vylovit štěně. Zbytečně. Vyleze druhou stranou. Ztrácím nervy. Oba vyhodím z koupelny. Zabouchnu dveře do koupelny i do ložnice. Stojím v předsíni a snažím se uklidnit se.
Přijdu do kuchyně, štěně spí, starší spí. A tak potichu beru kafe, dávám ho na stůl, sednu si a píšu o tom, jak je skvělé mít štěně. Bojím se pohnout, abych toho Satana nevzbudila, a doufám v lepší zítřky.
Stejně je ale oba miluju. A netrvalo to ani tak dlouho, než z nich vznikla nerozlučná dvojka.
