Článek
Na kraji jedné vesnice žil sedlák Vavřinec, který měl čuníka. Nebyl to žádný šampion mezi prasaty, ale pěkně rostl, měl růžové štětinky a byl zvyklý na dobré pomyje. Sedlák se o něj staral, jak nejlépe dovedl, a těšil se, že až přijde čas, bude z něj mít pořádný kus masa.
Jenže v sousedství žili dva jiní sedláci – bohatý a mocný statkář Zikmund a tvrdohlavý, ale hrdý soused Matěj.
Jednoho dne přišla bída. Obilí pomrzlo, krávy dojily méně a lidé měli žaludky prázdné. A tu si Matěj všiml Vavřincova čuníka a povídá:
„Hele, ten čuník beztak kdysi patřil mojí babičce. Já mám na něj právo!“
Statkář Zikmund se tomu jen uchechtl a zvedl svou hůl:
„Tak to ani náhodou, Matěji. Já pomáhám Vavřincovi už roky. Kdyby nebylo mých půjček, jeho statek by dávno lehl popelem. Ten čuník je vlastně můj!“
A tak se začali hádat. Každý chtěl čuníka pro sebe, každý měl svoje argumenty a oba byli hladoví. Vavřinec mezitím zmateně koukal, jak se ti dva dohadují nad jeho majetkem.
Hádanice trvala dlouho. Každý sháněl svědky, hledal staré zápisy, vytahoval argumenty a dokonce si najali sousedního kováře, aby rozhodl, čí právo je silnější. Kovář, kterému slíbili podíl na čuníkovi, se jen spokojeně usmíval a popoháněl spor dál.
Ale pak přišlo jaro. Pole se zazelenala, mléko začalo téct proudem a v lese vyrašily první houby. Sedláci už nebyli tak hladoví, bída ustoupila, a tak si všimli, že hádat se o čuníka najednou není tak důležité.
Matěj mávl rukou:
„A víš co, já už na něj kašlu, radši si postavím nový chlívek a koupím si jiný.“
Zikmund přikývl:
„No jo, já mám beztak jiný starosti, na statku je práce až nad hlavu.“
A tak se oba otočili a nechali čuníka být.
A Vavřinec? Ten si jen povzdechl a pohladil čuníka po hřbetě:
„Tak vidíš, Pepo, kdyby nebylo hladu, nikdo by si na tebe ani nevzpomněl.“
