Článek
První vánočky vznikaly už ve 14. století. Tehdy se jim říkalo calty a nebyly pletené tak, jak je dnes známe. Zaplétat se začaly až o dvě stě let později, ale ani tehdy se ještě nemohly péct v každé domácnosti. Výhradu na pečení vánoček měli pouze pekaři. Tehdy šlo o velmi luxusní pečivo a lidé si ho mimo jiné vzájemně dávali k Vánocům.
K největšímu rozšíření vánočky došlo až v 18. století. V té době ji před Vánoci pekla téměř každá hospodyně. Věřilo se, že kynuté těsto, ze kterého je vánočka upečena, přinese do domu hojnost a štěstí. Vánočky se pekly z devíti pramenů, z nichž každý měl svůj význam. Spodní čtyři symbolizovaly zemi, slunce, vodu a vzduch, tři prostřední rozum vůli a cit a horní dva prameny zobrazovaly vědění a lásku.
Celá vánočka má svým tvarem připomínat novorozence v zavinovačce, tedy Ježíška. Legenda praví, že se takto zaplétá také proto, že v Betlémě sv. Alžběta neměla co dělat a tak z nudy zaplétala panně Marii copy, které vypadají stejně.
Dle pověry nesměla žena při zaplétání vánočky mluvit aby se povedla. Kdyby to neudělala a vánočka se nezdařila, riskovala, že na svůj dům přivolá smůlu a nezdar v dalším roce.
Vánoček se peklo hned několik. Každý člen domácnosti musel mít svou a kousek dostávali také sloužící a dobytek. Zvlášť se pekla jedna největší, která se podávala při štědrovečerní večeři a zapékala se do ní mince. Kdo na ni při krájení narazil, tomu přinesla do příštího roku nejvíce štěstí.
