Článek
Manipulátor na konci svého hýření
Casanova (v podání skvělého Martina Pechláta) je už starý unavený muž. Ještě jednou se ale nasouká do svého rokokového šatu, aby se proměnil v neodolatelného svůdce a odvyprávěl pár epizod ze své biografie. Život jako nezávazné pohrávání si, život jako honba za smyslovými zážitky, život jako napichování všemožných „pochutin“ světa bez ohledu na následky, život jako bezskrupulózní hýření, život jako iluze… Diváci se smějí, Casanova uhranul už i je. Inscenátoři z Divadelního spolku JEDL představení budují jako sled vypointovaných téměř kabaretních scének. Casanova se díky nim postupně vybarvuje i do temnějších odstínů – už není jen tím prostopášným upovídaným papouškem či svůdným narcistickým manipulátorem, ale také znuděným a unaveným mužem, který utíká nejen před těmi, kteří jeho podvody prokoukli, ale také nejspíše sám před sebou. Jak současné. Škoda jen, že v závěru autoři inscenace trochu více tlačí „na pilu“ a moralizují, možná aby sdělení pochopil i ten natvrdlejší divák. (Autorka hry: Lucie Trmíková, režie: Jan Nebeský, hrají: Martin Pechlát, Lucie Trmíková, Monika Knoblochová)
Jak inscenovat reifikaci?
Bláznovina, anebo promyšlené vymezení se vůči logice současného kapitalismu? Kritika dílčích lidských slabostí, anebo širší obžaloba systému, který nejen z lidí dělá pouhé předměty vhodné k vytěžení? Divadelní inscenace Vojcek_jednorozměrný člověk souboru Lachende Bestien – podle nedokončeného dramatického textu Georga Büchnera – vnesl mezi návštěvníky představení nejen tyto otázky. Už odkaz v názvu hry na slavnou studii Herberta Marcuseho, jednoho z hlavních představitelů Frankfurtské školy, která v kritické analýze v mnohém navazuje na Marxe, či podtitul inscenace: „sociální porno z dob pozdního kapitalismu“ dává tušit, že cílem není diváka ukolébat oddechovou komedií nebo mu dát jednoznačnou odpověď. Tvůrci v čele s režisérem Michalem Hábou naopak nabízí divoký myšlenkový i stylový mix točící se kolem témat jako jsou odcizení, komodifikace, instrumentální racionalita, prekarizace, indoktrinace logikou konzumerismu atp. Inscenace plná divadelní imaginace začíná zostra. Ještě než se diváci usadí, na jevišti už hlavní hrdina Vojcek vykonává za slovního povzbuzování a ironických poznámek dalších postav fyzicky náročnou „práci“ znázorněnou opakujícím se stylizovaným pohybem, jakýmsi vyčerpávajícím tancem. Do toho nahlas hraje song Toxic od Britney Spears, možná jako předzvěst, že se bude hrát taky o „toxických“ vztazích všeho druhu. Následuje několik výborně vystavěných obrazů, jejichž hlavním jmenovatelem je sarkasmus, syrovost, ale i podprahová svůdnost iluzorního světa popkulturních produktů. Třeba scéna, jež znázorňuje Vojcka přinuceného depilovat zadnici jedné z postav, odkazuje k fenoménům jako jsou ponižování, šikana či třídní hierarchizace, ale také ke světu zábavy s imperativem „hlavně, ať je prdel.“ Inscenace se v základních obrysech drží původní předlohy. Ta je zároveň zkomplikovaná nejrůznějšími vsuvkami, které znejišťují, vyvolávají polemiku či shazují dříve vyslovené. Možná je dokonce načrtáván jakýsi kritický obraz současného značně roztříštěného levicového diskursu. Inscenátoři se ale naštěstí neberou moc vážně, vše je vyslovováno s nadhledem, nechybí množství trefných postřehů vztahujících se k naší žité přítomnosti. (Autoři: Georg Büchner, Michal Hába, režie: Michal Hába, výprava: Adriana Černá, hudba: Jindřich Čížek, hrají: Marie Machová, Mark Kristián Hochman, Kryštof Bartoš, Ondřej Jiráček, Jindřich Čížek)
O záhadném spasiteli / pokušiteli
Taky inscenace Teoréma, kterou do Ostravy přivezlo Divadlo v Dlouhé, je plná otázek a určité subverzivity. Jedná se přitom o scénické převyprávění už letité knihy a filmu slavného italského režiséra Piera Paola Pasoliniho. Divadelní adaptace režiséra Jakuba Čermáka zaujme hned od začátku svou vizualitou – sérií působivých a výtvarně silných obrazů, které jsou budovány pozvolně, s minimem slov, s notnou dávkou tajemství a nedořečeností. Do dobře zabezpečené rodiny, v níž se ale její členové – matka, otec a jejich dvě děti na prahu dospělosti - od sebe spíše vzdalují, přijde neznámý muž, trochu posmutnělý, ale vcelku sebejistě působící. Je plný tajemství, neokázale nabízí „něco“ nového – určitý druh lásky, souznění, vášně či potěšení a taky sexualitu, možná soucit, nové pohledy, zkušenosti… Nic za to nechce. Určité indicie napovídají, že by se mohlo jednat o novodobého Ježíše, i když se divák této myšlence brání – na onom muži je totiž zároveň mnoho znepokojivého. Možná je to spíše pokušitel. Když se onen příchozí stane součástí rodiny a všichni si ho zamilují (a mají s ním i intimní kontakt), v den svých třiatřicetin zase dům opouští. Členové rodiny se ale ke svému dřívějšímu způsobu života nevrací, spíše naopak. Jsou změnění, vykořenění, narušení. Inscenace je silná zejména svou atmosférou a otázkami, které postupně vrší (divákovi je poskytnuta hned na začátku informace, že se nejedná o příběh, ale o zprávu, a že forma není realistická, ale emblematická). Téměř se zde nemluví, herci se musí vyjadřovat pomocí gest, mimiky, naštěstí ale nepřehrávají, drží se spíše minimalistického herectví. Skvělá je práce s videoprojekcí i hudbou. Interpretací se nabízí spousty. Tajemný příchozí může symbolizovat princip poznání, které obohacuje, ale i nenávratně mění. Lze přemýšlet i v kontextu osvobození potlačované sexuality či vyrovnávání se s vlastní identitou. Napadá mě i vysvětlení, že onen muž představuje v symbolické rovině naplnění jakéhosi spirituálního vakua, jak o něm přemýšlel už v padesátých letech třeba Erich Fromm (viz např. jeho přednášky Patologie normálnosti). V inscenaci znázorněná rodina žije rutinou, ustálenými zvyklostmi hraničící s nudou, obklopena produkty konzumní společnosti, ovšem bez silných emocí či hlubšího životního smyslu. Inscenace tedy možná pojednává také o určitém napětí mezi dvěma důležitými životními principy: rutinou a všedností na jedné straně a potřebou silných lidských prožitků – vášní, nových zkušeností, impulsů či rituálů vedoucích až ke katarzi na straně druhé. (Autoři: Pier Paolo Pasolini, Jakub Čermák, Marta Ljubková, režie: Jakub Čermák, výprava: Pavlína Chroňáková, Martina Zwyrtek, hudba: Matěj Kotouček)
Bubliny
Mottem letošního 17. ročníku několik dní trvajícího divadelního festivalu Dream Factory Ostrava byly „bubliny“, a to jako metafora nejrůznějších kategorií, škatulek nebo odlišných názorových skupin. Podle pořadatelů mohou takové bubliny být „východiskem k empatickému dialogu s lidmi odlišných názorů a hodnot, ale také pomocným nástrojem ve světě, kde se v množství postojů a informací začínáme ztrácet.“ Ambicí festivalu bylo tyto „bubliny“, které spojují i rozdělují, objevovat, zkoumat, případně demaskovat. K tomu bylo přizváno množství divadel pražských i regionálních, českých i slovenských. Soudě alespoň podle výše uvedených tří inscenací, se to docela dařilo. Další informace jsou k dispozici na stránkách festivalu.
