Článek
My jsme se tam loni na podzim vydali z Vídně. Bydleli jsme na dvou místech (hotel ve Il Qawra, poté apartmán poblíž Valletty), ze kterých jsme podnikali výlety. Cestování po ostrově bylo docela snadné a například dopravu z letiště jsme měli zajištěnou zdarma hotelem, ve které jsme bydleli.
Mdina a zátoka Għajn Tuffieħa
Jako první výletní místo volíme městečko Mdina, kam se dostaneme autobusem. Cesta je ale docela zdlouhavá i přesto, že je na Maltě všechno blízko. V ulicích je spousta aut, autobus stojí na každém rohu. Mdina je pěkné středověké městečko obehnané mohutnými hradbami. Původně byla hlavním městem Malty. Své současné jméno získala od sicilských Arabů, kteří přišli na Maltu koncem 9. století. V samotném historickém centru Mdiny nejezdí auta, uličkami tak korzují hlavně turisté, kterých kupodivu nejsou davy. V Mdině údajně žije jen pár stovek obyvatel, možná i proto se tomuto místu říká tiché město. Okrajové části tomu napovídají.
Nacházíme spoustu kouzelných zákoutí, v některých uličkách je opravdu klid a skoro liduprázdno. Ale není tolik času se všude zastavovat. Je vedro, slunce pálí, ve stinných uličkách je naštěstí dobře. Kolem třetí hodiny následuje přesun autobusem na oblíbenou písčitou pláž Golden Bay (zastávka Għajn Tuffieħa – Tuffieħa). Zjišťujeme, že autobusů jezdí na Maltě hodně, ale jízdní řády moc nedodržují, někdy spoj úplně vynechá. I tak se hodí mít v mobilu aplikaci Tallinja, která pomáhá sledovat aktuální polohu spojů, anebo aspoň Google Maps pro základní orientaci. Přesto vše se nám ale stane, že při přestupu ve směru k moři vystoupíme na špatné zastávce. Jsem rozmrzelý i na řidiče, který nám špatně poradil. Pěšky pak dojdeme na jinou zastávku a odtud už dorazíme na pláž. Voda je krásně teplá, v podvečer už ale začíná být trochu chladno. Vylezeme na útesy nad pláží a čekáme, podobně jako spousta dalších turistů, na romantický barevný západ slunce do moře.
Mellieħa a opět Għajn Tuffieħa
Autobusem směřujeme do Mellieħy. Městečko samotné nás moc neosloví, hlavní kostel je zrovna zavřený. Otevřená je však docela zajímavá spodní jeskynní kaple. Je to mariánské poutní místo.
Z Mellieħy pokračujeme autobusem opět do oblasti Golden Bay (zastávka Għajn Tuffieħa – Riviera). Tentokrát si lehneme do vedlejší zátoky. Kolem jen pěkná příroda, průzračné moře, písečné dno a slunící se turisté. Jakmile slunce přestane tolik pálit, vydáváme se prozkoumat okolní zajímavě modulované svahy.
Z nich jsou nádherné výhledy do okolí. Šedomodré moře, zapadající slunce v oparu, různě zbarvené svahy. Některé svou strukturou a tmavě šedivou barvou připomínají sloní kůži. Do toho béžová i oranžová. Moře mě překvapuje pestrou škálou modré – v závislosti na minerálním složení podloží, hloubce dna či intenzitě dopadajícího světla.
Gozo
Další výlet je na sever - na ostrov Gozo. Nejprve ale musíme dojet k trajektu (zastávka Iċ-Ċirkewwa), který nás zaveze do přístavu L-Imġarr. Pak autobusem do Victorie (Ir-Rabat). Tam nacházíme velmi pěkné uličky a různá zákoutí. Chtělo by to více času, říkáme si, jenže nás to zároveň táhne k moři. Z Victorie tudíž směřujeme přímo na pobřeží – do Dwejry. Je to zde vyprahlé a kamenité, sem tam nízký porost, občas se objeví malinká lesklá ještěrka. Je vedro a cítíme únavu. To nás naštěstí přejde, když opatrně vlezeme mezi ostrými skálami do vody. Musíme jen dávat pozor, abychom nešlápli na ježka. Kolem nohou se vznášejí barevné pruhované rybky. Poté se procházíme nad nádhernými útesy. K večeru se vše barví do teplé béžové.
Jdeme taky kousek na druhou stranu směrem ke skále Fungus Rock, o které se píše v každém bedekru. Pobyt v oblasti Dwejra ukončíme krátkým koupáním v laguně, tzv. vnitřním moři, a pak se zase vracíme zpět stejnou trochu zdlouhavou cestou do místa našeho dočasného domova. Na trajektu pozorujeme další západ slunce.
Valletta
Přesun do apartmánu poblíž Valletty (čtvrť Il-Ħamrun). Trochu tady páchnou odpady, ale jinak je zde příjemně. Odpočívat se dá i na velké střešní terase, které tady vidíme snad na každém domě. Skoro jako v severní Africe. Odpoledne se vydáváme do centra Valletty. Chvíli před západem slunce jedeme ferryboatem do Sliemy, abychom viděli starou Vallettu trochu z dálky. I odsud je vidět, že město bylo postaveno johanity v druhé polovině šestnáctého století jako pevnostní město.
Za tmy se pak zase vracíme lodí zpět do historického centra města. V některých uličkách, často svažitých směřujících k moři, je rušno. Turisté hodují a vydatně popíjejí. Je zřejmé, že řada z nich přiletěla na Maltu jen na prodloužený víkend, třeba „zapít svobodu“ svého kamaráda či kamarádky.
Někteří se dokonce oblékli do stejných triček nebo na sebe navlékli šerpu s nápisem Team Bride. Na každém rohu o pozornost kolemjdoucích usilují nějací muzikanti, úroveň jejich produkce je ale spíše slabší. Dokonce potkáme šoumena, který si tady přivydělává zpíváním německých šlágrů, skupinka důchodců mu spokojeně tleská.
Konkatedrála, Marsaxlokk, St. Peter’s Pool
Je zataženo a pofukuje, ale stále je to jen na košili s krátkým rukávem. Opět se vydáváme do centra Valletty. Nejprve směřujeme ke konkatedrále svatého Jana z konce 16. století. Před vstupem je dlouhá řada. Zvenku je katedrála spíše nenápadná, a tak váhám, jestli má cenu do ní vůbec vstoupit a ještě platit 15 euro. Po třičtvrtěhodině jsme konečně vpuštěni. Katedrála je uvnitř, jak hned zjistíme, nádherně zdobená (barokní výzdoba je z druhé poloviny 17. století). Skotský romanopisec Walter Scott prý dokonce vnitřek stavby nazval „nejpozoruhodnějším interiérem, jaký kdy viděl.“ Dominující barvou je zlatá.
Interiér je velmi výrazný i podlahy jsou hustě pokryty barevnými mramorovými náhrobky rytířů. Uvnitř kostela je také umístěn Caravaggiův obraz Stětí sv. Jana Křtitele (1608) - největší plátno, jaké Caravaggio kdy namaloval. Bohužel ho lze obdivovat jen z dosti velkého odstupu. Po podrobné prohlídce katedrály si koupíme něco malého k snědku – nejčastěji jsme takto jedli taštičky zvané pastizzi, většinou s ricottou, zkusil jsem ale i variantu s hráškovou směsí.
Chvíli se ještě couráme městem a poté nasedneme na autobusovém nádraží do spoje na jih ostrova, do rybářského městečka Marsaxlokk. Fouká silný vítr, sem tam trochu prší. Barevné loďky zvané „luzzu“, které mají na přídi jako symbol ochrany namalované oči, se houpou, moře se vylévá na chodník.
Vezmeme si Bolta a necháme se za pět euro dovézt na místo nedaleko dalších vápencových útesů.
Po stezce nad nimi putujeme až k St. Peter’s Pool, tedy oblíbenému místu, kde se ve skalách vytvořil „bazén“, v němž se lze i koupat (údajně je ale při tom potřeba dbát na bezpečnost kvůli silným proudům). Tentokrát je ale moře příliš divoké a nebe zatažené, do moře mezi skály by se odvážil vlézt snad jen šílenec.
Fouká, občas i prší, přesto se nám otevírá spousta působivých scenérií. Nazpátek jdeme stejnou cestou. Na opuštěné cestě spíše z legrace mávnu rukou a zastavím auto. Řidičem je starší Malťan, který nám postupně prozradí, že má v Liberci kamarádku, se kterou si někdy telefonuje a díky níž už navštívil Prahu nebo Kutnou Horu. Doveze nás až na hlavní cestu severně nad Marsaxlokkem a vysadí nás na frekventované autobusové zastávce. Díky tomu jsme za chvíli zase ve Vallettě. Už je skoro tma, na náměstí hraje řízná dechovka, muzikanti pochodují. Času na noční toulání už ale moc nemáme. Musíme se sbalit, brzy ráno vstáváme. Cestou zpět náš autobus z centra překvapivě odbočí jinam, než je naše ubytování, a tak nás ještě čeká cesta potemnělými ulicemi. Místní, často přistěhovalci tmavší pleti, sedí nebo leží před domy, vykládají, pokuřují a možná si říkají, co tady ti turisté hledají.
Odlet
V noci nás budí silný vítr, který hvízdá v oknech a posunuje plastovým nábytkem po terase. V sedm ráno přivolám přes aplikaci Uber taxi, který nás za deset euro zaveze až na letiště. Dokupujeme další suvenýry, třeba likér z granátových jablek, dáme si poslední ricottou plněnou taštičku a za chvíli už nastupujeme do letadla, které má asi hodinu zpoždění. Z hlášení pilota vyplývá, že museli vyměnit letadlo. Ve Vídni spěcháme na vlak. To se podaří a za chvíli jsme už zase doma.
