Článek
Sobota, 21:00
Pouštíme psy na zahradu. Oba okamžitě lezou pod židli a štěkají.
„Není tam náhodou ježek?“ ptám jsem se manžela, který stojí u dveří a pozoruje ty dva uštěkaný blázny.
„Určitě ne, kde by se tam v listopadu vzal?“ Vrtí hlavou.
Ale jde se podívat. No… nebudu vás napínat. Je tam! Honem společnými silami zaháníme Athose s Porthosem, aby se nebohému ježkovi něco nestalo. Jejich pobyt venku trval maximálně minutu. Manžel si nasazuje tlusté kožené rukavice a jako hrdina z bájí jde ježka odnést mimo zahradu.
„Zrovna nedávno jsem četla článek o ježcích. Věděl jsi, že to, že jsou zablešení je mýtus? Má je občas nějaký, ne všichni,“ hlásím mu zajímavost, zatímco si myje ruce.
„Tak tenhle ježek blechy měl. Jedna mi lezla po ruce,“ směje se manžel.
To už zafungovalo ono výstražné světlo, které máme v hlavě všichni. Rozblikalo se a vytrvale mi posílalo myšlenku: „Teď budeš mít zablešený psy!“
Naháním psy, chytám je a oba podrobím důkladné kontrole. Nic. S úlevou je pouštím. Dva páry psích očí mě dotčeně pozorují.
Neděle
Den zahajuji prohlídkou psích kožichů. Zase nic. Odpoledne to pro jistotu opakuji. Výsledek je stejný. Už jsem skoro klidná. Večer sledujeme televizi. Manželovi na klíně spokojeně pospává pes.
Manžel ho drbe za ušima, najednou ztuhne a povídá: „Něco mi leze ve vousech.“
Rozsvítím s vervou prohrabávám manželův plnovous. Nacházím malého broučka. Protože jsem blechu nikdy neviděla, pátrám na internetu, jak vlastně vypadá. Porovnávám obrázek s rozmáčklým tvorem na kapesníku. Mám jasno. Je to tady! Blecha! Zachvátí mě panika.
„Teď už je pozdě, nikde nic nekoupíme,“ vyšiluju při pohledu na hodiny.
Je po desáté večer. Sedím, nemám daleko k hysterii. Dvě a půl hodiny hledám informace, vybírám šampon a sprej pro psy, sprej na vystříkání bytu a něco pro králíka. Mezitím každých deset vteřin sleduju, jestli se drbe manžel nebo psi, kteří jsou zvyklí spát s námi v posteli.
Nakonec objednávám všechno potřebné v obchodě, který nabízí i sortiment z lékárny. Dovezou to v sedm ráno. Jdeme spát a já jsem přesvědčená, že nás v noci v posteli všechny sežerou blechy. Celou noc se budím a zdají se mi kraviny. Třeba sen o blechách velikosti králíka, které mi naštvaným hlasem mojí mámy nadávají, proč jim zabíjím děti a vnoučata.
Pondělí
Vstávám v pět a očima postrkuju hodiny, aby už bylo sedm. V půl sedmé vyháním muže z postele, abych svlékla povlečení. Vyluxovat se neodvážím, sousedi by mě vynesli v zubech i s blechama. Sbírám po bytě všechno, co se dá vyprat a házím to do vany, abych to postupně cpala do pračky. Konečně přijíždí nákup. Po osmé jde manžel koupat psy. Zapínám první z mnoha praček, liju tam koupenou desinfekci na prádlo. Startuju akci: „Likvidace blech“. Všude důkladně luxuju. Všechno myju desinfekcí. Postel, gauč, křesla, židle… To všechno stříkám protibleším sprejem. U toho otevírám okna a je mi úplně jedno, že je listopad a zima jak v psinci. Odsouvám i nábytek, protože jsem se dočetla, že tam můžou být vajíčka. Mezitím cpu jednu pračku za druhou.
Když mám v půl třetí konečně hotovo, vzpomenu si, že jsem četla, jak pomáhá psy vyčesat. Pokládám na zem bílé prostěradlo, abych viděla, kolik jich mají. Popadnu hřebínek na vyčesávání vší a přesvědčuju psy, že tohle je OPRAVDU nutné. A víte, co? Ani jedna! Pro jistotu je vyčesávám ještě jednou.
Vlastě se od včerejšího jediného broučka nikde nic neobjevilo. Takže jsem si nejspíš spletla blechu s muškou, nebo něčím takovým. Zbytek dne sedím a čas od času mě přepadne záchvat smíchu.
Prostředky na blechy: 1200 Kč
Úklid, desinfekce a postřik bytu: sedm hodin času (a 1000 Kč, o které jsem přišla, protože jsem nemohla pracovat.)
Zjištění, že blecha není blecha: k nezaplacení.
