Článek
Synovi Tadeášovi byl nedávno rok. Od jeho narození bojuji s tchyní Alenou (61) ohledně výchovy. Neustále mi vysvětluje, že dřív se to dělalo jinak a líp. Postupně pro svoje názory získala i mého manžela Honzu (30).
Občasné rady
Když jsem otěhotněla, začala jsem hledat a číst informace o výchově. Chtěla jsem být připravená.
„Majko, myslíš, že na tohle budeš mít čas? Budeš ráda, když si při péči o domácnost, vaření, kojení a přebalování najdeš čas na sprchu a jídlo,“ smála se tchyně, když na stolku u gauče našla knížku o výchově.
„Domácnost a vaření prostě nebudou priorita. Hlavní je dítě. Proto na to čas mít budu,“ svěřila jsem jí své plány.
„Tak vy budete hladoví, bude tu špína, ale ty budeš dodržovat rady z hloupé příručky?“ Vrtěla hlavou a tázavě se zadívala na Honzu.
„Představy jsou jedna věc, realita druhá,“ vyjádřil se diplomaticky.
„Všechny jsme měly iluze. Sama uvidíš, Majko.“
Honza šikovně zavedl řeč na jiné téma. Mně její slova nešla z hlavy. Když jsem se na to snažila zavést řeč, když jsme byli s manželem sami, odmítl se k tomu vrátit.
„Co je zase tohle za výmysl?“ zhrozila se Alena, když jednou odpoledne neohlášeně přišla.
„Šátek na nošení.“
Rychle jsem vypnula televizi, kde běželo instruktážní video, jak šátek uvázat. Šátek samotný jsem ze sebe sundala a složený ho položila na stůl. Tchyně ho okamžitě zvedla a prohlížela si látku.
„Budeš to děcko tahat jako stará indiánka? Proto Honza říkal, že nechceš kočárek?“
To mě zarazilo. Takže ona s ním o mně mluví za mými zády?
„Ne. Jenom jsem se ještě nerozhodla, jaký kočár vybrat.“
„Prostě jděte do obchodu a vezměte nějaký za rozumnou cenu. Dřív se to tak dělalo. Nikdo nepotřeboval studovat doporučení a recenze. Je to kočárek, ne auto. Nemyslíš si, že to trochu přeháníš, Majko?“
Neodpověděla jsem. Tchyně to nepotřebovala, dál si jela svůj monolog. Zvedla šátek, aby na něj upozornila.
„Tohle je hrozně nebezpečný. Co když na dítě upadneš? Bude v tom zkroucený a bude mu horko.“
„Je to prodyšná látka. Zkroucené děťátko nebude. A jak často padáte, Aleno? Já téměř nikdy. A nikdy na hrudník nebo břicho. Dáte si kávu?“
Ve snaze uklidnit situaci jsem zmizela v kuchyni.
„Takhle se to nedělá!“
Rady nabraly na intenzitě, když se Tadeáš narodil. Stejně jako kritika. A mně to rozčilovalo víc a víc.
„Nech ho brečet, roztáhnou se mu plíce. Když za ním budeš běhat pokaždé, co zakňourá, bude rozmazlený,“ doporučovala mi Alena v den návratu z porodnice.
„Dneska se to dělá jinak,“ oponovala jsem.
„To dítě si z tebe udělá otroka, Majko.“
„To dítě má jméno,“ zamumlala jsem podrážděně.
Možná jsem mohla reagovat mírněji, ale tchyně přišla bez ohlášení. Všem jsem řekla, že návštěvy budeme přijímat nejdřív za týden, abychom se doma sžili.
„Já přece nejsem návštěva, jsem babička,“ oznámila mi Alena.
Přišla hodinu po našem návratu z porodnice. Byla jsem dva dny po porodu. Sešitá, rozbolavělá, unavená a vystresovaná z nové situace. Honza ji bránil, že je jeho máma prostě nadšená. Já v tom viděla jen to, že nedodržuje moje hranice.
„Vezmu vnoučka na procházku, ty si tu zatím ukliď. Vypadá to tu hrozně,“ překvapila mě o tři dny později Alena další nečekanou návštěvou.
„Nevezmete. A jestli se vám nelíbí nepořádek a chcete pomoct, můžete tu poklidit,“ zavrhla jsem její návrh okamžitě.
„A proč? Jsem jeho babička! Zavolám Honzovi.“ Začala se hned hrabat v kabelce a hledala telefon.
„Aleno, Tadeáš má necelý týden. Není vhodné chodit s ním venku, když prší. Navíc, akorát upravujeme kojení. Musím být pořád s ním.“
„Jak upravujete kojení? Prostě ho nakrmíš a za tři hodiny znovu. Budu s ním na procházce hodinku. To máš tak akorát na úklid a sprchu.“
„Já ale nekojím po třech hodinách. Kojím na požádání.“
Na to se Alena začala smát.
„To je co? Jak může tak malé dítě požádat?“ Dívala se na mě jako na blázna.
„Prostě ho krmím, když pláče nebo je neklidný. Teď už se intervaly mezi krmením nedodržují.“
„Majko, to je další nesmysl. Takhle se to nedělá! Každé tři hodiny nakojíš, dáš dítě do postýlky a můžeš se věnovat tomu ostatnímu. Podívej se na sebe. A rozhlédni se!“
Rozmáchlým gestem ukázala na obývací pokoj spojený s kuchyní. Ve dřezu a na lince bylo nádobí. Na gauči plenky a oblečení. Byl tam běžný nepořádek a chaos. Takový, jaký má doma snad každá čerstvá máma. Měla jsem na sobě vytahané tepláky, triko s fleky od mléka a vlasy stažené v nedbalém drdolu.
„Není to tu tak zlé. Jestli se vám tu nelíbí, můžete uklidit. Nebo jít, Aleno.“
„Pomoc jsem ti nabídla. Když ji nechceš, nemám tu co dělat.“ Popadla ze stolu kabelku a praštila za sebou dveřmi tak důrazně, až vzbudila Tadeáše.
Proč to a ono?
„Proč mu nedáš jablíčko?“ začala, když jsem čtyřměsíčního Tadeáše kojila.
„Příkrmy se dávají až kolem půl roku.“
„My jsme ve čtyřech měsících dávaly ovoce běžně. Taky smetánky. Bude mu to chutnat. Prý nedáváš ani čaj. Víš, jakou musí mít žízeň, když je takhle teplo?“ Dívala se na mě, jako kdybych synka týrala.
„Kojení mu stačí. Čaj se nedává, řešila jsem to s pediatrem.“
Jenže tchyně žádné vysvětlení nebrala. Všechno okamžitě smetla ze stolu s tím, že za nich se to dělalo jinak a lépe. Děti prospívaly, tak proč to měnit? Na její stranu se postupně přidával i manžel.
„Proč v noci nespí v postýlce? Máma taky říkala, že je divný, aby s námi byl v posteli,“ poznamenal jednou večer.
„Takhle je to pro nás oba pohodlnější. Když má v noci hlad, jen se otočím. Nemusím vstávat, rozsvěcet, znovu ho ukládat. Rychleji pak usne.“
„Ty vůbec všechno děláš tak, aby to pro tebe bylo pohodlnější,“ utrousil manžel.
„Jak to myslíš?“
„Že bys občas mohla uklidit a uvařit.“
„Máš obědy v práci. Já dělám, co můžu, Honzo.“
Neodpověděl, jen se v posteli otočil zády ke mně.
„Už ho posazuj. Pořád jenom leží, Majko,“ poskytovala Alena další rady.
„Tadeáš má půl roku. Děti se dneska do sedu nenutí. Čeká se, až si budou sedat samy.“
„Já jsem seděl už v půl roce,“ připojil se Honza.
„Bude zaostalej, Majko,“ řekla Alena starostlivě.
„Oproti tabulkám je napřed. Tím, že ho neposazuju opravdu nezpůsobím opožděný vývoj.“
„Ty vaše tabulky…“ Alena vrtěla hlavou.
V osmi měsících Tadeáš seděl bez opory. Její proroctví se nenaplnilo. Přesto mi dávala další a další rady. Jednou přišla na návštěvu a donesla chodítko.
„Tohle já používat nebudu, Aleno. Není to zdravé pro vývoj,“ pokoušela jsem se o zdvořilý tón.
„Zase ty tvoje knížky a články z internetu? Majko, tohle už je strašný! Nebude v tom přece celý den. Než uvaříš a uklidíš. Když zrovna nebude spát. Hodinku nebo dvě denně.“
„I to škodí. Ničí to záda, kolena, kyčle, kotníky. Popovídejte si o tom s fyzioterapeutem. Není to můj výmysl,“ snažila jsem se ještě.
„Honza byl v tomhle věku v chodítku taky. Zdá se ti, že má nějaký problémy? Díky tomu dřív chodil. Já jsem stíhala všechno. A to se ještě praly pleny! Neměla jsem myčku, sušičku, dovoz nákupů… Ty to všechno máš. A chceš po Honzovi, aby ti pomáhal, když přijde utahanej z práce,“ obvinila mě z neschopnosti.
„Honza je tady rodič.“
„Ale oba vás živí! Měla bys ho respektovat. A trochu se mu věnuj, jinak ti uteče.“
Hádky s manželem
Po každé návštěvě tchyně jsem měla pocit, že jsem neschopná a dělám úplně všechno špatně. Bývala jsem pak podrážděná a měla výčitky. Honza na tom býval podobně. Začali jsme se často hádat. Celé to vyvrcholilo krátce po tom, co měl Tadeáš rok.
„Koupil bys prosím zítra cestou z práce pleny?“ požádala jsem Honzu jednou večer.
„Máma říká, že by měl Tadeáš chodit na nočník.“
„Není na to připravený. Zkoušela jsem to, vztekal se. Počkáme.“
Už jen zmínka o tchyni mě dokázala rozčílit. Pořád jako kdybych slyšela, jak si na Tadeášově oslavě prvních narozenin stěžovala mým rodičům na mou výchovu. Řekla jim, že jsem líná.
„Není to spíš tvoje pohodlnost? Chce to trochu snahy, víš? Ono je jednodušší natáhnout plenku a nestarat se. Co tu vlastně celý den děláš? Koukáš do mobilu na ty tvoje pitomý články?“ rozkřičel se na mě.
„Celý den se starám o Tadeáše! Taky o domácnost. A nakupuju, peru, vařím…“
„Vaříš? Třikrát týdně?“
„Když mi trochu pomůžeš, možná to bude i častěji, Honzo.“
„Proč bych ti měl pomáhat? Většinu věcí stejně děláš jenom proto, že jsi je někde vyčetla. Kdybys poslouchala mámu, když ti radí, mohla bys fungovat úplně normálně! Jako každá. A nemuseli bychom žít jako spolubydlící!“ přidal další výčitky.
Tohle mě zabolelo. Intimita byla v poslední době časté téma. Honza nechápal, že nemám náladu, čas, ani energii být tou svůdnou ženou jako dřív. Tadeášovi rostly stoličky, já byla nevyspalá, podrážděná a přetažená. Neshodila jsem ještě všechna kila po porodu, cítila jsem se nepřitažlivá. A Honza se poslední dobou choval… Jinak. Měla jsem dojem, že mě vnímá jen jako někoho, kdo se mu stará o syna a zaslouží si jenom kritiku a výčitky.
„Možná by ses měl chovat jako táta a manžel. Pak budeme žít jako manželé, Honzo.“
Chvíli se na mě vztekle díval, pak se zvedl z křesla.
„Taky tvůj manžel být nemusím! Jestli nezměníš přístup, rozvedu se s tebou.“
Rozzlobeně zmizel v ložnici.
Tu noc jsem s Tadeášem spala na gauči. Nemohla jsem se na Honzu ani podívat. Synek většinu noci nespal a plakal kvůli rostoucím zubům. Já plakala nad ním, protože jsem měla pocit, že se mi hroutí život. Druhý den dopoledne mi volala tchyně. Do detailu znala průběh večerní hádky. Promlouvala mi do duše, abych si Honzy víc vážila. Protože jinak se opravdu rozvede a já zůstanu sama. Všechno hodila na mě. Honza podle ní za nic nemohl, měl toho hodně v práci, já jsem měla nereálné požadavky a tlačila na něj. Hovor jsem ukončila. A teď sedím a přemýšlím. Nevím, jestli bojuju s tchyní, manželem… nebo sama se sebou. Kdo má vlastně pravdu?
Příběh od čtenářky byl redakčně upraven, jména a další informace byly změněny.
