Článek
„A tímto směrem bude natočená kamera a tady bude ten výbuch, jako že se střílí!“ vysvětluje režisér kameramanovi. V hrůze, okamžitě sklízíme z označeného prostoru originální delftskou fajáns z 18. a 19. století do zadní knihovny. Za zamčené dveře. „A vy nám to tam nenecháte?“ diví se filmotvůrce. Ne, když tam budete ‚střílet‘!
Ona vůbec představa o natáčení na zámku se poněkud liší od drsné reality. Vše je umocněno ještě tím, že zde vzniká třeba romantická komedie, nebo vánoční pohádka, z nichž má čišet pohoda, ale vznik je sakra nervák. Míra pohody je na nule! Vše začíná takzvanými obhlídkami. „Tak tady,“ rozhodl režisér: „V tomto sále budeme točit. Ten je perfektní! … jen odděláte těchhle osm křesel, šest židlí, všechny stoly, všechno nádobí na stolech, koberec, na okna si dáme záclony a přikryjeme dveře.“ Ani zaměstnanci pak někdy ve výsledku nepoznají, že se točilo na památce, pro kterou již 12 roků pilně denně pracují.
Pokud by se Vám podobná hrůza udála a Vy se ocitli uprostřed filmové tvořivosti, vězte, že je nejdůležitější naklonit si dva členy filmové posádky. Klidně můžete hádat, ale není to ani hlavní milovník, ani platící producent, a už vůbec ne režisér. Abyste přežili, a taktéž památka, je třeba mít na své straně šéfa speciálních efektů a architekta. Oba musí realizovat nerealizovatelné vize režiséra. Požadavky jako: „Ta knihovna vypadá moc jako knihovna, něco s tím udělejte.“ (???) Za dalších 10 minut… filmová architektka: „Pan režisér si přeje do všech oken záclony. Ale nebojte, my si to navrtáme a pověsíme.“ Kastelán se neuklidnil, spíše jej polila hrůza. Pomohla silná dvojitá káva. Kastelán se osměluje: „Paní architektko, a jak to budeme dělat večer? My potřebujeme tyto vnitřní okenice zavírat a přes záclony to nepůjde, jinak zámek nezakódujeme pod zabezpečovací systém! Co kdybychom,“ navrhuje opatrně řešení, „ony tyče se záclonami prostě jen položili na horní hranu okenic. Každý večer je sundáme, zavřeme zámek a zase ráno je kluci ze žebříkem snadno nasadí.“ Okna mají stejně pět metrů na výšku a sem už záběry kamery nedosahují. A máme architektku. A nebudeme vrtat!
„V krbech bude plápolat oheň,“ nakazuje režisér. Kastelána polilo. Pomohla další silná dvojitá káva. „Nebude plápolat,“ nesměle sděluje kastelán šéfovi speciálních efektů. Naštěstí je to mladý klučina, který je stále vysmátý. Nepátráme po čem. „V krbech vedou dráty zabezpečovacího systému, tam nemůžete rozdělat oheň!“ Po hodinové debatě se bude instalovat oheň umělý, elektrický, protože přes vycpanou antilopu před krbem se to nepozná. Antilopa má konečně využití, ale volavka, krokodýl a kuna zatím nikoli.
Za to by se sem báječně hodil kůň. Tedy dva. Do scénáře byla připsána scéna, kdy hrdinka se svým vyvoleným pojedou zámeckou zahradou a na koních přeskočí větev. Větev, řeklo by se, věc zcela banální. Nikoli tak ve filmařské praxi. Vyrážíme s architektkou na lov větve do 13 hektarů rozlehlé zámecké zahrady. Větev nesmí být ani dlouhá, ani krátká, ani rovná, ani moc zakroucená, ani moc olistěná, ani bezlistá. Dvakrát oběhnutý park, tato ne, tato ne, tato ano, ale je moc vysoko. Traktor, pila, ruční pila, … větev je konečně na místě – na louce. Přichází majitel bílých filmových koní: „Tak tohle moje koně nepřeskočí!“ Dokonalá větev byla rozřezána na tři díly a doprostřed vsazena rovná tyč s nalepeným listím. Tohle už ty herky přeskočí! Kastelán si odešel vařit kávu.
Najednou, zčistajasna, nastala panika. Nejhlavnější filmotvůrce potřebuje hned, okamžitě, včera, kytici bílých růží na dlouhé stopce. Všichni zmatkují. Do největšího chaosu zkoušíme hlavní zahradnici. Zahradnice napnou všechny svaly a telefonní linky a najdou 20 nádherných bílých růží na skladu spřízněného květinářství nedaleko. Ten vítězoslavný pocit, když kytici přinášíme na filmový plac, se nedá slovy vypovědět. Pan režisér bez mrknutí oka osm nebohých květů z kytice ihned nalomí a předá hrdince, aby s ní mlátila svého kolegu po hlavě, řkouc ve své replice, že takto mrzácké květiny se na její svatbě ukazovat nebudou.
Další dvojitá káva už nepomohla. V posledním bezradném vzdoru smetáme rozházené zbytky bílých růží na lopatku. Jedna květina přežila. Krčila se uprostřed. Dostala ji šéfová produkce s prosbou, aby příště filmovali jinde.
„Ticho, klapka, akce!“ Tak zase příště!
